Harold Pinter: Umění, pravda a politika

V roce 1958 jsem napsal: „Mezi tím, co je reálné a co je nereálné, ani mezi tím, co je pravdivé a co je chybné, není žádný výrazný rozdíl. Věc nemusí být nutně buď pravdivá nebo chybná; může být jak pravdivá, tak chybná.“

Domnívám se, že tato tvrzení mají stále ještě smysl a stále platí, zkoumá-li umění skutečnost. Takže si za nimi stojím jako spisovatel, ale jako občan za nimi stát nemohu. Jako občan se musím ptát: Co je pravdivé? Co je chybné?

Pravda v dramatu je pořád vyhýbavá. Nikdy ji docela nezjistíte, ale máme nutkavou potřebu ji hledat. Vaším úkolem je hledání. Nejčastěji klopýtnete o pravdu v temnotě, srazíte se s ní nebo jen zahlédnete obraz nebo tvar, jenž se zdá pravdě odpovídat, a často si ani neuvědomíte, k čemu to došlo. Ale skutečnou pravdou je, že v dramatickém umění nikdy neexistuje nic takového jako jediná pravda, kterou bychom mohli nalézt. Je jich mnoho. Tyto pravdy se jedna druhé dovolávají, odvracejí se, vzájemně se odrážejí, přezírají, vysmívají, jsou vůči sobě slepé. Někdy se domníváte, že máte pravdu okamžiku v ruce, potom vám proklouzne mezi prsty a je ztracena.

Neznámý konec

Často se mne ptali, jak mé hry vznikají. Nedokážu to říci. Ani nemohu své hry vůbec shrnout, leda že řeknu, že toto se stalo. Toto řekli. Toto udělali.

Většina her je zplozena jedním řádkem, slovem nebo obrazem. Po daném slovu následuje často brzy obraz. Dám dva příklady dvou řádků, jež mi zčistajasna přišly do hlavy, následovány obrazem, následovány mnou. Jsou to hry Návrat domů a Staré časy. První řádka Návratu domů zní: „Co jste udělali s nůžkami?“ První řádka Starých časů zase: „Tmavé.“ Ani v jednom případě jsem neměl na začátku další informaci.

V prvním případě někdo zřejmě hledal nůžky a ptal se, kde jsou, někoho jiného, koho asi podezříval, že je ukradl. Nějak jsem však věděl, že oslovené osobě na nůžkách ani na tazateli vůbec nezáleželo.

„Tmavé“ jsem považoval za popis něčích vlasů, ženských vlasů, a byla to odpověď na otázku. V každém případě jsem měl pocit, že musím věci dál sledovat. Stalo se to vizuálně, velmi pomalým pohasínáním, stínem do světla.

Hru vždycky začínám tak, že postavy pojmenovávám A, B a C. Ve hře, která se stala Návratem domů, jsem viděl muže, jak vstupuje do studené místnosti a klade svou otázku mladšímu muži, jenž sedí na ošklivé pohovce a čte dostihový zpravodaj. Nějak jsem tušil, že A je otec a B jeho syn, ale neměl jsem pro to důkaz. Krátce nato se to však potvrdilo, když B (později se z něj stal Lenny) říká A (z něhož se později stal Max):

„Táto, nechtěl bys, abych změnil předmět? Chtěl bych se tě na něco zeptat. Ta večeře, kterou jsme předtím měli, jak se to jmenovalo? Jak tomu říkáš? Proč nekoupíš psa? Jsi psí kuchař. Opravdu. Myslíš si, že vaříš pro spoustu psů.“ Takže když B říká A „táto“, zdál se mi přiměřený předpoklad, že jde o otce a syna. A byl tedy jasně kuchař a jeho vaření, jak se zdálo, se netěšilo velké úctě. Znamenalo to, že tam nebyla matka? To jsem nevěděl. Ale, jak jsem tehdy sám sobě říkal, naše začátky nikdy neznají naše konce.

