Z autorského čtení na Festivalu spisovatelů Praha

Pekingské koma

V Zemi Vznešených roste květina zvaná sun-chua. Žije velmi krátce. Ráno vyraší a ještě téhož dne večer umírá.

Blížil se rozbřesk a vzduchem se šířil pach hořících pneumatik a khaki uniforem.

Kolem projel dlouhý konvoj obrněných vozidel plných vojáků. Na protější straně ulice prošla skupina asi třiceti mužů v bílých podvlékačkách, když nás míjeli, zdravili nás zdviženými dvěma prsty na znamení vítězství. Tchang Kuo-sien řekl, že jsou to příslušníci ozbrojené policie, kteří zahodili uniformy a odmítli uposlechnout vládní rozkazy.

Velký Čchan a Malý Čchan připevnili transparent naší univerzity na nějaké klacky a zvedli jej do vzduchu, takže naše skupinka nevypadala tak ztraceně. Tou dobou jsem už byl tak vyčerpaný, že jsem se sotva držel na nohou, natož abych v sobě našel energii vyvolávat nějaká hesla. Prošli jsme kolem restaurace, kde už stačili vyvěsit transparent s textem všemi silami budeme bránit velké vůdce ústředního výboru strany. Když to viděl Wu Pin, vytáhl Tchang Kuo-sienovi z kapsy zapalovač, rozběhl se přes ulici a plakát zapálil.

Z náměstí nás uteklo asi dva tisíce, ale jak jsme se vzdalovali, dav se postupně zmenšoval, jako potok ztrácející se v poušti. Yü Ťin nesl Mi-mi batoh. Mi-mi a Paj Ling se v chůzi držely za ruku. Siao Li se bos loudal za Čchen Tiem. Vlajky, které jsme s sebou nesli z náměstí, byly potrhané a špinavé.

Mířili jsme na sever a na křižovatce Liou-pu-kchou jsme se ze západu opět dostali oklikou na Čchang-anskou třídu. Tady jsme se zastavili a hleděli na rudé zdi Čung-nan-chaj; věděli jsme, že za nimi odpočívají ve svých přepychových vilách ti, kteří tento masakr nařídili. Před zdmi stály vítězoslavně seřazeny tisíce vojáků se zbraněmi připravenými k palbě. Dlouhá řada tanků a obrněných vozidel tvořila pevnou barikádu a bránila výhledu na náměstí. Za nimi se nad obzorem chvělo zelené slunce.

Wang Fej zapnul svůj černý megafon a vykřikl do něj: „Lid zvítězí! Pryč s fašismem!“

Tchang Kuo-sien zamával ve vzduchu vlajkou naší univerzity a všichni jsme po Wang Fejovi opakovali hesla, stále rychleji a rychleji. Jenže jakmile začaly dívky křičet, neubránily se slzám.

Paj Ling si půjčila Wang Fejův megafon a zvolala: „Nedívejte se na ty vojáky. Chtějí nás zastrašit. Nevšímejte si jich.“ Její hlas zněl chraplavě, a jak se namáhala, aby vydala zvuk, napínaly se jí na krku šlachy.

Vtom vyjel jeden tank z řady, se řvoucím motorem vyrazil proti nám a vystřelil nábojnici se slzným plynem, která s mohutným zaduněním explodovala uprostřed davu. Všechny nás zahalil oblak žlutého dýmu. V hrdle a v očích mě pálilo a štípalo. Motala se mi hlava a ztrácel jsem rovnováhu. Mi-mi omdlela. Pokusil jsem se ji odtáhnout ke kraji vozovky, ale klopýtl jsem a upadl.

