Zvuk slunečních hodin (I. ukázka)
18. ledna 2008 04:36
Tádžmahal, skvost mughalské architektury, mausoleum z bílého mramoru na okraji pouště. Tádžmahal, nesmrtelná láska muže k ženě. Básník Rabíndranáth Tagore napsal, že Tádžmahal je slzou na tváři času.
Když v roce 1631 zemřela při porodu jeho milovaná manželka, perská princezna Mumtáz Mahal, Šáhdžahán povolal do Ágry nejlepší umělce, řemeslníky a stavitele z celé Asie. Trvalo jim dvaadvacet let, než postavili nejkrásnější hrobku světa. Legenda praví, že Šáhdžahán byl smrtí ženy tak zkormoucený, že mu černé vousy a vlasy během několika měsíců úplně zbělely.
Barvy paláce se mění během ročních období i během dne: od úsvitu, kdy je chrám růžový, až po oslnivě zlatou v noci, když svítí měsíc. Říká se, že proměny barev představují nálady ženy.
Na cestě do Ágry jsme se zastavili ve Váránasí. Poutníci na ghátech v řece rituálů. Svatý obřad omývání. Hinduista se žlutou šňůrou bráhmana kolem krku. Nejvyšší kasta. Uctívaná bohyně odnáší lidské hříchy. Ganga. Kdysi prý tekla v nebi.
Váránasí je starší než Jeruzalém, říkal táta. Město, které bylo staré už v době, kdy zakládali Řím. Nejsvatější místo na Ganze, střed světa. Mikrokosmos. Zemřít ve Váránasí znamená splynout s vesmírem.
Máma se otočila. Dva kroky od ní seděl mladý muž, téměř nahý, tmavá kůže a hrudník pokrytý černými chlupy, v pozici lotosového květu. Hluboká meditace uprostřed rumraje na ghátech.
Upoutal mě hlouček lidí dřepících kolem ohně. Táta s mámou o něčem zaníceně diskutovali a já jsem se od nich vzdaloval v deliriu z atmosféry místa, které mě ovládlo. Oheň. Síla živlu a neznámých božstev. Přikradl jsem se blíž. Na hromádce dříví leželo ohořelé tělo. Trčela z ní seschlá chodidla, na která plamen zatím nedosáhl. Zůstal jsem jako opařený. Chtěl jsem se odvrátit, ale byl jsem přikovaný, nemohl jsem odtrhnout oči od zbytků hořící lidské postavy. A tam jsem ho uviděl. Beznohého mrzáka s pokřivenými, hrbatými zády, který neměl problém s chůzí. Ruce beznohého poutníka byly jeho nohy, které ho nesly vstříc věčnému vysvobození. Chodil po rukou tak lehce, že jsem se musel zamyslet, proč máme vlastně nohy. Tělo je vězení, ve kterém si odpykávám trest za minulé životy, říkal. Ganga je bohyně. Ganga je čistá. Napořád.
Když se nořil do řeky, vzpomněl si na sen předešlé noci. Duše jeho matky se nad ním skláněla a řekla mu, buď šťastný, hochu, nemáš přece žádné problémy, tak buď šťastný. Ganga vstoupila do beznohého těla a zmocnila se jeho duše.
Déšť stéká po ghátech. Na otýpkách hoří mrtvá těla, aby jejich popel odnesla řeka. Ozývá se volání. Rámovo jméno je pravda. Rámovo jméno je pravda. Rámovo jméno je pravda. Dane, vidíš? Pohřbívají svatého muže.
— A jeho tělo se nespálí?
— Ne. Zabalí ho do plátna, zatíží kameny a hodí do řeky. Jen těla svatých mužů a mrtvých dětí jsou bez hříchů. Proto neprocházejí očistným ohněm.
— A kdybych teď umřel, taky mě hodíte do řeky?
Váránasí. Rýha do paměti. Noční odraz stovek ohňů a štiplavého kouře v řece. Temně oranžová záře na zdech chrámů, nad nimi fialové nebe. Mrtví zahalení do vyšívaných přehozů a živí do barevných plédů, tvorové noci, démonické ohně. Lidská těla jsou pochodně v řetězci chrámů a opakovaných zrození a smrtí, v koloběhu dne a noci, v koloběhu měsíců a let, v bezbřehé řece lidské touhy po očištění a věčném vysvobození. Spasení na kamenném schodišti podél svatých vod.
Naše cesta ve Váránasí opouští Gangu a stáčí se směrem k Ágře. Ostatní pokračují dál proti proudu. Beznohý Džamán Lál s sebou nese popel mrtvé matky, aby ho v plátěném pytlíčku vhodil do řeky v Hardváru a připsal své jméno do poutní knihy hinduistů. Tam v Himaláji stéká bohyně Ganga z nebes po vlasech tanečníka Šivy, hořící květinové oběti plují po řece, aby spojily duši mrtvého s duší pozůstalých. Tam se beznohý poutník nechá ostříhat dohola a vydá se na další cestu. Do pouště.
Tádžmahal. Stáli jsme před ním. Díval jsem se na nápisy z černého mramoru, na grandiózní vstupní bránu. Táta se nechal strhnout.
— Brána symbolizuje předěl mezi světem smyslů a světem ducha. Muslimové v ní vidí bránu do ráje.
— Co je tady napsané?
— Citáty z Koránu. Vidíš, jak jsou všechny nápisy stejně veliké, ať stojíš kdekoli? To je trik mistrů kaligrafie. Dokonalý optický klam.