„Tmavé.“ Velké okno. Večerní obloha. Muž, A (později se z něj stal Deeley), a žena, B (později se z ní stala Kate), sedí s pitím. „Tlustá, nebo hubená?“ ptá se muž. O kom to mluví? Ale pak vidím, že stojí u okna žena C (později se z ní stala Anna), v jiném osvětlení, zády k nim, a má tmavé vlasy.

Je to zvláštní okamžik, okamžik, kdy tvoříte postavy, jež až do toho okamžiku neexistovaly. To, co následuje, je nestálé, nejisté, dokonce halucinační, i když to někdy může být nezadržitelná lavina. Autorovo postavení je zvláštní. V jistém smyslu jej postavy nevítají. Postavy mu vzdorují, není snadné s nimi žít, je nemožné je definovat. Zcela jistě jim nemůžete diktovat. Do jisté míry s nimi hrajete nekonečnou hru, na kočku a myš, slepcův dotyk kůže, na schovávanou. Ale nakonec shledáváte, že máte ve svých rukou lidi z masa a krve, lidi s vlastní vůlí a vlastním individuálním vnímáním, vytvořené z částí, jež nedokážete změnit, manipulovat nebo pokřivit.

Jazyk umění tak zůstává velmi dvojznačným postupem, pohyblivým pískem, visutou hrazdou, ledem v bazénu, který pod vámi, autorem, kdykoliv může prasknout. Ale jak jsem řekl, hledání pravdy se nikdy nemůže zastavit. Nemůže být odročeno, nemůže být odsunuto. Musíte mu čelit právě tady, hned na místě.

(…)

Předivo lží

Politický jazyk, jak jej užívají politici, se netroufá na žádné takové území, poněvadž většina politiků podle svědectví, jež máme, se nezajímá o pravdu, nýbrž o moc a o to, jak si ji udržet. Pro udržení moci je důležité, aby lidé zůstali v nevědomosti, aby žili, aniž znají pravdu, dokonce i pravdu o vlastních životech. Proto nás obklopuje obrovské předivo lží, z nichž žijeme.

Jak každý zde přítomný ví, ospravedlněním vpádu do Iráku bylo, že měl Saddám Husajn velmi nebezpečný soubor zbraní hromadného ničení, z nichž některé mohly být vypáleny během 45 minut a způsobily by děsné zpustošení.

Byli jsme ujišťováni, že je to pravda. Nebyla to pravda. Říkali nám, že Irák souvisí s Al-Kajdou a je spoluodpovědný za zvěrstvo spáchané v New Yorku 11. září 2001. Byli jsme ujišťováni, že je to pravda. Nebyla to pravda. Říkali nám, že Irák ohrožuje světovou bezpečnost. Byli jsme ujišťováni, že je to pravda. Nebyla to pravda.

Pravda je něco docela jiného. Pravda má co činit s tím, jak Spojené státy chápou svou úlohu ve světě a jak se ji rozhodují ztělesňovat.

Ale než se vrátím k přítomnosti, chtěl bych se podívat na nedávnou minulost, čímž myslím zahraniční politiku Spojených států od konce druhé světové války. Domnívám se, že je naší povinností podrobit toto období aspoň nějakému, byť i omezenému prozkoumání, což je vše, co nám tu čas dovolí.

Každý ví, co se stalo v Sovětském svazu a po celé východní Evropě během poválečného období: systematická brutalita, rozšířené násilí, bezohledné potlačování mezávislého myšlení. To všecko bylo plně doloženo a ověřeno.

Ale americké zločiny v témže období byly zaznamenány pouze povrchně, neřkuli dokumentovány, neřkuli uznány, neřkuli vůbec rozeznány jako zločiny. Mám za to, že se na to musíme zaměřit, a že pravda má značný vliv na to, v jakém je dnes svět postavení.

Ačkoliv bylo do jisté míry omezeno existencí Sovětského svazu, jednání Spojených států po celém světě vedlo k jasnému závěru, že mají carte blanche, aby prosazovaly svou vůli.

