Assia Djebar: Nůba žen z hor Šenúa

Assia Djebar je spisovatelka alžírského původu (po matce má berberské kořeny). Narodila se v roce 1936 ve městě Cherchella, v severozápadním cípu alžírského pobřeží, jak sama říká v nejzápadnější části Orientu, právě v horách, kde se odehrává její film Nůba žen z hor Šenúa… Je spisovatelkou frankofonní, ve Francii studovala historii na prestižní Ecole Normale, ale v průběhu alžírské války o nezávislost se přidala ke stávce studentů, načež byla ze školy vyloučena. Vrací se do vlasti a jako spisovatelka a novinářka se angažuje do konfliktu, píše o válečných uprchlících a následném vzniku rodícího se státu. V roce 1962 se stává první ženou arabského původu přednášející moderní historii Alžírska na Univerzitě v Alžíru, odkud ale v roce 65 odchází, protože nesouhlasí s úplnou arabizací vysokoškolské výuky.  Za pár let se vrací do Alžíru na katedru francouzštiny jako profesorka francouzské literatury a kinematografie.  V roce 1975 nabízí alžírské televizi projekt celovečerního filmu - „dokumentární fikce“ (tj. ve formátu, který od té doby používá převážně i ve své psané tvorbě) na téma života žen v berberském kmeni Berkaniů, kmene své matky v horách Šenůa, severně od Cherchelly.

Film, který Assia Djebar sama napsala a zrežírovala, vzniká mezi městem Tipasou a těmito horami celé dva roky, alžírský tým má dva profesionální herce, pár ochotníků, zvuková stopa, tak důležitá v tomto filmu, je zpracována v Paříži. V roce 1978 je film uveden na programu tuniského filmového festivalu v Kartágu, ale na žádost alžírských kritiků je stažen k velké nespokojenosti mezinárodní kritiky. Následující rok však Nůba získává Cenu mezinárodní kritiky na Benátském Bienále a vzbuzuje podle mne zcela zasloužený ohlas.

V rovině chronologické i tvůrčí znamená tento film důležitý předěl i v autorčině psaní – po čtyřech „rychlých“ románech z mládí nastává desetiletá odmlka, autorka točí své dva filmy a přemýšlí právě o zmíněném formátu, který nešťastně nazývám „dokumentární fikce“, který ji tak vyšel v nejen v Nůbě, ale především v následně psané tvorbě, ať už jsou to čtyři romány z tzv. „Alžírského kvarteta“ nebo skvostné sbírky povídek jako jsou „Alžírské ženy ve svých komnatách“ nebo „Oran, mrtvý jazyk“.

Cituji: „Ideální by pro mě byl takový film, který bych začala jako fikci, to znamená s úplnou kontrolou všeho, co dělám, ale předtím, než bych řekla ono osudné: Stop!, by se sama skutečnost vedrala do záběru tak trochu proti vůli režiséra. Fikce by tak nežila po boku reality, ale nechala by se od ní pronikat – to je také důvod, proč miluji otevřené scény. Občas v nich člověk dosáhne, aniž by to chtěl, opravdu krásného výsledku. Zato mohu říct, že v první verzi svých románů jsem se nikdy nedostala k přesnému uchopení toho, co jsem zamýšlela!“

Assia Djebar sama tento svůj formát nazvala „ozvučeným obrazem“, v kterém slovo, kterého muslimské ženy v této rurální oblasti poznamenané silně retrográdní patriarchální kulturou zůstávají zbaveny, toto slovo je na plátně vysloveno dalšími tisíci způsoby. Slovo je v tomto uzavřeném světě přenášeno jinak - pohledem a zpěvem. Pohledem konečně volným, když jsou ženy mezi sebou, pohledem povinně prchajícím před cizincem, to znamená mužem, nebo jako obrana proti špehujícímu, obviňujícímu pohledu mužského světa, který ženu zavírá, upírá jí prostor a se svobodou zbavuje vlastní hodnoty. Žena zde postrádá obraz i hlas.

Hudba a především zpěv se stávají místem, kde se berberská žena byť okleštěná může konečně projevit, získat zpět svoje slovo, nezávisle a pod rouškou ustálených výrazů a obratů nechat promlouvat svoje vlastní já. Nůba je hudební žánr vzniklý ve středověké Andalusii - vlastně komplexní skladba složená z několika, někdy až dvaceti šesti vět různého tempa, do kterých střídavě zasahují jednotliví hudebníci – odtud také odvozený význam slova „nůba“ – čekání na řadu, ať už jako hudebník čekající na to, až na něj přijde řada před kalifem, nebo jako manželka v harému čekající na místo v lůžku svého pána.

„Tento titul jsem zvolila i přesto, že je nůba spíše městským hudebním žánrem. Ženy z hor Šenúa nazývají „nůbou“ historky, které si vyprávějí mezi sebou jedna po druhé. Hudební téma, i zakomponování skladeb Bély Bartóka, který u nás sbíral své náměty, mělo také jeden praktický cíl – vytvoření „zvukového podkladu“ jako sjednocujícího prvku celého snímku. Této jednoty dosahuji postupně, zvláště na konci filmu, kde čerpám především v naší místní hudební kultuře. Chtěla jsem přesáhnout hranice cherchellského kraje – a myslím, že se mi to podařilo například ve scéně, kdy babička sedí na posteli zvané „kuba“ a v ujíždějícím záběru kamery se zjevuje zástup sedících žen po celé naší zemi.“

„Pro mě, pokračuje dál, je film hledání slova, zvuku. Slova jiných než jsem já, která sama se mohu považovat za jednu z žen z hor Šenůa, kterým konečně mohu dát prostor, už jen ze solidarity s ženami mého dětství.“

Nezmínil jsem se o formální stránce snímku, především o jeho tolik diskutované scénické výstavbě, ale myslím si, že mi to jako neodborníkovi nepřísluší. Jisté je, že nejen kvůli výše zmíněné „politické“ kontroverzi, jeho ženskému náboji, který se nebojím nazvat pádně feministickým, tento film vždy vzbuzoval silné reakce – jedni ho milují, druzí zavrhují. A já jen doufám, že podobné emoce vzbudí i dnes, po dvaatřiceti letech, zde v Praze.

Denis Molčanov
publikováno 20. května 2010