Rozhovor s bulharským spisovatelem Alekem Popovem

Na pozvání Bulharského kulturního institutu a nakladatelství dybbuk navštívil Prahu prozaik, dramatik a publicista Alek Popov, aby se zúčastnil prezentace českého výboru ze svých povídek Zelný cyklus, který vyšel v překladu Ivany Srbkové.

Ivana Srbková: Chceme-li mluvit o tendencích v současné bulharské literatuře, je třeba začít 90. léty 20. století. V čem jsou pro Vás výjimečná?  

Alek Popov: Vždycky jsem věřil, že existuje literatura 90. let. Je to moc důležité období – léta přechodu, velkého osvobozování bulharské literatury z nevolnictví. Tuto dobu samozřejmě charakterizuje jistá chaotičnost a eklektičnost, ale dynamika a energie, které otevřela, změnily jednou provždy „krajinu“ literatury. Byly to roky učení, dohánění zameškaného, zavrhování nechtěného, ale i akumulace nové unikátní zkušenosti, která je jen naše. Právě tehdy se etablovala hlavní témata a ideje, které budou zaměstnávat autory tohoto tisíciletí. Například velké téma emigrace, střetu kultur, paralelních skutečností, krize identity v globálním světě apod. Právě tehdy se u nás vyhranily hluboké kulturní rozdíly mezi stoupenci vyčerpané literární tradice a těmi, co hledají nové cesty. Zformovaly se dva rozdílné jazyky, podmíněné rozdílným způsobem myšlení.

90. léta byla u vás, pokud vím, co do žánru dosti poetickým obdobím. Porovnáme-li to se situací u nás, v Bulharsku tehdy hojně vycházela poezie; zdá se mi, že teď se hlavním žánrem stal román.

To by se dalo vysvětlit spíš ekonomicky. Nové generace jsou mnohem pragmatičtější. Dokonce se vážně zamýšlejí, zda stojí za to psát tak malým jazykem, jako je bulharština. Problém ale není ani tak v jazyku, jako v systému kódů, kterých používají. V kvalitě myšlenek. Jazyk pro mě byl vždycky více či méně jen prostředkem.

Jaké jsou nejdůležitější tendence v současné bulharské próze? Které autorky a kteří autoři si zasluhují pozornosti českého čtenáře a předtím samozřejmě pozornosti překladatele?

Existuje zvláštní paradox. Autoři se současně snaží překonat tradiční tzv. lidovou reálnou rovinu bulharské skutečnosti, ale zároveň čerpají dividendy z její exotičnosti. Já mám rád spisovatele, kteří píší o věcech, co zajímají osobně je samotné, aniž by se tolik zabývali kontextem. Kontext je takový, jaký je. Nemůžeš ho obejít nebo se k němu obracet zády, ale můžeš ho přesáhnout. V tom spočívá zvláštní důstojnost literatury. Líbí se mi autoři, kteří myslí současně a neotročí autoritám. Autoři s bohatou erudicí, která ale zůstává skryta v textu a nekřičí z něj. Takže koho mám rád? Jsou to Viktor Paskov, Milen Ruskov, Elena Aleksieva, Emil Andreev, Albena Stambolova, z básníků je to Ani Ilkov, Bojko Lambovski, Georgi Borisov, Georgi Pašov a samozřejmě můj přítel Georgi Gospodinov – toho obdivuji pro jeho jemnou ironii, hru a vzácnou lehkost, s níž užívá slov. Přirozeně jsem dalek toho dělat seznam.

Věříte v literatuře na něco takového jako slovanský půvab, šarm, slovanské kouzlo? Pojmem se třeba stala ruská literatura 19. století. Mluvíme-li o ženské kráse, pak dnes uspěly české či vůbec slovanské modelky. Nebo sázíte spíš na nadnárodní literární archetypy a motivy, které si samy hledají a nacházejí spisovatele?

Možná že pro retrográdní ideologii panslavismu s celou jeho dutou a tupou patetikou mi připadají tyto věci lehce podezřelé. Samozřejmě nemám nic proti krásným Slovankám, ale když jdou ruku v ruce s narodnictvím, pseudointeligencí a širokou slovanskou duší, raději se do toho nepletu. Věřím však ve sdílenou minulost východoevropských národů. V jejich protrpěné poznání, v jejich instinktivní skepticismus k jakýmkoliv verzím „světlého zítřka“, v jejich zvláštní hořce sarkastický cit pro humor a sebeironii, které v blahobytnějších společnostech jaksi vymizely. Co se týče mýtů – lidé jsou ustrojeni tak, aby mysleli v klišé, ať už národních, či nadnárodních. Literární texty s nimi také pracují. Na jedné straně je boří, na druhé vytvářejí nové.

V rozhlasovém rozhovoru na stanici Vltava vám Ivana Myšková položila otázku, proč necháváte své hrdiny padnout na dno, proč jim také nedovolíte se od toho dna odrazit. Já se ptám: nechcete své postavy trochu „vyléčit“? Stačí říci „jak ne“? Není třeba pokračovat „jak ano“? Idealista by se možná zeptal – existuje naděje?

Abych své postavy vyléčil, musím nejdřív přesně stanovit diagnózu. Myslím, že to bude následující etapa v mé práci... Ještě se mi zdá brzo dělat ze sebe Coelha. Ale možná se tak jednoho dne stane... Až vyléčím sám sebe.

