Albert Camus: Prostě rebel

Festival spisovatelů Praha skládá poctu Albertu Camusovi, který tragicky zahynul před padesáti lety. Na našich webových stránkách naleznete materiály o tomto fenomenálním autorovi – ukázky z díla, polemiky, ale také fotografie a videa.

4. ledna 1960 našli Alberta Camuse mrtvého v autě, které sjelo ze silnice na přehledném, rovném úseku. V kapse měl jízdenku na vlak, kterým měl původně jet. A v kufru nedokončený rukopis Prvního muže, své autobiografie.

„Narodil jsem se mezi sluncem a bídou, přesně uprostřed“, napsal Albert Camus ve své první sbírce, Rub a líc. Celé jeho dílo nese známky všudypřítomnosti tohoto základního, prvotního rozchodu. Narodil se v Alžírsku (1913) v chudé rodině, sirotek po otci, později začíná se studiem filozofie, které musel ze zdravotních důvodů přerušit. Po letmém průchodu Komunistickou stranou (1935-36) zakládá a vede dva divadelní sbory za účelem přiblížení klasických i současných dramat publiku z nižších sociálních vrstev. V roce 1937 vydává svoje první dílo, Rub a líc, sbírku literárních esejů, v které se již objevuje většina jeho pozdějších velkých témat: smrt, slunce, Středozemí, opuštěnost, úděl člověka, blízkost mezi beznadějí a štěstím…

Camus od roku 1938 vykonává činnost novináře, nejdříve v Alžíru (Alger Républicain, Soir Républicain), později v Paříži (Paris Soir), kde se v roce 1942 usazuje natrvalo. Zde je v utajení vydán jeho román Cizinec zároveň s esejí Mýtus Sisyfův (1942), které zaznamenávají značný úspěch. Stanou se součástí cyklu, který sám autor nazve „cyklem absurdity“ (doplněný následně divadelními hrami Nedorozumění, 1944, a Caligula, 1945).

Cizinec, jeho pravděpodobně nejznámější dílo, se vyznačuje především krajně neutrálním, výhradně popisným stylem. Vypravěč, Meursault, se cítí jako „cizinec“ sám sobě, zbaven citu vůči lidem a situacím. Na jedné pláži, následkem rvačky zabije pěti ranami z revolveru člověka, aniž by sám dokázal opravdu svůj čin odůvodnit. Je odsouzen k smrti, ale ani ne tak kvůli vraždě cizího člověka, je spíše potrestán za postoj, který zaujal po smrti své matky: neplakal totiž. Soudci z toho usuzují, že má „vražedné srdce“. Román tudíž není jen denunciací společenských konvencí, obnažuje také onen lidský reflex spočívající v hledání automatické odpovědi na vše, nějakého „přirozeného řádu“ světa, který ve skutečnosti zase tak soudržný není.

Absurdita jako skutečnost ležící v samém základě lidského údělu je ústřední filozofické téma, které Camus rozvíjí na počátku svého díla. Mýtus Sisyfův vydaný ve stejnou dobu jako Cizinec se této myšlence věnuje z pohledu teoretického a filozofického: jako Sisyfos, odsouzený tlačit navěky svoji skálu, je i člověk nucen projít řadou neovladatelných, nesmyslných situací. Lidský rozum touží po pochopení, sjednocení světa a ukotvení znalostí, kterými by si svět osvojil, ale jediná věc, kterou svět rozumu předkládá je nekonečné množství prožitých situací, které jakýkoli smysl zdánlivě postrádají. Zatímco rozum je s to je nějakým způsobem sjednotit, samotný svět zůstává vzdálen. „Absurdita je v rozchodu“ mezi snahami rozumu a odpovědí světa. Ale právě v uvědomění si této situace se člověku dostává vysvobození, neboť je zbaven iluzí, ideologických, dogmatických principů, které by chtěly sjednocovat a tím pádem definovat skutečnost. Za takových podmínek může člověk hledat své blaho a okoušet okamžik, život, velmi vzdálen od toho, čemu Nietzsche říkal „svět tam vzadu“: protože neví, co je láska, jejíž koncept nedokáže definovat, jediné, co cítí, je teplo těla vedle něj, něhu srdce, které ho v sobě přijímá. Myšlenka, která se zde ozývá, leží v záhlaví Mýtu, je to citát z Pindarose: „Ó má duše! Nehledej věčného života, ale vyčerpej všechno, co možné jest!“ V okamžiku, kdy žádná hodnota nemůže převýšit jinou, zůstává jediným kritériem života co možná nejširší škála prožitků a zkušeností. Jako na konci Cizince, když Meursault v noci před popravou prozře, dosáhne svobody a plnými doušky si užívá posledních chvil svého života.