Vítězství demokracie

Přímý vpád do suverénního státu nebyl ve skutečnosti nikdy oblíbenou americkou metodou. Ta zpravidla dávala přednost konfliktu, který popisovala jako „konflikt nízké intenzity“. Konflikt nízké intenzity znamená, že zemřou tisíce lidí, ale pomaleji, než když na ně shodíte bombu jedním vrhem. Znamená to, že zamoříte srdce země, že vyvoláte zhoubný růst a pozorujete, jak se rozmáhá sněť. Když bylo obyvatelstvo podrobeno – nebo ubito k smrti – a vaši vlastní přátelé, vojsko a velké korporace pohodlně seděli u moci, vystoupili jste před kamery a řekli, že zvítězila demokracie. To byla otřepaná fráze americké zahraniční politiky v letech, o nichž se zmiňuji.

Velmi výrazným příkladem byla Nikaragua.

Byl jsem přítomen setkání na americkém velvyslanectví v Londýně koncem osmdesátých let. Kongres Spojených států se rozhodoval, zda dát více peněz kontras v jejich boji proti nikaragujskému státu. Byl jsem členem delegace, jež hovořila za Nikaraguu, ale jejím nejdůležitějším členem byl otec John Metcalf. Vedoucím amerického zastoupení byl Raymond Seitz (druhý muž po velvyslanci, později sám velvyslanec). Otec Metcalf řekl: „Pane, vedu farnost na severu Nikaraguy. Moji farníci postavili školu, zdravotní středisko, kulturní středisko. Žili jsme v míru. Před několika měsíci napadli farnost kontras. Všecko zničili: školu, zdravotní středisko, kulturní středisko. Velice surovým způsobem znásilnili jeptišky a učitelky, povraždili lékaře. Chovali se jako divoši. Požádejte prosím americkou vládu, aby odvolala svou podporu této zarážející teroristické činnosti.“

Raymond Seitz měl velmi dobrou pověst jako rozumný, odpovědný a světa znalý muž. V diplomatických kruzích si jej velice vážili. Poslouchal, odmlčel se a pak vážně promluvil. „Otče,“ řekl, „něco vám povím. Ve válce nevinní vždycky trpí.“ Nastalo ledové ticho. Zírali jsme na něj. Ani nemrkl. Nevinní lidé opravdu vždycky trpí.

Nakonec kdosi řekl: „Ale v tomto případě byli ,nevinní lidé‘ obětí hrozného zvěrstva, financovaného mezi jiným vaší vládou. Dá-li Kongres kontras více peněz, dojde k dalším ohavnostem tohoto druhu. Není tomu tak? Není pak vaše vláda vinna podporou aktů vražd a ničení na občanech suverenního státu?“

Seitzem to nehnulo. „Nesouhlasím, že by přednesené skutečnosti podporovaly vaše tvrzení,“ řekl. Když jsme z velvyslanectví odcházeli, řekl mi jeden americký diplomat, že má rád mé hry. Neodpověděl jsem.

Chci připomenout, že tehdy prohlásil prezident Reagan: „Kontras se morálně vyrovnají našim otcům zakladatelům.“

Spojené státy podporovaly brutální Somozovu diktaturu v Nikaragui přes čtyřicet let. Nikaragujský lid vedený sandinisty svrhl tento režim v roce 1979 úchvatnou lidovou revolucí.

Sandinisté nebyli dokonalí. Měli značnou dávku arogance a jejich politická filosofie obsahovala řadu protikladných prvků. Ale byli inteligentní, rozumní a civilizovaní. Hodlali vybudovat stabilní, mravnou, pluralistickou společnost. (…)

Spojené státy svrhly demokraticky zvolenou vládu v Guatemale v roce 1954 a odhaduje se, že za oběť postupným vojenským diktaturám padlo přes 200 000 lidí.

Šest světově velmi významných jezuitů bylo zvrhlým způsobem zavražděno na Středoamerické univerzitě v San Salvadoru v roce 1989 praporem pluku Alcatl, vycvičeném ve Fort Benningu ve státě Georgia v USA. Arcibiskup Romero, mimořádně odvážný muž, byl zavražděn, když sloužil mši. Odhadem zemřelo 75 000 lidí. Proč byli zabiti? Byli zabiti, protože věřili, že je možný lepší život a že jej může být dosaženo. Tato víra je okamžitě kvalifikovala jako komunisty. Zemřeli, protože si troufali pochybovat o statu quo, nekonečné rovině bídy, nemoci, ponižování a útlaku, jež byly jejich právem od narození.

