Ludvík Svoboda mi říkal synku

PhDr. Karel Richter, CSc. (narozen 1930) je autor literatury faktu a vojenský historik. Richter prožil uvolněné jaro 1968 jako jazykový redaktor Generálního štábu Československé lidové armády, kam byl po absolvování Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy povolán. Jako lingvista pracoval na vytváření nové české vojenské terminologie. Byl donucen vystudovat  i Vojenskou akademii.

Publikovat začal na konci šedesátých let. Věnuje se vojenské historii, kterou zpřístupňuje veřejnosti prostřednictvím svých knih (např. Češi a Němci, Evžen Savojský, Přes krvavé řeky, Případ generála Vlasova, Tragédie generála, Válka začala v Polsku, Hranice placená krví.)

Na počátku sedmdesátých let spolupracoval na vydání pamětí prezidenta generála Ludvíka Svobody. V souvislosti s touto činností byl převelen do Vojenského historického ústavu.

Richter je členem Obce spisovatelů a dlouholetým předsedou Klubu autorů literatury faktu. Karel Richter byl třikrát vyznamenán českou Cenou E. E. Kische. Získal i slovenskou Cenu Vojtěcha Zamarovského, která se uděluje autorům literatury faktu za celoživotní přínos.

Karel Richter je očitým svědkem vlády prezidenta generála Ludvíka Svobody. S prezidentem se osobně znal a dokonce s ním spolupracoval. Připomíná, že Svobodu nelze tak jednoduše označit za poplatnou figuru sovětského velení.

Generál Ludvík Svoboda se stal prezidentem v průběhu Pražském jara, ale na tomto postu se dokázal udržet i přes ostrá jednání v Moskvě na podzim roku 1968.

Dnes se na Svobodu pohlíží jako na kolaborujícího prezidenta, který svobodu československého národa vyměnil za politickou moc. Přesto je Svoboda uznáván za svou legionářskou odvahu v první světové válce i za zásluhy ve válce druhé.

Jak pro vás začalo Pražské jaro?

Já sám jsem byl čerstvý člen strany, protože až do té doby jsem odmítal všechny nabídky. Ale v roce 1968 jsem se nadchl pro myšlenky Pražského jara, pro socialismus s lidskou tváří. Byl jsem horlivým stoupencem Dubčeka, to znamená, že jsem zaujal naprosto negativní stanovisko k okupaci Československa.

Byl jsem členem výboru, připravovali jsme akční program, začala se horlivě pěstovat demokracie, otevřeně se psalo o historii. To se mi všechno líbilo, pro to jsem byl úplně nadšený.

Jaké bylo jaro 68?

Já si vzpomínám na 1. máj. To bývala vždycky taková vynucená záležitost, chtěná manifestačnost. Ale najednou 1. máj roku 68 byl spontánní. Obrovský průvod táhl po ulici Na Příkopech, na tribuně Alexander Dubček a Ludvík Svoboda. Lidi se kolem tlačili, aby je zdravili. Lidi byli obrovsky spjatí s tím pohybem, ten se jim líbil.

V novinách se začalo psát pravdivě, začala se odhalovat různá zvěrstva minulých let. Začaly se prosazovat i principy tržního hospodářství. Prosazoval se Akční program. Na něm jsme pracovali i my v armádě.

Celá společnost se tak nádherně vzedmula. Najednou se zdálo, že teď to všechno překonáme, že se navrátíme k československým demokratickým předválečným tradicím. Ale na rozdíl od předválečné bude současná republika ozdravená sociálně. Lidi se budou cítit volně a svobodně. Společnost prožívala pocit omládnutí, bylo jaro, v přírodě i v lidech. Bylo to tak nádherné vzepětí celé společnosti, že já jsem ho zažil naposledy jako patnáctiletý kluk v roce 1945, když byla republika osvobozena.

Necítil jste ve společnosti k blížícímu se létu napětí?

Atmosféra trochu houstla, protože od ledna 68 hned vycítili jestřábi v Moskvě, že se u nás ruší  sovětský dogmatický vzor. Začali rozvrtávat místní jednotu tak, že tu hledali spojence. Nakonec tady získali partu, kam patřil Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka. Utvořili skupinu tzv. zvatelů, kteří byli domluveni se sovětským vedením, Brežněvem a spol na tom, že formálně pošlou dopis, ve kterém požádají o vstup vojsk. Takhle to bylo připravené, jenomže nálada tehdy ve státě byla jasně pro demokraty a produbčekovské socialisty.

Začaly se objevovat letáky proti Dubčekovi. Bylo vidět, že tajné služby sovětské a východoněmecké začínají  pracovat. Narůstal nátlak na naší tehdejší vládu a stranu, aby nechala reformního vývoje. Ale národ byl pro to, aby se pokračovalo. Z toho důvodu taky vzniklo 2000 slov Ludvíka Vaculíka. Ve vedení se dali zviklat, jestli to není nějaká provokace. Třeba Josef Smrkovský nakrátko váhal, jestli to přeci jen není vybízení k nějaké kontrarevoluci, v těch 2000 slovech. Teď se o tom všude na pracovištích začalo diskutovat. Atmosféra začala houstnout.

A blížil se srpen. Kde jste byl v srpnu 1968?

Já jsem zprostředkoval přes svého známého z východního Německa družbu mezi jedním českým a jedním německým Jednotným zemědělským družstvem. Takže rodiny z Německa pak mohly jezdit na rekrace do Čech a naši do NDR.

Za odměnu jsem dostal od družstva pozvání, abych přijel se ženou do Německa na prázdniny k moři. A to bylo zrovna na začátku srpna 1968.

Neubytovali nás spolu s ostatními rekreanty. Ubytovali nás v soukromí u německé rodiny. To znamenalo podezření. Báli se, že budeme šířit kontrarevoluci. Dali si nás pod extra dohled. Myslím si, že ten domácí pán byl agent Stasi. Pořád se mnou zapřádal rozhovory, jak to vypadá u nás. Já jsem mu říkal všechno na rovinu.

Na pláži k naší dece neustále chodilo plno Němců. Všichni se vyptávali, jestli je v Československu kontrarevoluce. Já jsem jim to vymlouval.

Spřátelili jsme se tam s jedním pánem z Česko-Saského Švýcarska. Chodili jsme do jeho auta poslouchat Londýn s Svobodnou Evropu. On mě varoval, že se něco děje. Říkal, že v Česko-Saském Švýcarsku se hromadí vojsko sovětské a německé a že prý se říká, že to je na nás.

Začali jsme mít starost, co se děje doma, protože zprávy začaly být opravdu alarmující. Zpátky jsme jeli přes Budyšín a přes Varnsdorf. V pohraničí jsem viděl, že lesy jsou plné vojska. Bylo mi z toho úzko. Tehdy jsem byl podplukovník na generálním štábu. Ještě před dovolenou byla nálada v armádě vynikající. Všude panovaly progresivní názory, podpora 2000 slov.

Kdy jste se vraceli do Prahy?

Asi týden před 21. srpnem.

20. srpna byl horký den a my se ženou jsme si koupili lístky do kina. Jeli jsme přes Letnou a tam se míhaly tatraplány. Tam jeden, tam jeden. Se ženou jsme si říkali, co se to děje.

Ve čtyři hodiny ráno 21. srpna soused zvoní, abychom si pustili rádio. Soused byl podplukovník Československé armády.

Všude to hučelo, protože přes nás lítala těžká letadla. Do zaměstnání jsem jel se sousedem. Na tramvaji československé vlajčičky. Řidič se rozčiloval, že nás obsazují Rusové. Po cestě už jsme viděli přijíždět tanky. Soused si strhl čepici a hodil jí pod rozjetý tank. Celý bílý vztekem křičel, že se vykašle na takovou armádu, která neumí ubránit svou zemi. Křičel, že nebude sloužit.

Pak jsme se rozdělili, já jsem došel na generální štáb, na dnešní Vítězné náměstí. Blížil jsem se ke vchodu. Všude se tam rojili výsadkáři, fialové barety, samopaly. Stráž generálního štábu, noční směna, všichni tam stáli s rukama u zdi. Já jsem nechtěl věřit svým očím. Jen co jsem se tam objevil, už mě hnal jeden z těch výsadkářů samopalem a ke zdi. A ruce zvednout. Teď ke mně přistoupil nějaký kapitán. Začal mi říkat, jací jsme chudáci, že nás okupují západní Němci. Já jsem na něj začal řvát, co to říká za nesmysli. Co si to dovoluje držet podplukovníka Československé armády s rukama nahoře jako nějakého nepřítele. Začal mi říkat, jací jsme hlupáčkové. No já na něj křičel: „Blbci jste vy!“

Jaká byla situace na generálním štábu?

Všichni si připevňovali trikolory. Taky jsem si ji připíchl. Všichni vzrušení. Chodil tam zástupce náčelníka generálního štábu a křičel: „nesloužit, nekomunikovat, ani židli jim nedáme.“

Náš náčelník se držel mříží, otevřené okno. Bylo slyšet z města střelbu a on se držel těch mříží a volal: „Kurvy, oni střílejí!“

Vývoj šel tak, že tenhle plukovník se později stal generálem, předsedou prověrkové komise, která vyhazovala lidi za mnohem menší delikty, než že řekli o Sovětech, že jsou kurvy.

Pak byla moskevská jednání, prezident se vrátil, někteří říkali, že nás prodal, někdo říkal, že ne, že dal pistoli na stůl a řekl buď, a nebo.

To bylo veliké zklamání. Lidi začali dostávat strach. Vylučovalo se ze strany, což znamenalo i ztrátu místa. To byl boj o chleba. Proti Dubčekovi se tu víc a víc brojilo, až do března 69, pak bylo nastoleno tajemnictví Husáka. Nastaly časy čistek, normalizace.

Nedostal jste se po okupaci do problémů jako otevřený příznivec Pražského jara?

Byl jsem tvrdě kritizovaný, protože se vědělo, že jsem nadšený dubčekovec. Byl jsem požádán o sebekritiku. Říkal jsem, že žádnou sebekritiku dělat nemusím, protože jsem horoval zcela legitimně pro obrodu socialismu. Byl jsem přesvědčen, že socialismus jako takový k něčemu je, ale že musí být zbaven všelijakých zrůdností.

Také se přišlo na to, že jsem byl iniciátor rezolucí proti vstupu vojsk. Byl jsem postaven mimo stranu. Navržen k vyloučení. To už byl na půl vyhazov. No a najednou jsem byl pozván na Hrad. To bylo právě, když začínala normalizace.

Mně se zdálo, že při spolupráci s prezidentem generálem Ludvíkem Svobodou uteču z prostředí těch žabo-myších válek a těch vzájemných rozpoutaných nenávistí.

Proč jste byl pozván na Hrad?

Prezident mi říkal, že není spokojený s první knihou svých pamětí Z Buzuluku do Prahy. Chtěl napsat novou knihu pamětí, kde by celý svůj život věrohodněji vypověděl. Ode mě chtěl, abych to stylizoval. Z Buzuluku do Prahy je knížka psaná v ideové linii padesátých let, já už dnes rozumím, proč se od ní chtěl Svoboda distancovat. První knize pamětí byl vtisknut silně propagandistický ráz.

Tak se ustavila skupina – já, Oldřich Janeček a Miloslav Moulis. Doktor Janeček byl v té době už vyloučen ze strany, protože patřil k historikům, kteří prosazovali nový pohled na dějiny a myšlenky a byl přívržencem Pražského jara. Zásluhou prezidenta mohl Janeček na knize také pracovat.

Miloslav Moulis jako někdejší prezidentův tajemník shromažďoval dokumenty osobní povahy a seskupoval časopisecké materiály.

Přesvědčili jsme prezidenta, že jestli mají lidé těm pamětem věřit, tak tam nesmí být žádné ideologické lži a zjednodušování. Svoboda  byl nadšený legionář, uznával a ctil prezidenta Masaryka, statečně a s nadšením bojoval. Svoboda se pro naší koncepci zapálil. Shodli jsme se na tom, že zachováme myšlenky Pražského jara.

To ale také znamenalo, že jsme Svobodu museli přesvědčit, aby to nikdo necenzuroval předem. Já už jsem to znal z Vojenského historického ústavu, kam jsem byl z generálního štábu převelen. Tam se muselo všechno předkládat ke schválení.

Já jsem to psal a kluci mi dávali podklady. Vždycky když byla hotová kapitola, sešli jsme se na Hradě v prezidentově pracovně. On měl připomínky a opravoval. Konečnou verzi podepsal svým velkým S. A vyšlo Cestami života I.

To opravdu vyšlo necenzurované? V 70. letech?

