Vyhlášení Ceny Waltera Sernera

Slavnostní vyhlašování Ceny Waltera Sernera proběhlo ve středu 10. června v 17 hodin ve velkém sále Městské knihovny v Praze. Po úvodní performanci studentů DAMU Martina Hýči, Adély Bubníkové a Mariany Kozákové „Literaturu sekerou“, přibližující postavu dadaisty Waltera Sernera, se uskutečnila diskuse s držitelkou ceny Jiřího Ortena, Petrou Soukupovou. Moderátoři i diváci se zajímali především o autorčiny zkušenosti se studiem psaní, o její literární postupy a o to, kde se v člověku bere odvaha tvořit. 

Z téměř stovky účastníků porota vyhlásila prvních šest míst. Cenu Waltera Sernera předal ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák Ondřeji Pchálkovi, studentovi třetího ročníku Gymnázia Zábřeh, za povídku Pouštní růže a bublající asfalt. On i jeho škola získávají rozsáhlou knižní odměnu. Gratulujeme! Povídku v plném znění publikujeme níže.

foto © Festival spisovatelů Praha, Petr Machan

Osvobozený automatický surrealisticko-dadaistický rodinný cestopis s prvky sci-fi a novinového článku, Ondřej Pchálek, 1.1.2009, 2:38h, 37.7 °C

Pouštní růže a bublající asfalt

Některá zvířata se mačkají u napajedel a čekají, až na ně dojde řada, jiná nečekají až na ně dojde řada a ostatní jen tak stojí opodál, neboť je pod jejich úroveň hádat se o vodu. Všichni tito tvorové z namibijského parku Etoša jsou však úžasní!!! Ať již jsou geneticky upravení, či nikoliv!
Ondřej Pchálek Evropa > Afrika > Etoša

Udělali jsme si s rodinou malý výlet do národního parku Etoša. Jeli jsme tam autem a všude kolem běhala stáda muflonů. Mufloni běželi dlouho za námi. Teprve když jsme vjeli do moře, tak se odpojili nebo utopili. Po mořském dně se jede špatně. Nejsou tam skoro žádné cesty. Ale těch ryb, korálů, rostlin a bažantů kolem! Jedeme po mořské lesní cestě… Prásk! Z ničeho nic jsme narazili do velké skleněné plochy! Voda se s rámusem rozlévá i s naším autem do prostorné bílé haly se skleněnými stěnami. Jsme v nějakém obřím akváriu. Kolem mlčky chodí lidé a pozorují ryby. Snad jsme je nevyrušili, pomyslím si. To už však odjíždíme po velikém schodišti vzhůru. Tedy, snažíme se odjet, na schodech je totiž koberec a auto na něm podkluzuje. Nakonec musíme auto vyfouknout a jít pěšky. Nahoře zjišťujeme, že jsme na nějakém ostrově. Otec vytahuje z batohu křídla a rozdává je ostatním. Letíme nad mořem, slunce pěkně hřeje a svítí. Je mi horko. Skočím si domů pro zmrzlinu. V mrazáku však žádnou nemáme. Když se s nepořízenou vrátím, právě začíná pršet. Nad Kongem. Matka říká, že bychom neměli letět do bouřky a přistává na palmě oázy pod námi. Taky ostatní přistávají na palmě oázy pod námi. V oáze je stavení a vedle něj několikapatrové stáje. Vypadají jako velká úzká vysoká krabice s přepážkami. V každém patře čeká jeden velbloud. Jelikož jsme čtyři, dostali jsme velblouda se čtyřmi hrby.

Jedeme na velbloudovi po poušti. Zvíře se však začíná postupně propadat do písku. Táta se proto nakonec rozhodne vzít do ruky pouštní růži a udělat z ní letadlo. Nafukujeme letadlo, ale je moc malé!!! Hledáme větší pouštní růži. Velbloud se mezitím úplně propadl do země. Náš velbloud se postupne propadal do písku, museli jsme proto hledat jinou alternativu, jak se do parku Etoša dopravit. 

Najednou přiběhne muž s turbanem a hbitě hovoří něco arabsky. Bratr Jirka přijde k němu a zeptá se ho arabsky, jestli neumí persky. Muž řekne, že neumí a odejde. Pak přijde další muž hovořící arabsky, tentokrát je to však žena. Přivádí našeho velblouda. Jirka s ní mluví persky. Žena říká, že nás již s velbloudem několik let hledá. Patrně si všimla naší rodinné fotky ve velbloudově tlamě. Pak řekla něco arabsky a proměnila se v několik bublin podobných těm z bublifuku, jen větších.