Spolu s absurditou se ve stejném hnutí rodí další rozměr Camusovy myšlenky: Vzpoura. Spočívá-li absurdno v odštěpení nejhlubší touhy člověka od toho, co mu svět nabízí, pak by bylo jistě naivní popírat jeden z dopadů tohoto stavu na člověka: jeho nespokojenost. Jediným způsobem, jak takovou situaci prožívat a překonat je právě vzpoura. Přejeme si, aby děti netrpěly, a přesto trpí: naší první reakcí je vzpoura proti něčemu takovému. Vzdát se této prvotní vzpoury by znamenalo, že utrpení dítěte je legitimní, zároveň by to znovu posílilo dogmatické vysvětlení světa, dalo by mu celistvý řád: jenže svět takový řád nemá, přesněji řečeno žádný, ke kterému bychom měli přístup. Uznat absurditu, „zůstat logický do samého konce“, to také znamená vzpouru. Ale to, co je pro Camuse typické, je skutečnost, že u něj se jedná o revoltu, nikoli revoluci. Politický člověk, o kterém hovoří Albert Camus, není marxistický revolucionář současníka Jean-Paula Sartra. Je to ten, kdo před nespravedlností, která se děje Arabům v Alžírsku, Židům během druhé světové války nebo sovětským disidentům, říká ne. Ten, kdo odmítá zabíjet nebo mučit ve jménu velkých nocí nebo rozkvetlých zítřků, to je vzbouřenec Camusův. Jeho druhým literárním cyklem je tedy cyklus vzpoury, který začíná románem Mor. V alžírském Oranu se v roce 1940 objevují krysy nesoucí morovou nákazu, s prvními oběťmi jsou všichni obyvatelé uzavřeni do karantény a odkázání svému osudu, na který každý reaguje jinak: zděšením, sobectvím, mysticismem, rezignací. Doktor Rieux spolu s dalšími dobrovolníky, kteří ho následují, chce zápasit; skupina se organizuje, aby mohla ulehčit utrpení a bít se s pohromou. V tomto symbolickém vyprávění je mor znamením zla a smrti, karanténa naznačuje hranice existence (do které „jsme naloděni“): ale celá situace (která je ve skutečnosti vlastní každému člověku zápasícím s absurditou) působí jako prubířský kámen, který člověku zjevuje jeho skutečnou podobu a vede ho tak k rezignaci (sebevražda zmíněná v Mýtu Sisyfově) nebo ke vzpouře (ke které směřuje vypravěč-Camus). Základní rysy se vyjasňují: „Žít, znamená žít v absurditě“ (Mýtus Sisyfův), ale absurdita vede ke vzpouře: „Vzpírám se, tedy jsem“ (Vzbouřený člověk, 1951).

Tato vzpoura se však děla jménem člověka jednotlivce, nikoli jménem sociálních doktrín a principů, kterýžto postoj způsobil roztržku nejen s Jean-Paulem Sartrem, ale také s velkou částí francouzské literární inteligence té doby (a dokonce z části i dnešní). Odvrací se ke komunistické revoluce, která tehdy strukturovala levici na Západě a stává se jedním z prvních, kdo odsoudí komunistický systém a sovětskou diktaturu. Nejtvrdší rána jeho postoji přišla však z jeho rodné země, Alžírska. Občanská válka v ní propukla v roce 1954, Albert Camus se situoval na předělu mezi legitimními aspiracemi arabského a muslimského obyvatelstva (které hájil již ve svých prvních článcích v Alger Républicain) a svým přáním udržet Alžírsko francouzské. Pro Camuse jsou arabské požadavky dvojaké. Naprosto odůvodněné je samozřejmě odsuzování kolonialismu, povýšeného chování Francouzů, nespravedlivého rozdělení půdy, asimilace, o které se jen hovoří, ale ke které nikdy nedošlo, ale samotný koncept „alžírské národa“ je neoprávněný: Alžírsko vzešlo z několika imigrantských vln (Židů, Turků, Řeků, Italů, Berberů, Arabů a nakonec Francouzů), jenže Arabové jsou pod tlakem imperialismu s hlavičkou Egypta a podporou Sovětského Svazu, nikoli hnáni pocitem náležitosti k nějakému alžírskému národu. Camus odmítá přiklonit se jak na stranu FLN (Front národního osvobození), tak k OAS (Tajná ozbrojená organizace), jeho volba zůstává u člověka jako takového: když mu ve Stockholmu muslimský student z Alžírska položil otázku ohledně spravedlivého rázu boje za nezávislost navzdory teroristickým útokům, odpověděl bez váhání: „Vždycky jsem odsuzoval teror. Musím tedy odsoudit i takový terorismus, který se děje naprosto bez rozlišování například v ulicích Alžíru a který se jednou může dotknout mé matky nebo mé rodiny. Věřím ve spravedlnost, ale svoji matku budu bránit ještě dřív než spravedlnost.“ Následuje apel na občanské příměří, aby dál nedocházelo k zabíjení nevinných, natolik se mu hnusil terorismus a laciné násilí, ale dostalo se mu jen samých nadávek.

V roce 1958 se stahuje do ústraní. Jeho kniha Pád, publikovaná v roce 1956 je dílem pesimistického ražení a v mnohých ohledech nečekaně překvapivým. Rozchází se v něm nadobro s existencialismem. Jeho nahořklý tón je plný ironie a skepse: „Řeknu vám jedno tajemství: na poslední soud nečekejte. Koná se každý den“. Následujícího roku se mu dostává Nobelovy ceny (ve svých 44 letech je po Kiplingovi nejmladším laureátem) za „celkové dílo vrhající nové světlo na problémy, kterým dnes musí čelit naše lidské svědomí.“

Redakce