Mýtus Dada III

Také hra se pro dada stala téměř synonymem. Při pokusech o jeho vykládání bylo toto slovo bráno do úst tolikrát, jako by ono samo mohlo být omluvou a vysvětlením snad veškerých dadaistických činů. Nesnažím se váhu hry zpochybnit. Pouze poukázat na to, že vyzdvihovat jeden princip nad druhé je v případě dada nesmyslem.

Hra uvolňuje hranice, rozvazuje spoutanou představivost, mění vnímání skutečnosti a dává vzniknout novým spojitostem. Je svobodná a přístupná jednotlivci i skupině. Kdo je ve hře, ocitá se vně časoprostoru nebo vytváří svůj vlastní, vynalézá a improvizuje, přijímá a vyzařuje inspiraci.  

„Právě ve hře jako by se věci dály „samy sebou“. Hra je tedy dalším vůdčím principem dadaistů, „práce s náhodou“ by se bez ní neobešla, je to trvalé dynamo, stálý osten, jenž se rovná rozkoši. Tomuto pocitu nakonec podléhají i složitější, matematické už druhy a způsoby her. Není bez užitku připomenout si Huizingovu definici: „hra je dobrovolná činnost nebo zaměstnání, které se koná uvnitř jistých stanovených mezí času prostoru podle dobrovolně přijatých pravidel; cíl má hra sama v sobě a je provázená pocitem napětí a radosti a vědomím, že, jsem jiný nežli obyčejný život.“ „Ve hře je člověk nejblíže nejvyšší moudrosti, ale i nesmyslnosti.“

Ale hra mívá pravidla. A dada a pravidla, to spolu příliš nesouzní. Tedy, jak si hraje dada? To není hra v běžném smyslu. Nebo je možná chyba ve slově, které až příliš asociuje dětství, naivitu a chápání obalené sladkou nevědomostí. Je ještě hrou lepit k sobě kusy reality v asambláž a tu potom přetřít zlatou? Jistě je, ale potom už jde o hru jaksi povýšenou. Vymykající se z běžných definic. V ní se mísí radost z tvoření s hrůzou, v ní se balancuje vysoko nad propastí. A je hrou jen tvořit, nebo také ničit?

„Huizingova „dobrovolně přijatá pravidla“ nerespektují hru bořivou. Jenomže právě „kazisvět“, kterýr uší navyklá pravidla hry, jde na samém ostří mezi moudrostí a absurditou a – objevuje! Těmi „kazisvěty“ byli právě dadaisté, ať už byli lidé takoví nebo onací, ať už si sebevíc odporovali, ať se zaplétali do malicherných sporů, psali na sebe pamflety, osočovali se z hochštaplerství  /ostatně postoje, který je výsostnou součástí právě této hry!/ ,ať už prošli jakýmikoli osudy a skončili jakkoli. Arpovská chůze „mezi nebem a peklem“ je vskutku vymezená časem a prostorem, přitahuje však nejen duchy extrémně odvážné /od-vážné/ ba asketické: nenáhodou stojí na začátku dadaismu Duchamp a nezávisle na něm Hugo Ball, ne náhodou jeho nejvlastnější éru uzavírá Breton a ne náhodou mu ve své době stál u nás nejblíže Halas, autor básně Nikde a souputník generace, která si svérázně otočila Máchův okřídlený výrok: „Na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích.“

Václav Kovář

citace: Ludvík Kundera - DADA, odpovědný redaktor Karel Srp, vydala Jazzová sekce jako přílohu bulletinu Jazz /8445/69/, edice „Jazzpetit“ č. 13, 1983