Jdeme dál pěšky. Najednou si všimneme, že v písku leží něco opravdu velice zvláštního! Ale je to celkem daleko, nechce se nám tam chodit. Pokračujeme tedy v cestě.

Po několika sekundách chůze nás přepadne početná skupina šavlozubých tygrů. Bojujeme s nimi jako lvi. Pak si ale všichni snad naprosto ve stejnou chvíli uvědomíme, že šavlozubý tygr již vymřel. Necháváme je tedy být a pokračujeme opět v cestě.

Jdeme kolem Velké čínské zdi a prozpěvujeme si koledy. Zpěvu však záhy zanecháváme, neboť dostaneme strach, abychom hlukem nespustili lavinu. Všude kolem je sice samá poušť, ale člověk nikdy neví. Je to africká Čínská zeď, svým vzhledem připomíná spíše dlouhý tunel. S čínskou Čínskou zdí nemá vůbec nic společného. Najednou zeď tunelu nedaleko od nás začíná bublat. Bublá a kouří jako asfalt za těch nejparnějších dnů. V bublající části stěny tunelu vzniká otvor, který se stále zvětšuje a zvětšuje. Když přijdeme k němu, zjišťujeme, že je to skutečně asfalt. Díra je nyní tak velká, že by jí mohl bez problému projít člověk. Ale to by musel být blázen, pomyslím si. Vcházíme dovnitř. Otvor se ihned za námi zavírá. Všichni se smějeme tomu, jak jsme tu zůstali najednou uvězněni. Jsme v nějakém železničním tunelu. Podle vrstvy hlíny a kamenů na kolejích či všudypřítomných pavučin hádáme, že tudy již mnoho desítek let žádný vlak neprojel.

Najednou zdáli slyšíme hrozivý rámus, v dálce zahlédneme rychle se přibližující světla. Hůů!! Rrrach!!!

Ozývají se děsivé zvuky, jak blížící se rychlovlak drtí kamení nahromaděné v kolejišti. Zjišťujeme, že tunel je příliš úzký, nemůžeme se schovat před přijíždějícím vlakem na kraj, žádný okraj tu totiž není!!! Rodiče s bratrem utíkají, za běhu z batohu vytahují létající skateboardy. Teď si říkám, proč se vlastně jmenují skateboardy a ne snowboardy, když už nemají žádná kolečka… „Utíkejte jak můžete!!!“, křičí otec. Proboha! Jsou pryč!!! Chce se mi běžet, ale něco jako by mne drželo na místě a nedovolovalo mi jakkoli se pohnout! Je to strach či šílenství? Stojím mezi kolejemi a jsem fascinován děsivým hlukem - i magickým obrazem stále se přibližující lokomotivy. Můj dech se nepravidelně střídá v rychlé frekvenci a na tváři mi agresivně pumpuje jindy neviditelná žíla. Tisknu si jizvu na čele, která teď pálí víc, než kdy dřív. Vlak už je blízko, deset metrů, pět metrů, dva metry… V zádech mne divoce mrazí. Zbývá již jen nepatrný okamžik… Stojím zde v tomto tunelu a vzpomínám si na píseň, kterou nás kdysi vedoucí na skautských táborech vždy ráno budili. Je plná silné nostalgie. Otvírám ústa, abych … Bldgyrdtrnnsdz! Valící se lokomotiva mne sráží a zabrání tak navždy mému záměru. Celým tělem se mi rozlévá podivný pocit.

Probouzím se vystrašený. Ležím na lůžku v malém úzkém nemocničním pokoji. Dle typického pohupování doprovázeného zvukem přejížděných pražců mi dochází, že jsem ve vlaku. Z oken však žádné světlo nevychází. Muže, který se příliš nepodobá kapitánu Nemo a sklání se nade mnou se ptám, proč tu jsem. Odpoví mi, že mě nalezl spolu s dalšími třemi lidmi v bezvědomí u kolejí s nohama na magnetických snowboardech. Setkávám se opět s rodiči a bratrem. Nikdo z nich nemá zuby. Jen já ano. To je zvláštní.

Muž, co není podobný kapitánu Nemo říká, že nás vysadí na nejbližší zastávce. Vždy, když se jej však zeptám, kdy to bude, promění se muž v oblaka páry. Jen jednou se proměnil v roztok kyseliny galové ve vodě a rozprskl se po podlaze.