Snažili jsme se odplazit pryč z palčivého dýmu, když jsem uslyšel, jak se proti nám rozjíždí další tank. Na okamžik zaváhal uprostřed ulice, pak se znovu s rachotem rozjel vpřed a objel nás zezadu. Když se na místě otáčel, velká hlaveň se mihla nad mou hlavou a srazila k zemi několik studentů stojících vedle mě. Vyskočil jsem a utekl na chodník. Za tankem se rozjelo obrněné vozidlo a vyslalo do lidí dávku střel. Všichni hledali nějaký úkryt. Slyšel jsem, jak Wang Fej křičí. Ohlédl jsem se, ale skrze hustý oblak žlutého kouře nebylo nic vidět. Čekal jsem. Bylo mi jasné, že tank musel nějaké lidi přejet. Když se dým rozptýlil, spatřil jsem obraz, který se mi vypálil do očí. Na vozovce, kudy tank právě projel, mezi několika polámanými bicykly ležela masa tichých, rozmačkaných těl. Viděl jsem Paj Ling v žlutobíle pruhovaném tričku, viděl jsem rudý transparent nasáklý krví. Obličej měla úplně zploštělý. Protáhlá ústa jí zakrýval hustý pramen černých vlasů. Vedle ní plavala v kaluži krve oční bulva. Na prsou jí ležel Wang Fejův rozplácnutý černý megafon, kousek od smyčky dýmajících střev. Pravou paži a dlaň měla netknutou. Dva prsty se pomalu pohnuly, jako by chtěly potvrdit, že ještě před několika okamžiky byla živá.

Vedle ní ležel Wag Fej. Zvedl se na lokti, zatáhl za řemen, který držel v ruce, a odtáhl svůj zploštělý megafon z Paj Linginy hrudi. Z obou nohou mu trčely přelámané kosti jako roztříštěné bambusové hůlky. Jeho krví prosáklé kalhoty a kusy rozdrcených nohou byly vmáčklé do těla Paj Ling. Pohlédl jsem na stojící tank a v kovových pásech jsem rozeznal cáry Wang Fejových kalhot a nohou.

Rozeběhl jsem se s Tchang Kuo-sienem k Wang Fejovi, společně jsme ho zvedli a volali: „Sežeňte někdo pomoc!“

Přispěchalo k nám několik místních obyvatel. Tank odjel i s kusy Wang Fejova těla a zanechával za sebou na silnici dvě krvavé stopy.

Tchang Kuo-sien si svlékl košili a roztrhl ji vedví, pak stáhl Wang Fejovi rozervané jeansy a dvěma pruhy látky mu ovázal krvácející stehna. Tung Žung si strhl bundu a přehodil ji Wang Fejovi přes prsa. Wang Fej mezitím upadl do bezvědomí. Odtáhli jsme ho na chodník. Rty se mu zachvěly a pak znehybněly. Na vysílačce, kterou stále svíral v ruce, zablikalo červené světýlko. Z reproduktoru zazněl hlas: „Pryč s fašismem! Ať žije...“

Pak jsem zahlédl Čchen Tia. Přidržoval se kovového zábradlí u silnice, levou nohu rozdrcenou na kaši. Otazníky na jeho tričku jako by zoufale křičely. Vedle něj ležel v kaluži krve bez hnutí Čhiou Fa. Když ho Jü Ťin a Starý Fu zvedli, uviděli, že ho zasáhla jedna z kulek vystřelených z obrněného vozidla. Z rány v zádech mu prýštila krev.

Studenti se navzájem drželi v náruči a plakali. Mi-mi klečela na zemi a hlasitě naříkala. Starý Fu si stáhl z čela červenou pásku a otíral si slzy.

Z těla Velkého Čchana nezbylo nic než krvavá stopa po tankovém pásu. Na místě, kde byla jeho hlava, leželo na zemi několik bílých zubů. Když to spatřil Malý Čchan, zahodil kytaru, kterou dosud držel v ruce, a rozběhl se k němu. Kousek od mrtvého však uklouzl na břečce rozmačkaného masa a upadl. Na obličeji se mu rozstříkl cákanec krve. Uchopil Velkého Čchana za levou ruku, která zůstala celá, stáhl z ní bavlněnou rukavici a zadíval se na digitální hodinky na jeho zápěstí.

Tchang Kuo-sien se dal do křiku: „Pomozte mi někdo zvednout Wang Feje!“ Najednou jsem si uvědomil, že bychom snad mohli Wang Feje zachránit. Pomohl jsem ho Tchang Kuo-sienovi naložit na dřevěnou káru, společně jsme popadli držadla a co nejrychleji vyrazili vpřed.

