Zdeptaná literatura

Nemíním polemizovat se Zbyňkem Vlasákem (viz článek Literatura a ego). Je to jeho názor. Přesto mi nedá se k článku vyjádřit. Čtenář po jeho přečtení může nabýt dojmu, že ten mezinárodní Festival spisovatelů Praha nikoho nezajímá, sál Nové scény Národního divadla zeje prázdnotou, a proto je po vzoru vedoucího redaktora kulturně-politické přílohy Práva Salon „lépe sedět doma a vařit si čočkovou.“

Nová scéna Národního divadla nepatří k malým komorním divadlům. Má 405 míst a Festival spisovatelů Praha díky Národnímu divadlu již druhým rokem působí právě zde. Jednu odpolední festivalovou diskuzi na Nové scéně navštívil i pan Vlasák. Shlédl hovory Gaa Xingjiana, čínského disidenta a nositele Nobelovy ceny za literaturu, člověka hluboce ponořeného až k prazákladům literatury a umění, a jeho kolegy, někdejšího Bretonova souputníka, který se nedá uchopit a někdy stěží pochopit - surrealistu, dadaistu, umělce nesmírně živelného – Farnando Arrabala. Oba tito mistři světové kultury navštívili Prahu poprvé.

Pan Vlasák zasedl do hlediště společně s 254 (tolik bylo prodaných vstupenek) až 280 návštěvníky (mezi těmi necelými třiceti byli novináři, zástupci společností, které podporují filantropii a ostatní autoři, kteří byli hosty letošního festivalu). K tomu je třeba přičíst desítky posluchačů, kteří měli možnost sledovat živý internetový přenos.

Jenže festival netrvá jeden den, ztratil by festivalový statut. Trvá celý týden a je připraveno  množství autorských čtení, diskuzí, autogramiád. Uskutečňují se nezbytná společenská setkání, rozhovory pro mezinárodní i česká media, fotografování, natáčení spotů. Mezinárodní setkání slavných literátů v Praze je připravováno i řadou renomovaných překladatelů a jeho působení přesahuje i do sféry ekonomické.   

Ještě bych ráda podotkla „dvě slova" k titulku článku. Ego k literátům patří. Spisovatelé, překladatelé, ostatně i novináři to mají v popisu práce. Jinak bychom se nemohli těšit z jejich myšlenek, čerpat z jejich veřejného mínění. Nebyli by tím, čím jsou. Nejčastěji jsou to právě tvůrčí lidé, kteří stojí v opozici vůči režimům a stereortypům, a jsou to oni, kteří nás učí umět se za svobodu stále rvát.

Je zajímavé, že sebevědomý člověk zní v českém prostředí pejorativně. S ohledem k divadelní diskuzi, o které je ve Vlasákově článku řeč – se nedá průběh diskuze naplánovat a znalci Arrabala nemohli vystoupení (méně excentrické) ani v jiném duchu očekávat.

Zdá se mi troufalé navštívit jednu diskuzi a jejím prostřednictvím hodnotit celou akci. Každý (nejen) literát přece dobře ví, že v případě recenze nebo literární kritiky vůbec neplatí – že chuť vína poznáš podle prvního doušku. Ať už kniha nebo literární akce se musí prožít celá.

Ps. I k vaření čočky je třeba vědět jak na to. Jestli všechna ta autorská čtení v Praze nezmění nic jiného než jen nás samé, pak je to docela fér argument proti vám, pane Vlasáku.

Vlasta Brtníková
29. července 2010