Spojené státy vládu sandinistů nakonec svrhly. Trvalo to několik let, odpor byl značný, ale vytrvalý ekonomický útisk a 30 000 mrtvých nakonec podlomilo ducha nikaragujského lidu. Byl vyčerpán a znovu zbídačen. Do země se vrátila kasina. Skončila bezplatná zdravotní péče a bezplatné vzdělání. Se vší důkladností se vrátil big business. Zvítězila „demokracie“.

Ale tato „politika“ nebyla vůbec omezena na střední Ameriku. Byla vedena po celém světě. Neměla konce. A nyní to vypadá, jako by se to nikdy nestalo.

Spojené státy po druhé světové válce podporovaly pravicovým diktaturám po celém světě (nebo jim přímo daly vzniknout). Odkazuji na Indonésii, Řecko, Uruguay, Brazílii, Paraguay, Haiti, Turecko, Filipíny, Guatemalu, Salvador a samozřejmě na Chile. Hrůza, kterou Spojené státy způsobily Chile v roce 1973, nemůže být nikdy vymazána a nemůže být nikdy odpuštěna.

Putovní cirkus

V těchto zemích zemřely statisíce lidí. Stalo se to? Lze tyto oběti ve všech případech připsat na vrub americké zahraniční politice? Odpovědí je ano, došlo k tomu a lze je připsat na vrub americké zahraniční politice. Ale tvařte se, jako byste to nevěděli.

Nikdy se to nestalo. Nic se nikdy nestalo. Dokonce i když se to dělo, nedělo se to. Nezáleželo na tom. Nebylo to zajímavé. Zločiny Spojených států byly systematické, neustálé, zvrhlé, bezohledné, ale hovořilo o nich fakticky jen velmi málo lidí. To musíte Americe předložit. Prováděla na celém světě zcela čistou mocenskou manipulaci a maskovala se jako síla všeobecného dobra. To je skvělý, dokonce vtipný, velice úspěšný akt hypnózy.

Ukážu vám, že Spojené státy jsou bezpochyby největší kočovnou podívanou.

Jsou možná brutální, lhostejné, opovržlivé a bezohledné, ale jsou také velice chytré. Jako obchodní zástupce jsou samostatné a jejich nejprodávanějším zbožím je sebeláska. Je to poutavé. Poslouchejte všechny americké prezidenty, říkají v televizi slova jako „americký lid“. Například jako ve větě: „Říkám americkému lidu, že je čas k modlitbě a obraně práv amerického lidu, a žádám americký lid, aby důvěřoval svému prezidentovi v akci, kterou hodlá podniknout jménem amerického lidu.“

Je to jiskřivý úskok. Jazyk je fakticky používán, aby odsunul stranou myšlení. Slova „americký lid“ poskytují skutečně rozkošnický polštář útěchy. Nepotřebujete myslet. Prostě si lehněte na polštář. Polštář možná udusí vaši inteligenci a vaše kritické schopnosti, ale je velice pohodlný. To ovšem neplatí pro 40 milionů lidí žijících pod úrovní chudoby a pro 2 miliony mužů a žen uvězněných v obrovském gulagu věznic, jež jsou rozptýleny po celých USA.

Spojené státy se už neobtěžují konfliktem s nízkou intenzitou. Nevidí už smysl v tom, aby byly zdrženlivé nebo dokonce diskrétní. Vykládají své karty na stůl bez bázně a hany. Docela jednoduše jim vůbec nezáleží na Spojených národech, mezinárodním právu nebo kritickém nesouhlasu. Považují je za bezmocné a bezvýznamné. Mají také za sebou na vodítku vlastní mečící ovečku, patetickou a netečnou Velkou Británii.

kráceno

převzato z A2 č.12/05

Přeložil Štěpán Steiger.

Další projevy při převzetí Nobelovy ceny

Herta Müller                      FSP 2010 | Nobelova cena 2009