„Kde je nejbližší nemocnice?“ křičeli jsme cestou. Kdosi na nás zakřičel: „Zavezte ho do nemocnice Fu-sing. Už tam odvezli spoustu raněných.“

Běželi jsme dál. Před očima se mi míhaly světlé a tmavé předměty, ale nedokázal jsem rozeznat, co to je. Byl jsem jako omámený. Měl jsem pocit, jako bych se brodil vodou sahající mi až po kolena.

Když jsme dorazili ke vchodu do nemocnice, chtěl jsem obejít káru a naložit si Wang Feje na záda, ale na zemi bylo tolik krve, že jsem uklouzl a upadl.

Tchang Kuo-sien a Wu Pin dovlekli Wang Feje do vstupní haly a křikem přivolávali pomoc.

Objevil se lékař, který vypadal, jako by právě vylezl z krvavé řeky. Rukavice i roušku měl celou rudou. „Položte ho na nosítka a počkejte tady!“ přikázal nám. „Na odděleních už není místo.“

Buldozer vrazí do budovy jako tank, až se stěny domu zachvějí a trámy v podlaze se začnou třást a praskat. Buldozer couvne, pásy zaskřípou na roztříštěném skle a rozlámaných prknech. O kus dál nakládá dělník rozbité dlaždice a kovové okenní rámy na korbu nákladního vozu. Buldozer znovu udeří a zdi se zatřesou. Balkón už ten nápor nevydrží a náhle se zřítí k zemi, přitom s sebou strhne venkovní zeď i s vrabčím hnízdem. Cihly a beton padají dolů a já slyším, jak se figurka bódhisattvy tříští na kousky. Do místnosti zvenku zavanou výfukové plyny z motoru buldozeru spolu s pachem z rozbitého odpadního potrubí. Těžký stroj mizí s rachotem v dáli.

Moje matka skučí jako rozzuřená tygřice. „Tohle je můj dům! Fašisti! Jestli se sem přiblížíte, skočím dolů!“

„Jak je libo, babi, jen skoč! Buldozer tě nabere rovnou ze země a odklidí pryč. Ušetříš nám spoustu práce!“ Hlas toho dělníka je mi povědomý. Je to ten tulák. Jsem si jist, že je to on. Mao Ta říkal, že prý teď pracuje na stavbách. V duchu se divím, proč se ještě nevrátil do S´-čchuanu.

„Vrať se ke své práci. Za chvíli vyjde slunce. Jenom s tou bláznivou ženskou zbytečně marníš čas. A vy dva, opřete jí ke dveřím schody, aby mohla ven, jestli bude chtít.“

„Co je to ‚fašista‘?“

„Ty to nevíš, hlupáku? Fa-ši-s´: to znamená ‚zasloužíš-si-smrt‘.“ Tulák se pořád ještě nezbavil s´čchuanského přízvuku.

Studený vítr zvedne prach a vymete ze zásuvky hromádku receptů a lékařských záznamů, ze stěn strhne všechny kalendáře. Slyším, jak ve vzduchu pleskají poletující stránky.

„Dejte si pozor, fouká pořádný vítr,“ volá z přízemí hlas. „Nechoďte až ke dveřím. Není tam žádné schodiště ani odpočívadlo. Jestli chcete někomu něco říct, slezte zítra dolů a promluvte si s hongkongským majitelem realit.“

„Neskočím!“ křičí moje matka do předních světel buldozeru. „Chci žít!“

„Zasloužíš-si-smrt, babo! Jestli se odsud nehneš, nedostaneme roční prémie...“

Krytý balkon a většina vnějších zdí a oken celého bytu se zřítila do ulice. Všechny byty nalevo i napravo od nás jsou zbořené, stejně jako schodiště a odpočívadlo za naším bytem. Náš byt je teď pouhá chodba, kudy se prohání vítr. Je jako ptačí hnízdo v koruně stromu. Cítím, jak se kývá ve větru.