Umírání v Alžírsku

Během cesty do Washingtonu, bezprostředně po kolapsu toho, co mělo být původně oslavou čtyřicátého výročí Mírových sborů, jsem poprvé viděl zničený Pentagon. Nebyl jsem připravený na tu zející tmavou díru, i přes nekonečné proudy slov i obrazů, vycházejících v posledních dvou týdnech z médií. Čistě náhodou jsem narazil na poslední román alžírské spisovatelky Asie Džebarové.

Přestože jsem posledních třicet pět let strávil učením africké literatury, překvapilo mě, jak nepřipravený jsem byl na dílo této skvělé spisovatelky, jež dává zaznít hlasům mnohým, kteří nás kvůli násilí opustili. Jedenácté září mne na to připravilo. Neumím si představit, jak bych tuto knihu četl, kdybych neviděl na kraji Washingtonu tu tmavou díru.

V Alžířské Bílé (…) se spojuje veřejná zkušenost s tou osobní a společně přinášejí to, co Wordsworth jednou pojmenoval jako „Myšlenky, které leží… příliš hluboko, než aby vyvolávaly slzy”. (…)

Odhlédneme-li po šesti letech do tohoto příběhu, který „končí” v roce 1995, zjišťujeme, jak k nám i k Asiji Džebarové zamířila bílá smrt v letadlech z jedenáctého září. A všichni mrtví, které v knize vidíme a slyšíme, vyjednávají mezi sebou samými. Jejich četné osobnosti se baví až do chvíle, než zemřou: básník, novinář, otec, syn; Křesťan, Muslim; Francouz, Berber, Arab. Ne všichni hned najednou, někteří ale přeci jenom ano; a všichni jsou Alžířani. Jsou to jednotlivci, ale dohromady tvoří vymírající národ. (…)

Většina z nich byli „nejpravověrnější z Muslimů” zabití těmi, kteří „přísahali zabíjet ve jménu Islámu” a zmohli se tak na určení své identity jen pomocí této zvrácené dimenze.

(…) Člověk může číst knihy Alžířského kvarteta v jakémkoliv pořadí. Každá z nich obstojí o samotě. (…)

Člověk může říct, že Džebarová využívá svůj jazykový talent ke skládání hudby a vynášení hlasu z ticha. Přes strašlivé mučení a smrt, jež její kvartet odkrývá, nikdy neobhajuje nenávist či touhu na odplatu.

Je to kniha o poměrně malé zemi, která - během autorčina života - ztratila více než půl milionu obyvatel. Ono násilí zanechalo zemi bledou jako smrt. Je to kniha o duchách, mrtvých spisovatelích a intelektuálech, kteří autorku utvářeli a umožnili ji tak, aby mluvila za ně. Neznám jinou spisovatelku, která píše jistěji a nazírá ostřejším pohledem, má jemnější mysl a čistší srdce. Ukazuje nám, co v lidech přetrvává. To, co atentátníci v Alžírsku nebo New Yorku nedokáží zničit.

Richard K. Priebe, Dying in Algeria, Book review Worldview, Vol. 15, March 2002: 59-60.

přeložil Tomáš Rákos
foto © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha