Assia Djebar: Proslov k uvedení do Francouzské akademie

Stejně jako Georges Vendel, můj předchůdce, i já jsem směřovala k filozofii. Když mi bylo dvacet let, obdivovala jsem se soše Averroese, Ibn Rušda, andaluského génia, díky jehož myšlenkové odvaze dostalo kulturní dědictví Západu tolik nových podnětů. Jenže v lyceu mě učili spíš angličtině, latině a řečtině. Já přitom marně prosila o další výuku klasické arabštiny, takže jsem musela omezit svoji ctižádost a spokojit se s údělem historičky. Francouzský monolingvismus platný pro koloniální Alžírsko svým způsobem snižoval hodnotu naší mateřštiny a tím pádem nás ještě více nutil pátrat po vlastních počátcích.

Francouzský jazyk, váš jazyk, Dámy a Pánové, se alespoň co se psaní týče, stal mým, tedy místem, kde se prohlubuje moje práce, místem meditace i snů, možná také cílem mých utopií, dokonce bych mohla říct, že i rytmuje můj dech den co den - to bych si přála nastínit ve chvíli, kdy má silueta stále ještě stojí na vašem prahu.

Vzpomínám si na loňský červen 2005, na den, kdy jste mě zvolili do vaší Akademie, když jsem novinářům čekajícím na moji reakci odpověděla, že „jsem ráda za maghrebskou frankofonii“. Jistá střídmost se vnucovala, protože se mě v tu chvíli zmocnil téměř fyzický pocit, že se vaše brány neotvírají jen mně nebo mým knihám, ale i stínům, stále živým stínům mých kolegů – spisovatelům, novinářům, intelektuálům, alžírským ženám a mužům, kteří v devadesátých letech zaplatili vlastním životem za to, že psali, vyjadřovali své myšlenky nebo jen vyučovali…francouzsky.

Od té doby se, díky Bohu, rány mojí země začínají pomalu hojit.

(…)

K čemu mi je ale francouzština dnes? Tuto otázku si pokládám opravdu téměř upřímně. Již ve svých dvaceti letech jsem se rozhodla vyučovat na univerzitě historii Maghrebu.

Stejně jako můj předchůdce, doyen Vedel, i já na řemesle historika miluji intelektuální nezávislost, kterou dodává, a také kontakty se vzdělanou mládeží – předávat jí to, co milujete, a zůstávat ve střehu díky jejím neodbytným otázkám, zatímco člověk sám stárne. Svým způsobem jsem jen pokračovala v činnosti svého otce, učitele ve třicátých letech minulého století, který ve škole v zapadlých alžírských horách, kam ani nevedla žádná komunikace, zajišťoval francouzské vyučování pro malé chlapce a také hodiny pro dospělé, horaly jeho věku, pro které připravoval intenzivní výuku francouzštiny, aby je připravil k výkonu drobných řemesel ve státní správě a zabezpečil jim tak pravidelný příjem.

Od svých patnácti let jsem si přisvojila zapálený přístup k literatuře. „Píšu, abych pronikl sám do sebe“, říkal básník Henri Michaux. A toto motto se ve vší tichosti stalo i mým.

Psaní se pro mě stalo činností víceméně noční, v každém případě činností neustálou, hledáním, které mně pořád bere dech… Píšu s vášní o „ištihád“, jinak řečeno o hledání napjatém, no, k čemu, napjatému především k sobě samé. Ptám se sama sebe, jako koneckonců i Apuleův hrdina proměněný na cestě do Tesálie: jenže z tohoto namyšleného příměru si nechávám jen nespoutanost toulek Luciových, autorova dvojníka a mého spoluobčana o devatenáct století staršího…

Možná se mě zeptáte, jestli i já píšu přeměněna, zahalena škraboškou, kterou se nesnažím už ani odložit, totiž francouzštinou…

Už desítky let není pro mě tento jazyk řečí Druhého – stal se téměř mojí druhou kůží, jazykem, který se do vás jednou vetře, bije vedle vašeho tepu, hned vedle vaší aorty, pytlácké oko kolem vašeho kotníku odpočítávající rytmus vašich kroků (a já skoro den co den píšu a chodím po čtvrti Soho, po Brooklynském mostě). V tu chvíli nejsem nic jiného než pohled užaslý příchodem na svět. Z mé francouzštiny čiší energie, která mi zůstává spropitným prostorem, šedomodrým, celým nebem.

Na konci sedmdesátých let ze mě mohla být režisérka arabských filmů a zároveň frankofonní spisovatelka. Kdybych se přes své dva celovečerní filmy, přijaté v Benátkách a Berlíně, i nadále bila s misogynskými představiteli státního filmu ve své zemi, s tou jejich mytologickou karikaturou minulosti, s ubohými populistickými obrazy, zardousili by mě jako několik jiných režisérů, jimž se přitom v minulosti dostalo solidnějšího vzdělání. Neplodnost těchto struktur stala se v Alžírsku předzvěstí smrtící vlny nesnášenlivosti a násilí trvající po celá devadesátá léta. V jistém slova smyslu mi tehdy hrozil život v hluchotě a slepotě, protože mně klidně mohli zakázat točit další filmy.

