Zvuk slunečních hodin (II. ukázka)

Když udeřila zima, první zima ve městě, kterou jsem zažil, mrzlo, až praštělo. Nakonec zamrzla i řeka. Dostal jsem od táty brusle a po pár dnech jsem brázdil led skoro líp než on. Vyškemral jsem na něm ještě hokejku, abych si mohl s klukama zahrát. Na rozdíl od Vendy a Míry Zajícových a Kubíka Novotného jsem musel být před setměním doma. To bylo dost pitomé. Oni se taky museli ukázat doma na večeři, ale pak se vraceli na led. Záviděl jsem jim to. Jenom jednou mi přálo štěstí. Máma chtěla do kina. V Tržnici dávali českou veselohru s příhodným titulem Život je pes. Rodiče se oblékli, dali mi pár zbytečných rad, co bych měl dělat, kdyby třeba hořelo, jak nemám nikomu otevírat, a ujistili mě, že přijdou hned, jak film skončí. V půl osmé se za nimi zavřely dveře a já jsem si nadšeně navlékl bundu a hodil brusle přes rameno. Na zápraží jsem si vzpomněl, že kluci si nosí petrolejky, tak jsem se spustil do sklepa a jednu notně zaprášenou lampu jsem si přidal ke sportovní výbavě.

Když jsem dorazil k řece, kluci zajásali. Byli jenom tři, tak měli radost, že mě vidí, že si můžeme zahrát. Dva na dva. Položil jsem petrolejku na zmrzlou vodu a Venda vytáhl sirky. Hladká tvář ledu odrážela žluté mihotání světla jako zrcadlo, sníh se snášel do ticha a zkřehlých dětských duší. Vločka sykla na skle lampy, proměnila se v kapku, která stékala po povrchu a zmizela ze světa. Odlesky petrolejových lamp byly kaleidoskop. Bylo to jiné než svíce a jejich odraz na hladině řeky ve Váránasí. Vodní hladina odráží přesně to, co vidí. Led je jiný. Led světlo násobí, štěpí, hraje si s ním. Led mě uchvátil. Rýhy po bruslích lámaly světlo. Svět roztříštěný v ledu, chaotický, a přitom průzračný. Sundal jsem si rukavici a dotkl se ho prsty. Byl studený. Jako by mě chtěl polapit, přitáhnout, dýchal chladem a přisával si bříška mých prstů k sobě. V poblouznění jsem střídal nohy, pravá, levá, ale nehrál jsem moc dobře. Hra světel mě v tu chvíli vábila víc než cokoliv jiného.

— Danieli? Danieli!

Mámin hlas se chvěl zimou. Nebo vzteky. Co tady děláš? Jak to, že nejsi doma?

Jak to, že nejste v kině, napadlo mě, ale tu otázku jsem spolkl. Ona by ji asi nespolkla. Táta stál na břehu vedle ní a pozoroval scénku jakoby z povzdálí.

Představení začalo ve čtvrt na devět promítáním žurnálu. Proslov Reichsprotektora Neuratha zapůsobil na diváky jako chřipkový bacil. Nejdřív pokašlávalo jen pár jedinců, ale infekce se šířila rychlostí české recese, přeskakovala z řady do řady, vzedmula se jako příbojová vlna a rozlila se po celém kině, až kašlali všichni tak, že ze svalnatého řečnění pana Reichsprotektora nebylo slyšet ani ň. Vystrašený nadstrážník Farber vyzýval kašlající ke klidu. Když nakažení neuposlechli, nechal rozsvítit v sále a přerušit promítání. Všem kašlem postiženým divákům se dostalo varování. Prosím, aby byl zachován naprostý klid. Jinak nechám vyklidit sál!

Bylo ticho. Nemocní se uklidnili a po malé přestávce se začalo znovu promítat. Na plátně se objevily první záběry filmu Život je pes, záchvat kašle se už neopakoval. Po deseti minutách vtrhli do kina tři gestapáci a jeden člen oddílu SA. Zastavili promítání, přivolali posily z řad strážníků a četníků a vykopali všechny platící diváky ze sálu.

A tak se moji rodiče courali domů. Tam překvapeně zjistili, že jejich jediné dítě nesedí za psacím stolem ani neleží v posteli. Vyrazili ven do tmy, aby se  poohlédli po ztraceném synovi. A teď stáli na břehu a máma máchala rukama a já tam stál a nevěděl, kam se vrtnout. Nejraděj bych se zahrabal, zavrtal pod led. Se svěšenýma ušima jsem se dekoval z kluziště. Prekérní situace. Bylo mi trapně před klukama a navíc jsem si uvědomoval, že jsem zklamal důvěru své důvěřivé matky. Ne, že by mi táta nevěřil, ale nějak jsem věděl, že si o mně nedělá iluze. Nikdy si nedělal iluze, o nikom a o ničem. S mámou to bylo horší. Nejdřív se rozčílila a pak mi promlouvala do duše. Udělala z toho věc principu a cti a hrozně mi brnkala na city, že jsem ji zklamal a že je z toho smutná. Špatně jsem snášel tyhlety psychologické rozpravy, kdy jsem si připadal jak u výslechu. Scvrkával jsem se do rozměrů titěrného chrousta, rozpouštěl se pod jejím vševědoucím pohledem a měnil se ve zbabělého práskače, který na sebe vyklopí úplně všechno a navíc vyslepičí i to, co neví. Byl jsem mizerný lhář a ještě mizernější poctivec. Závěrem mi zopakovala, že pokaždé když nedodržím pravidla, stihne mě trest. A pak vyřkla ortel.

—    Zákaz bruslení, dokud neroztaje led!

Chvíli bylo hrobové ticho. Po pár vteřinách se poprvé za večer ozval táta. Prohlásil, že jakživ neslyšel nic fikanějšího. Zasmál se. Máma je mazaná, víš.

Bylo to poprvé, co se vůbec kdy vložil do máminých výchovných metod a jakkoli je komentoval. Jinak se vždycky veškerých komentářů zdržoval a mlčky dával najevo, že jsou s mámou na jedné lodi. Byli jako jeden, neprůstřelní a neoblomní. Tentokrát se neudržel a pobaveně mi přeložil mámin zákaz: Nesmíš na řeku, dokud je tam led, Dane. Až tam led nebude, tak si můžeš jít zabruslit.

Dušovala se, že to myslela docela jinak. Z toho, co řekla, vyplývá, že led, který je teď na řece, musí nejdřív roztát, potom musí řeka znovu zamrznout a pak můžu jít zase bruslit. Jasné?

Táta vysunul spodní ret a svěsil koutky.

— Jinými slovy, až naprší a uschne.

Byl jsem nepříčetný.

— Ale to už bych si  tuto zimu nemusel zabruslit vůbec!

Přesně tak, odsekla a odešla do kuchyně. Pohledem jsem se pověsil na tátu. Nechtěl jsem brečet, ale hrnul se mi do očí celý krutý svět. Zamrkal na mě.

— Zítra s ní zkusím pohnout, ale nic si od toho neslibuj, rozumíš?

Vrhl jsem se mu kolem krku a dojatě mu děkoval.

Pohnul s ní. Zmírnila trest na jeden týden. Sedm dní, sedm nocí a nepopsatelná muka. Každý den jsem pozoroval led na řece a prosil ho, aby vydržel. Když trest vypršel, na řece plavaly obrovité kry. Bylo to mrzuté, ale ani kry nebyly úplně k zahození. S klukama jsme se vyblbli. Sehnali jsme si klacky a pošťuchovali kusy ledu, zmáčení a prokřehlí jsme se trumfovali, kdo přejde řeku suchou nohou. Skákali jsme z jedné kry na druhou až na opačný břeh. Balancoval jsem na kusu ledu, když se objevila. Máma. Bylo naprosto nepochopitelné, jak mě skoro pokaždé vyhmátla při nějaké lumpárně. Věděl jsem, že budu mít dalšího zaracha. Dalo se očekávat něco jako totální zákaz vycházek a nějaký nepříjemný úkol návdavkem. A máš utrum, říkávala při takových příležitostech.

Skočil jsem na kru kousek od břehu, zapíchl klacek do vody a frajersky na mámu zamával, aby si kluci nemysleli, že mě má úplně v hrsti. Ve vteřině vzaly věci rychlý spád. Klacek se zlomil. Kra, rozhoupaná a kluzká, mámin vytřeštěný zrak, rty roztažené dokořán a neúprosná tíha vlastního těla. Krátký let nebo spíš volný pád. Žbluňknutí. Zahučel jsem pod hladinu. Jehly a špendlíky, bolest jako nože, střepy. Ani nevím, jak jsem se dostal z vody a jak mě dovlekla domů. Ztracená paměť přitékala s teplou vodou. Vana a máminy ruce, konejšivý hlas. A pak znovu zatmění. Tátu jsem vnímal jako v mlze, silné ruce mě odnášely. Říkal něco mámě, pevně a přímočaře. V horečkách jsem se vracel do dusných ulic Kalkaty. 

Všechno bylo temné a černé jako oči Sávitrí. Uprostřed horkého indického léta jsem se poprvé zamiloval.

Už si nevzpomínám proč, ale vylezl jsem z postele dřív než obvykle. V chodbě jsem se srazil s Kavitou. Postávala u okna do ulice, ruce zasazené v bok, jako by chtěla zastavit lavinu tuku, která jí tekla přes boky. Když mě zaregistrovala, vykřikla: Pojď se podívat! Jen se podívej na tu Šivorovic bosorku! Lůza!

Kavita i Zam zjevně ohrnovali nos nad každým z nižší kasty, nad žebráckou chamradí, která se válela v ulicích Kalkaty.

Přes ospalky jsem mžoural dolů. Rozčepýřená holčička, obkročmo na vychrtlé mule, vlasy v umolousaných pramíncích jako háďata v roští, umouněný obličej a divoké, trpké oči. Hadrnice, odrbaná a špinavá, obalená kusem proděravělé pytloviny, zápolila s podvyživenou kostrou. Klacek v ruce, vší silou jím švihala, držela ho jako meč; za zadkem jednooké muly poskakoval dvoukolák naložený klestím, jen tak, halabala, div se to nesypalo na cestu. Kavita natáhla ruku s napřaženým ukazovákem. Vidíš ji? Bosorka. Dřív jezdíval starý, ale ten už brzy doklepe, chcípá v té jejich barabizně, už neusedí ani na posteli, tak posílá tu ďáblici. To je osud! Špatná karma.

Stoupal jsem si na špičky a přiškrceně sípal.

— Jak – jak se jmenuje?

— Sávitrí.

Sávitrí. Osud. Bosé nohy, hrubá, zčernalá kůže na patách; zabodává je do slabin sotva lezoucího kostlivce. Sávitrí, opakoval jsem si v duchu. Sávitrí. Tupé drncání dřevěných kol na dlažbě. Ach, Sávitrí, moje ubohá Sávitrí. Zvuk jejího jména a dopadání klacku na vypelichanou srst, ty rány se zařezávaly do mojí dětské duše jako uzda do tlamy zchváceného zvířete. Tvář stažená vypětím a zlobou, dětská, nevinná a nádherná, znetvořená do šklebu skřeta, nelidská a šílená. Díval jsem se do ní. Sávitrí.  Mohlo jí být tolik co mě, možná trochu víc, ale bylo to, jako by žila dlouho, dávno přede mnou. Byla starší o několik životů. O utrpení, které jí osud vepsal do tváře. A já jsem se díval a cítil závrať. Záplava odporu a lásky. Štítil jsem se na ni jenom pohlédnout a nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Chtěl jsem utéct a schovat se. Chtěl jsem se rozběhnout k ní a vzít otěže a klacek a zahnat osud. Ale stál jsem, nohy přimražené k dlažbě, ruce přiškvařené k parapetu, a nemohl se nadechnout. Byla jako Kálí. Rudé oči a tmavá pleť, hranaté a strhané rysy. Krvavá Kálí. Viděl jsem ji na obrázku, vlasy volně vlající, nesvázané, zuby jako tesáky, s hrozivým řinčením jela na lvu do boje, aby zastavila démona Raktabídžu. Ozdobená uťatými hlavami, údy a vnitřnostmi všech, kteří jí zkřížili cestu. Rozlícená Kálí se zklidnila, teprve když před ní padl na kolena sám Šiva, její muž. V tu chvíli bohyně objala manžela, shodila ze sebe hrůzostrašnou podobu a proměnila se v Gauri, krásnou všeobjímající matku.

Sávitrí byla zakletá. Chtěl jsem před ní padnout na kolena. Chtěl jsem, aby se proměnila. Chtěl jsem na ni zakřičet, zavolat, zastavit ji, tolik jsem chtěl něco udělat. Byla divoká a nespoutaná. Neodvážil bych se pípnout. Nikdy bych se ji neodvážil oslovit. Směsice soucitu a hrůzy, něhy a odporu mi uvízla na patře, byla hořká a trvalá. Nikdy jsem na ni nezapomněl. Vyháněl jsem ji ze svých snů, ze svého života, ale každé ráno jsem vstával, spáč spáčů, s kuropěním se hrabal z postele a vyhlížel bosorku Sávitrí. Miloval jsem ji. Byla zakletá. Zatracená. Chtěl jsem ji vysvobodit, ale dělila mě od ní neviditelná mříž, skleněná hráz, přes kterou jsem na ni nemohl dosáhnout. Po dvou týdnech ranního vstávání jsem odjel do školy.

Anglická škola mi nevadila, jenom mi chyběla máma. Myslíval jsem i na tátu, ale nepostrádal jsem ho ani zpola jako mámu. Asi proto, že věčně nebyl doma. Po čtvrt roce jsem tam onemocněl. Záchvat malárie. Rodiče si pro mě přijeli a vzali mě zpátky do Kalkaty. Máma uplakávala a doktoři do mě cpali chinin. Prvok z řádu hemosporidií mi trhal červené krvinky a játra. Hned první ráno po příjezdu do Kalkaty jsem se zmátořil a s horečkou čekal u okna. Sávitrí nepřijela. Už nikdy nepřijela. Ale celý život mě pronásledovala v záchvatech malárie. Vracela se, na prašivé mule zapřažené do rozklechtaného vozíku, oči podlité krví jako Kálí, pokaždé jsem ji viděl, znovu a znovu, zmítaný záchvěvy zimnice. Horečka měla podobu Sávitrí. Poblouznění mělo její jméno, opakoval jsem ho jako modlitbu a bezradná matka netušila, koho k sobě volám. Sávitrí. Dodnes ji mám v krvi.