Čtenáři a literární kritici obdivují mistrovský tvar vašich povídek, vaše vypravěčské umění. Po světě se množí kursy tvůrčího psaní, literární gymnázia a akademie. Avšak i k tomu, aby se člověk stal úspěšným byznysmenem, potřebuje především talent. Vynikajícímu nápadu se lze těžko někde naučit. Nebo věříte, že podobná instituce dokáže „vyrobit“ spisovatele?

Plně souhlasím. Já sám občas – a mám-li být upřímný, stále výjimečněji – vedu workshopy tvůrčího psaní. „Zisk“ z nich se však vyčerpá během procesu samotného. Je pravda, že talent je rozhodující. Jistě že lze hodně dosáhnout pracovitostí a houževnatostí. Talent se může rozvinout. Ale první a nejdůležitější podmínkou je ho mít... Nazval bych ho jakousi zvláštní citlivostí.

V českém výboru Zelný cyklus je několik různých povídkových linií. Jakým směrem se ve svém budoucím psaní hodláte ubírat?

V zásadě jsou ve sbírce dva typy povídek: jedny jsou uspořádané kolem samotného příběhu, druhé kolem postavy, nebo přesněji řečeno, kolem jejího charakteru. Jak jde čas, musím přiznat, že lidé jsou pro mě stále zajímavější. Příběhy se omezují samy sebou. Ať jsi sebe víc vynalézavý, jednoho dne se začnou opakovat. Naproti tomu lidské charaktery jsou prakticky nevyčerpatelným zdrojem příběhů. I když se říká, že už bylo všechno napsáno, zbývá tato rezerva, která je vlastně co do podstaty největší nadějí pro literaturu a umění. Dokud se rodí lidé, budou se rodit i nové příběhy, budou vznikat dosud nepoznané situace a unikátní úhly pohledu. Bude se rozvíjet jazyk a myšlení. Bílých míst v literatuře je ve skutečnosti víc, než předpokládáme. Věřím, že před čtenářem je ještě spousta vzrušujících setkání, ještě hodně světů čeká na své objevení.

Literatura je jako tvůrčí proces nejosamělejší, nejizolovanější umění. Spisovatel, když pracuje, žije jen se svými imaginárními postavami. Jak to snášíte?

Ano, člověk se musí zcela ponořit do smyšlené reality, a to se obvykle děje na úkor skutečnosti. Můj přítel básník Bojko Lambovski často říká, že abys byl spisovatelem, nemusíš dělat rád spoustu věcí – prostě se nemusíš přespříliš oddávat radostem života. Dodal bych, že je dokonce nutný jistý emocionální odstup, který často vypadá v očích ostatních jako chlad nebo bezcitnost. Pravdou však zůstává, že emoce často brání, aby se odhalila skutečná přirozenost citů, ať už v životě, nebo v umění. Emoce přinášejí energii, ale ne poznání. Zachytit energii, aby se dospělo k hloubce poznání, a pokud možno se neutopit... to je možná úkol!?!

Píšete mužskýma očima; ve vašich povídkách samozřejmě žijí ženské hrdinky, ale jakoby z pohledu muže. Neláká vás napsat Annu Kareninu či Paní Bovaryovou? Ve svém žánru samozřejmě...

Vzpomínám si teď na příběhy, v nichž byly hlavními postavami ženy, nejsou ale zahrnuty do českého výboru. První postavou je letuška, která se lehkomyslně nechá tetovat v Bangkoku, a to změní její život jednou provždy. Další povídka vypráví o finském děvčeti, které jede se svými bratry na senoseč do sousedního Ruska v dávném roce 1917 a je svedeno Leninem. A vzpomínám si ještě na jednu hrdinku – na sovětskou kosmonautku Anjutu, přinucenou účastnit se mezinárodního sexuálního experimentu s americkým astronautem. Nevím proč, ale všechno to jsou fantastické postavy a mimochodem končí dost nešťastně. Předpokládám, že nezůstanou mými jedinými ženskými hrdinkami.

A otázka na závěr. Vím, že jste si z české literatury oblíbil především Haška, Čapka, Kunderu... Zmíníte ještě někoho? A můžete dát své čtenářské zájmy do světového kontextu?

Kdo by samozřejmě neznal Viewegha, kdo by o něm neslyšel! V bulharském překladu vyšla jeho Výchova dívek v Čechách, což je moc zábavná kniha. (Mimochodem existuje jeden velmi zajímavý článek Pétera Kraszteva – maďarského autora bulharského původu – z r. 1999; Krasztev vidí paralelu mezi několika spisovateli z východní Evropy, konkrétně mezi Vieweghem, Jáchymem Topolem, Attilou Hazayem, Jurijem Andruchovyčem a mojí maličkostí, v kontextu literárních procesů 90. let.) A především mám rád Kafku. Ten také patří do české literatury, i když nepsal česky. Do českého kontextu. V jeho dílech cítím obrovský smysl pro humor, kompenzovaný mírou beznaděje. Pro mě je to jeden z nejdůležitějších spisovatelů vůbec. Dále mám rád Conrada s jeho Srdcem temnoty, Louise-Ferdinanda Célina, byť určitě ne jako člověka, Camuse s jeho Cizincem, Kurta Vonneguta, Il´fa a Petrova, Bulgakova. Je to ta nejrozmanitější sbírka, jak vidíte.

Ptala se Ivana Srbková