Jenže při přípravě dokumentu o venkovských ženách z pohoří v kraji Dahra, když se drásavé vzpomínky na bolest začaly arabsky a berbersky drát na povrch, dostala jsem něco jako definitivní, budící ránu. Nalezla jsem tam svůj osobní pramen, dalo by se říct, že se mi od žen všech věkových kategorií z kmene mé matky dostalo opravdové lekce morálky a estetiky, to když vzpomínaly na své zážitky z alžírské války, nebo když hovořily o své každodennosti. Jejich slova se uvolňovala spolu s nečekanými obrazy, krátkými příběhy plnými hořkosti i humoru, z kterých nakonec vždy vynikla urputná nebo klidná víra - studánka smývající lidskou zášť.

Znovu jsem se učila dívat, plná touhy předávat jejich skutečnost prostřednictvím jakési téměř vergiliánské formy, opět jsem nalezla svoji vnitřní jednotu: díky chráněnému slovu mých sester, díky studu, který prostě jen neví; to vše takovým způsobem, že prvopočáteční hlas se začal vzdouvat v samém jádru mého psaného, francouzského projevu. Tak jsem dosáhla své zbroje i smíru a mohla jsem skutečně odejít.

Co zbylo tam? Na tom jižním břehu, který jsem opustila a který nadále sleduje každou ženu, jež dříve na pohled neměla ani právo, sotva mohla vyjít ven se zrakem sklopeným, se zahalenou tváří i čelem, celým tělem zabaleným do nejrůznějších textilií, vlny, hedvábí a kaftanů? Tělo je možná v pohybu, ale i když je tam školní docházka pro dívky každého věku nutností i v té nejzapadlejší vísce, zdá se být ještě pod silnější kontrolou.

Mladá architektka z mého filmu „Nuba za ženy z pohoří Šenua“ se vrací do kraje svého dětství. Její pohled směrem k vesnickým ženám přímo žadoní po výměnách; jejich hovory se proplétají.

Není snad náhodou, že většina ženských filmových děl halí zvuky, hudbu i tón zaznamenaných, poznamenaných hlasů do reliéfu stejně plodného jako je sám obraz. Jako by bylo nutné přiblížit se pomalu k plátnu, obydlet ho plným hlasem, tvrdým jako kámen, křehkým a bohatým jako lidské srdce.

Šla jsem tedy dál, za hru s obrazem a zvukem, chtěla jsem se přiblížit k mateřskému jazyku, jejž jsem chtěla vnímat jen v prostoru, vyvést ho konečně a navěky na vzduch! Oslnivý jazyk venku skandující ženské tělo v pohybu, tanci, ale neustále venku, to je jeho základní poslání a neustálá výzva.

A co se francouzského jazyka týká, jakým způsobem, za cenu jakých proměn splést tento zdánlivě jasný jazyk do hlasové osnovy jazyka mých sester? Slova ve všech jazycích se ohmatávají, hláskují a prchají jak vlaštovky. Ano, slova se mohou i vypařovat, ale z jejich arabesky dnes již nejsou vylučována naše těla, nositelé paměti.

Moci tak říci bez velkých slov, že mé psaní je i ve francouzštině poseto zvuky a rytmem mého původu, jako ty nápěvy, které si Béla Bartók přijel v roce 1913 poslechnout až do Aurasijských hor. Ano, řeč mého písma se otvírá jinému, ulehčuje si od chvilkových zákazů, roztahuje se tak, že se zvenku podobá jen prostinké rohoži spletené z mlčení a plnosti.

Moje francouzština je tak již dvacet let osvícena nocí žen z pohoří Šenua. Jako by pro mě pořád tančily ve svých tajných jeskyních, Středozemní moře se jim ještě pořád třpytí u nohou. Vysílají ke mně pozdravy a ochraňují mě. Za oceán si odnáším jejich úsměv, obrazy „šefa“, to znamená uzdravení. Totiž moje francouzština, podšitá aksamitem, ale také trním jazyků kdysi zastíněných, zahojí možná i rány mé paměti.

Dámy a Pánové, to je moje závěrečné přání „šefa“ pro nás všechny, otevřeme dokořán „Kitab el Šefa“ neboli Knihu uzdravení (duše) od Aviceny, Ibn Síny, muslima afšanského, jehož předčasná zralost a závratné bohatství vědění čtyři století před Picem de la Mirandole, překvapuje vzdělance všech generací…

Na závěr si nemohu odpustit obrátit se k François Rabelaisovi, „velkému průkopníkovi na nebezpečných cestách“, jak ho nazval François Bon. Rabelais se sám, když v Montpellieru studoval medicínu, musel často nořit do Knihy uzdravení. V Gargantuově dopise Pantagruelovi v roce 1532, tedy sto let před tím, než kardinál de Richelieu založí tuto Akademii, pronáší radu naučit se „prvně řecky, zadruhé latinsky, pak také hebrejsky kvůli svatým písmům a stejně tak i arabsky.“ Gargantua hned k tomu programu ještě dodává: „a z občanského práva chtěl bych, abys znal zpaměti všechny ty krásné texty“.

Proto si, Dámy a Pánové, představuji, jak François Rabelais v empyreu rozmlouvá s Avicennou, zatímco já se odsud usmívám na doyena Vedela, za kterého dnes vaším rozhodnutím nastupuji.

přeložil Denis Molčanov

foto © Michael March