Zpěv z potopy

Rozluka

nebe mezi tebou a mnou má
být rozstřiženo
a rozstřižen bílý prapor
do něhož jsme se halili v spánku,
krásně k sobě navzájem připoutáni
a rašící listím budoucnosti

nastalo pondělí

má přijít vítr
a s korun rvát
jejich zelenou paměť,
má přijít sníh
a nikde nad domem kouř
a rozstřižen čas,
nebe, že vyveze
studený trpělivý popel
a usedne si na tvou hlavu
a usedne na mou hlavu:
rozstřižený sníh.






Memorandum

bouří rozmetáni jako korky spočíváme
ve dvou temných komorách světa,
jako náš roztrhaný snímek blednoucí
v perleti průplavů, jako mrtví
ve svých leštěných bednách, jeden
zapomínaje na druhého s otevřenýma očima,
s kůží a vlasy: tepny
a spánky a lopatka,
pomalu nasloucháme jako mrtví naslouchají,
a stále ještě, každých šest minut,
zahučí visutá dráha kolem otevřeného okna,
stále ještě a jako kdysi,
a beze sna, a prodavačky novin
želí s křikem puklých
dužin nebes:

stále ještě
v naslouchání
píše nám déšť
slzy pod suché oči.

Něčí zpěv

jak může někdo zpívat o tom co nezpívá
o němém?
v registratuře roste odporná hořčice,
černý cukr se říne z výplatních sáčků:
kdekdo se bezradně balí do novin
a naslouchá vrzání velkých bot.
v trezoru umírají hlady prokuristi, žebráci
hodují v ledničce, přesně
vybírají poslové poštovní schránku plnou slz.
v plicích si pěstujeme temná úskalí,
budoucnost vadne v kuchyních. u okna
číhá vrátný. na bulvárech rezivějí
zametače.
kdokdo zadržuje dech,
když hledí na množství kočičích mršin, na hrdiny,
vykukující z komínů,
zdali již konečně píseň píseň jak potopa,
krásná a nezadržitelně vzpěněná nad střechy,
nepřijde a naslouchátka a důlní akcie boty
neodnese a modlitební knihy neodnese avšak marně:

nikdo nemůže zpívat o tom co nezpívá
o nás.







Nikdo zpívá

nikdo zpívá, kdopak mu ale naslouchá,
tomu, jenž útočnou řečí, světélkující mech
je jeho obličej, hrozí a kreslí
rukou z chaluh mocné
a napadá je hnilobou, utápí
jejich rasovskou slávu v zapomenutí? výhružně,
rybím hlasem volá pravdu,
ten, jenž všechno ví, nikdo, směje se, vlasy —
řasy, ústa — ulita smějí se v bahně
a chválí světlo a hrom. smrti
se neleká, kdo se ptá po něm,
kdo po vrazích, soudí, truchlí,
kdo žaluje nad množstvím krve a svědčí
o mnoha bezprávích? nikdo, nikdo zpívá,
zašit do pytle z konopí,
jinak nikdo, nikdo zpívá z potopy.








Báseň těm
kdo nečtou básně

kdo volá s rozervanými ústy
z chemické zkušební komory? kdo plave,
gumový kruh kolem krku,
touto vařící louží
z ležáku a krve?
ten je to,
pro něhož toto ryju do prachu,
ten, který to nerozluští.

kdo je pohřben pod novinami
a hnojem? kdo čurá uran?
kdo je zašit do sklizkých slin
grémií? kdo
je podělán olovem?
hleď
je to ten s anténou v zátylku,
němý žrout s prašivým mozkem.

co je to za nepochopitelné uši,
z nichž kape pitomá cukrová poleva,
které se balí do kursovních zpráv
a v registraturách se kupí
do hluchých nevrlých ranců?
schlíplé
uši vyplašených zrádců, k nimž
hovořím chladně jak noc a vytrvale.

a vytí, co polyká
má slova? to jsou úřední
ukoptění orlové, kteří rozeznívají varhany
po nebesích zbavených ducha,
aby nás ochránili.
játry
mými a tvými se živí, čtenáři, ty, který nečteš.








Zdánlivě mrtví

zdánlivě mrtví čekají před kartely,
čekají, bezmocní, kouříce z obou plic,
před cejchovními a pracovními úřady.
jejich bledý bezbarvý jásot vlaje
jako obrovské noviny ve větru
proti mnoha zamřížovaným přepážkám.

jak přitakají v taktu! jak
jsou zdatní a dobře naložení! jak zčerstva
jim jdou od ruky děrné Štítky,
zpovědní cedulky a šeky! v aktovkách
nosí své oholené chlupy
a do obou svých punčoch
si každý z nich nastřádal deset prstů.

a přitom ještě jedí a odkrajují
deseti zdánlivě mrtvými prsty maso
od kostí mrtvých zvířat a v noci,
aby utišili to, co mezi jejich nohama
teskní a řve, rozmnožují se,
když jsou zavřeny přepážky,
a plemení zdánlivě mrtvé plemeno

a ráno je přihlašují, kouříce
z bezmocných úst,
u ohlašoven,
aby je nepohřbili.
ale kdo jim dá polibky a jablka?
kdopak je vzbudí, kdo jim dá
imortelky, kdo odhází z jejich hrudi
ty hory čoudu, kdo je vybalí
z novin, posolí jejich pojídající ústa
odvahou, kdo vyčeše popel z jejich vlasů,
kdo smyje strach z jejich bezbarvých očí,
kdo odpustí, spasí, okouzlí, pomaže a vzbudí
zdánlivě mrtvé z mrtvých
a kdo je osvobodí?

před bankovními přepážkami čekají, zasněženi
novinami a volebními lístky, čekají
pod nebem, které se jako předměstský biograf
rozsvěcuje a zase zhasíná,
jako mezi hlavním filmem a týdeníkem,
mezi polem cti a umrlčí komorou,
čekají před pohřebními ústavy, čekají
zdánlivě mrtví na své úmrtní listy,
kouří ze zdatných bezbarvých plic,
brodí se ve vlastním kalném jásotu
a čekají, skonalí, na svůj skon.

Přeložil Josef Hiršal
sbírku Zpěv z potopy vydala Mladá fronta, Praha 1966

foto © Rossano B. Maniscalchi