Nikdo necenzuroval. Jak jsme to měli sepsané, tak to vyšlo tiskem. Chvíli se nedělo nic, respektive samá chvála. Ovšem chvála vyšla i v Die Welt. O knize se psalo jako o nejpozoruhodnějším díle, které vyšlo v poslední době za železnou oponou. Chválili, že je prodchnuté vlastenectvím, které se neohlíží na stranickou příslušnost. Die Welt se ovšem ptal, čí je to zásluha. Jestli stárnoucího vlastence, Ludvíka Svobody, nebo tří historiků, kteří mu pomáhali s psaním. V tehdejší době platilo, že jak vás chválí nepřítel, tak to je špatně. Najednou začalo být kolem nás takové podivné ticho. K tomu byla vypracována studie, kde speciální komise vysvětlovala, co tam všechno našla za hříchy. A bylo zle.

Začalo se říkat, že jsme toho materiálu zneužili a že jsme tam vsunuli něco, co Svoboda nechtěl. Ale Ludvík Svoboda bouchl do stolu, že žádné zneužití nebylo a že všechno, co vyšlo, viděl a schválil.

Janeček byl vyhozen. Moulis také, ale nakonec dostal práci v Československém svazu protifašistických bojovníků. Za mě se postavil Ludvík Svoboda. Gustav Husák totiž žádal, aby se pokračovalo v pamětech a Svoboda si prosadil, aby se to psalo stejnou rukou. To jsem ale odmítl, protože by to vypadalo, že to zavinili moji dva vyhození kolegové a já nic. Já bych se jim nemohl podívat do očí. Vypadal bych jako zrádce, přitom jsme na tom dělali všichni stejnou měrou.

Vrátil jsem se do Vojenského historického ústavu. Náčelník mi řekl, že prezident republiky nařídil, že mám být dále zaměstnán v ústavu.

Jaký vztah jste měl k Ludvíku Svobodovi?

Svoboda byl statečný, za války vykonal mnoho. Ale na druhé straně měl slabinu. A tou byla ctižádost venkovského kluka, který to chtěl někam dotáhnout. On byl typickým zrnkem mezi dvěma mlýnskými kameny. To je na celém jeho životě vidět. Na jedné straně chce být důležitý, chce velet, proto si to snaží s komunisty nerozházet, což samozřejmě vyvolává dojem, že byl taky komunista. Na druhé straně byl starý sokol, starý legionář, příznivec Masaryka, příznivec Beneše. No a jak chcete tohle všechno dát dohromady. Výsledek je ten, že ho bijí ti i ti.

Postava Ludvíka Svobody se nejprve nekriticky vynášela, a pak stejně nekriticky haněla. Mezi dvěma krajními body se pohybuje jeho hodnocení objektivní, které by mělo vejít do dějin a které jistě do dějin vejde.

Mně se o něm těžko hovoří objektivně, protože za ty dva roky, co jsem spolupracovali, jsme se hodně sblížili. On se ke mně choval velmi laskavě, říkal mi synku.

K negativnímu hodnocení prezidenta Svobody přispěla i jednání v Moskvě na podzim 68.

Svoboda byl stoupenec Pražského jara. Když ale viděl, že mu sovětská vojska obsadila Hrad a že lidi jsou proti obsazování, hrozně se obával, aby se národ nedostal do nějaké situace, z které by vypukla jatka. On ze strachu, aby nedošlo ke krveprolití, začal dělat oportunní politiku a začal jednat s Brežněvem. To znamenalo kolaboraci. Svobodu využili jako masku, kterou kryli svoje zájmy.

Poté, co se stal prezidentem Gustav Husák, nebyl jste pronásledován?

Na nějakou dobu se mi ztížily podmínky. Nesměl jsem publikovat. Ale pak se to nějak uklidnilo.

Jak hodnotíte Pražské jaro?

Pražské jaro bylo pro mě velkou životní zkušeností, která mě ponaučila o důležitosti demokracie. Byl to pokus o reformu dosavadního systému, snaha spojit tradiční principy demokracie předválečného Československa se socialistickým programem. Pražské jaro bylo světově významné, protože to byl první propracovaný pokus řešení zásadního rozporu mezi kapitalismem a socialismem.

V listopadu 1989 jsem si myslel, že se myšlenky Pražského jara vrátí.

Ptala se Helena Stinglová