Gao Xingjian, dramatik

Čekání. To je aktivita, které se věnují postavy z Xingjianovy hry Autobusová zastávka. A vedle toho se mezi sebou přou a filozofují. Především ale na zastávce, jejíž označení je tak vybledlé, že už dávno zmizelo, čekají na autobus. Ten zastávku čas od času míjí, ale nikdy nezastaví.

Autobusová zastávka, kterou Gao Xingjian napsal v roce 1983, má právě v newyorském Sanford Meisner Theater premiéru. Hry se ujalo divadlo Han, které se na jevišti pokusilo spojit dvě rozdílné kultury.  

Xingjianovo absurdní drama – často srovnáváno s Čekáním na Godota – v sobě má cosi z Brechta a je okořeněné špetkou Čechova.

Ačkoliv hra, na rozdíl od Becketta spíše sociální než existenciální, nemá v prvé řadě politický záměr. Přesto musí svou schopností vycítit nálady čínské veřejnosti oficiální místa drásat. Její umělecké ambice zjevně působí provokativně, neboť už při své premiéře v Pekingu byla oficiálními místy komunistické strany označena za „spirituální odpad“.

Gao v poznámce uvádí: „Hra kombinuje dramatické jednání a nečinnost. Především ale nečinnost.“ Postavy – vybrané napříč čínskou společností – spolu rozebírají důvody, které je vedou k cestě do města. Stařík jede hrát šachy. Dívka má schůzku. Mladík jménem Glasses má zkoušku.

Baví se o nevyzpytatelnosti autobusové dopravy, o špatném spojení, a čas letí. „Zatímco se tady spolu bavíme, uteklo deset let,“ řekne Glasses a podívá se na hodinky. Tesař se podiví: „A je na tom něco špatného?“

Chvíli přemýšlí o tom, že by šli do města pěšky, chvíli zas o tom, že by se vrátili zpět.

Režisérce Samanthě Shechtman, zodpovědné rovněž za jevištní úpravu, se malé Meisnerovo divadlo podařilo proměnit na autobusovou zastávku. K autenticitě výrazně přispělo pódium vytvořené z minimalistických kulis, ze čtyř stran obklopené sedačkami pro diváky a potažené levnou celtovinou.

Tím, že režisérka vytrhla Autobusovou zastávku z čínského kontextu a umístila ji do nejasně vymezeného místa a času, ve snaze zdůraznit univerzální působnost díla, ztratila hra svoji specifičnost, byla otupena její síla a sociální působnost.

Rachel Saltz

převzato z The New York Times, duben 2009

přeložil Petr Soukup