Z vlaku bychom se rádi nějak dostali, neboť chceme být v parku Etoša ještě dopoledne, kdy tam (prý) bývají slevy na vstupné i suvenýry. Nechceme si činit problémy se záchrannou brzdou a tak vyskakujeme z vagónu. Shodou okolností ležely zrovna kolem tratě na hromadách poházené stovky polštářů. Muž, co nevypadal jako kapitán Nemo, ještě stačil vykouknout z okna vlaku a hodit po nás housle. Netrefil. Stroj však nezastavil, neboť chtěl dojet do další stanici včas. Proto asi nikdy nezastavoval.

Otec začal hrát na housle a vyluzoval tak příšerné zvuky, že se místní bohové nad námi nakonec smilovali a seslali nám z nebes automobil. Ten však bohužel spadl do míst, kde již polštáře nebyly. To se dělo i s dalšími dopravními prostředky nejrůznějších značek a typů, neboť nebeský bombardér nebyl vybaven GPS, ale pouze radarem. Strefit se do hromady polštářů se tak povedlo až po sedmadvacáté, kdy už otci dokonce hra na housle začínala pomalu jít. Do velké hromady polštářů se zabořila obrovská sekačka na trávu pro 4 osoby.

Jedeme na sekačce, cestou sekáme pouštní plevel i pouštní růže. Z vzniklého polotovaru vyrábíme čaj i se sušenkami a prodáváme je domorodcům. Za jízdy. Nezastavujeme, chceme totiž dojet do Etoši včas. Smějeme se přitom místním lidem, kteří běží kolem nás, mávají bankovkami, zakopávají a boří se hlavami do písku.

Po několika málo minutách jízdy se dostáváme k areálu, před nímž je velký nápis . Pochopili jsme, že jsme na místě, jen opačně. Proto jsme se obrátili hlavou dolů. Báli jsme se, že budeme dlouho padat na oblohu, ale v parku měli patrně antigravitační systém. Chodili jsme po neviditelné podlaze, jako po silovém poli. A pak jsme je uviděli! Všechna ta zvířata. Měli tam i ten speciální druh žiraf, jež se rodí s policejními helmami na hlavě. A tučňáci! Hromady tučňáků se válely po zemi nebo skákaly po břiše ledním medvědům. Pod několika palmami meditovali v kruhu osli a lvi; seděli a občas zapalovali vonné tyčinky. Jen o několik metrů dál se povalovali kuřáci opia: antilopy, zebry a krkavci.

Už jsme byli na odchodu, ale vtom se to stalo! „Stůjte cizinci!“, zvolal nějaký hlas s tak silnou autoritou a konečnou platností, že jsme všichni čtyři rázem ztuhli. Bylo mi jasné, že autor tohoto výroku stojí přímo za mnou. Měl jsem strach a bál se otočit. Cítil jsem, že mne někdo pozoruje. Chladná kapička potu mi stékala po tváři. Tep se mi rychle zvyšoval a já jen myslel na doktora, který mi řekl, že můj tep nesmí překročit 120 úderů za minutu, jinak je se mnou konec. Přemýšlel jsem, jaký mám teď asi tep. Je velmi těžké to odhadnout bez měřícího přístroje! Pak už jsem to však nemohl vydržet a otočil jsem se!

Za mnou stála obrovská kniha, nejspíš podrobná encyklopedie ptactva i s obrázky! Stála v tmavém smokingu s motýlkem a černými brýlemi. Měla malé nožičky, holé, avšak s černými mokasínami. Ruce neměla, neboť, jak známo, knihy ruce nemívají, a tak jí rukávy saka volně plandaly. V chybějící ruce držela doutník. Dřív než jsem stačil cokoliv říct, kniha sáhla volným rukávem bez ruky do prsní kapsy saka a vytáhla – nějaký dopis. „Tohle dáš na poštu v Johannesburku.“ Kniha mi podala psaní, sundala si brýle a změřila si mě zamračeným pohledem, takže jsem jí konečně mohl vidět do očí. Žádné neměla. Zastrčil jsem dopis do náprsní kapsy svého potápěčského obleku a nastoupil do vzducholodi. Kniha mi zamávala. Rukávem.

Stroj se pozvolna zvedá do výše a zakrátko nechává celý svět hluboko pod námi. Slunce krásně svítí a já si konečně můžu z batohu vytáhnout svoji svačinu. Jedeme domů.