Bahaa Taher: Ambiciózní filozofické pochybování

Když se ho v jednom z posledních rozhovorů ptali, co se stalo s Egypťany (s civilizací, o které sám Sokrates řekl, že překonala antické Řecko), vzpomínal arabský spisovatel Bahaa Taher na své idylické mládí, především na padesátá léta, kdy pracoval jako komentátor pro levicovou rozhlasovou stanici. „Sny přestaly existovat. Vyměnili jsme naše sny o proměňující se zemi a národu za Americký sen o individualismu a materiálním úspěchu.“  

Taherova kniha Sunset Oasis, za kterou v roce 2008 získal Mezinárodní cenu pro arabsky psanou prózu je uceleným a okouzlujícím historickým románem, jež popisuje současný, kulturně duchovní zmatek v Egyptě skrze na oko zdvořilý pohled na britskou kolonizaci v 19. století.

Mahmúd Effendi Abd el Zahir, „nezkrotný“ a existenciální krizí zničený egyptský policejní důstojník, je povýšen na post oblastního komisaře (ministerského výběrčího daní), a to ve starodávné a dluhy zamořené oáze Siwa. Není to místo, po kterém by toužil. Samotná cesta tam se ukazuje jako riskantní. Oáza se nachází poblíž odlehlých egyptsko-libyjských hranic. Karavany musejí překročit nehostinnou poušť. Umořené vedrem se plazí po písku společně s vlky, hyenami, hady a škorpióny.

Nejničivější jsou ale písečné bouře - „bílí prašní ďáblové“, kteří jsou schopni zničit nejen veškeré orientační body, ale i „ukamenovat“ a doslova „spolknout“ samotné průvodce (podle starověkého historika Herodota přišel uprostřed takové bouře perský despota Cambyses II o svých padesát tisíc mužů).  

Siwa je také politicky výbušným místem, opevněným labyrintem kamenných zdí. Uvnitř si Siwané pěstují „vražednou zášť“, způsobenou zápasy východních a západních klanů o nadvládu. Úmrtnost je vysoká: bojovní Siwané už zavraždili několik nastrčených starostů a dva oblastní komisaře.

Mahmúd je rezignovaný: „Vím velmi dobře, že se chystám do míst, kde je mým osudem smrt“. Uvědomuje si fakt, který britský ministr vnitra mdle potvrzuje. Nejen, že si Mahmúd vypěstuje vybraný cit pro tyranii, ale navíc, pokud se mu nepodaří splnit koloniální úkol, čeká ho trest v podobě „zákazu návratu do Káhiry“.

Ještě je potřeba představit ženské postavy románu. Snědá Ni´ma, okouzlující arabská otrokyně z Mahmúdova prohýřeného mládí, která během vášnivých chvil a úžasného milování, roztáčí dobrodružné příběhy. Je tu ještě nepoddajná katolička Catherine, jež je Mahmúdovou irskou manželkou a nakonec „svatá“ Fiona, Catherinina nedotknutelná a krásnější sestra, která pro svůj dar objevovat politicky inspirované jinotaje získává Mahmúdovo srdce.

Nehledě na tato úskalí musí trůn (šilhající po velkolepém Suezském průplavu) získat zpátky své daně a „ponížený“ Mahmúd - jehož pronásledují mladistvé protikoloniální sympatie - se zdá být nejvíc „vhodným“ kandidátem na tuto práci. A to doslova.

Taher je dokonale spravedlivým sociologicko-politickým kritikem; několik postav se objevuje úplně bez šrámů. Ale nejvíce nám odhaluje právě ono nevyřčené.

Mahmúdův britský poradce, nějaký „pan Harvey“, ze sebe s „mazaným úsměvem,“ vydá jednu obzvlášť rozkošnou „poznámku“ spojenou s Mahmúdovým novým místem: místní tradice, které oddělují muže v jejich chlapeckých letech od dívek „nás neznepokojují “, říká, „nás to nezajímá, nemáme s primitivními zvyky nic společného“. Mahmúdova reakce na tento případ, kdy se viník znásilnění vyhne trestu, je jednoduše neutěšená: „Pochopil jsem, co chtěl říct, ale neodpověděl jsem. Tak začal znovu mluvit - tentokrát k neviditelné věci po jeho pravici.“

Další věcí, kterou Taher filozoficky zpochybňuje je Západ. Přemýšlí nad základy dějin, zrady, vášně a psaní - každé toto velké téma jako spisovatel filtruje skrz odcizené spektrum do sebe zahleděných monologů. Postavy se v Sunset Oasis zřídkakdy prolínají. Mahmúdova duše je neodčinitelně „roztříštěná“: „Proč ono usazení nikdy nepřišlo? Proč se zdá být tak prchlivé a bez možnosti ho dosáhnout?“

I přes „dokumentární“ stavbu pozadí příběhu odkazuje jedna z autorových poznámek na „opravdové“ jméno našeho fiktivního protagonisty. Je to dovětek, který vyzývá zvědavého čtenáře, „zaujatého pro srovnání skutečnosti a imaginace“, aby tak opravdu učinil. Navíc poznámka překladatele glosuje egyptskou politiku 19. století. Davies (arabista, který knihu přeložil do angličtiny) a Taher se opakovaně snaží čtenáři zabránit v tom, aby viděl Sunset Oasis pouze jako historický román. Pro Tahera jsou dějiny fiktivní konstrukcí (drama neustále se lesknoucích hlasů). Jsme cizinci i sami k sobě; je lepší vyprávět příběhy.   

Vezměte si Richarda Burtona - britského konzula, plodného etnografa a turistu, vydávajícím se za lehkým pornem. Jeho „akademická“ „Vysvětlivka č. 7“ je zde citována. Burtonův nejznámější příspěvek do Viktoriánské literatury je jeho soukromě vydaný překlad Tisíce a jedné noci (1885-1888). A proč se zrovna jeho vydání stalo populárnější, než ty ostatní, dokonce více ceněné? Mohly za to z velké části - jak je pojmenoval Burtonův životopisec - „palčivé“ poznámky pod čarou, které ukazovaly „tmavší“ stíny východních sexuálních praktik.

A jak Burtonova palčivost souvisí s Taherovým vlastním smyslem pro historii, Erós a příběh? V jednu chvíli Mahmúd hloubá nad svou zradou snědé Ni´my. Popisuje se sám jako „major Šariyar“ - což je odkaz na nechvalně známého krále z Tisíce a jedné noci, který byl sexuálně zrazen svou první královnou. Ale zatímco Burton propaguje rasistickou sexuální chlípnost jako odborné etnografické poznámky, Taher nádherně navrací politiku Erósu tím, jak jmenuje Ni´mu nenapodobitelnou Šeherezádou Sunset Oasis. „Když se mne dotýká,“ popisuje Mahmúd, „cítím pronikavou vůni egyptského jasmínu, která jak kdyby tryskala z pórů její kůže.“ A ona pak začne vyprávět příběhy.

To je jen jeden z mnoha úžasných a dojímavých momentů knihy - něco jako přetékající mdloba. I když postrádá jakékoliv spolehlivé účtování s historií, čteme nakonec fantastický, vzrušující a útočný příběh, který se ohrazuje proti perverzím západní okupace. Sunset Oasis je jako volání do zbraně: neúprosná, celistvá a hluboce fascinující.

Karen Luscombe pro The Global and Mail (11. ledna 2010)
foto © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha