Crumb jako exponát?

Sál v dortmundském Muzeu am Ostwall je 30. října večer přeplněn. Na sto padesát hostů se tlačí dovnitř, musí se nosit další stoly, na které si sednou ze zadních řad. Stejně to nestačí. Přitom tato akce neměla žádnou reklamu, vyšel jen jeden drobný odkaz v půlročním programu muzea: „Robert Crumb hovoří o svém umění komiksu.“ Přednášející si vymínil, že kolem toho nebude humbuk, on totiž nesnáší velká publika.

Pouze ústní cestou se návštěvníci z celého Německa dozvěděli o této akci a přijeli, utajení zafungovalo perfektně. V novinách v celém Porúří se ani v tento den neobjevila jediná zmínka o Crumbovu vystoupení, žádný novinář nebyl obeslán. A přitom Dortmund hostil tři dny legendu, na kterou si každý pořadatel dělá zálusk: jednoho z nejdůležitějších komiksových umělců, enfant terrible, jiného tento žánr nemá, last but not least, jednoho z největších žijících kreslířů.

Crumb jako exponát

Před sedmnácti lety přesídlil z Kalifornie do Jižní Francie a takřka nikdy nevystupuje. Do Dortmundu ho přitáhla jen jedna osoba: studentka amerikanistiky a umění Marnie Westerhoff, která před rokem a půl psala diplomovou práci o díle R.Crumba a na umělce udělala svými pozorováními takový dojem, že vznikla intenzivní vzájemná korespondence. Když jej poté Walter Grünzweig, vedoucí Institutu amerikanistiky a anglistiky na Technické univerzitě v Dortmundu, zval, nechával Crumb veškeré oficiální dopisy bez povšimnutí, podotýká Grünzweig s úsměvem. Až Marnie Westerhoff se podařilo to, na čem skoro celý svět ztroskotává.

A teď tady sedí, vychrtlejší, než se čekalo, v tmavošedém obleku, světlešedém pulovru, na modré kravatě vyšívané orchideje, i v chladnu má na nohou pouze sandály. Řídké vousy jsou už bílé, oči za tlustými skly brýlí působí ohromně – sám Crumb se jeví jako muzejní exponát. Kolem něj visí na zdech ohňové obrazy od Otta Pieneho, jednoho ze zakladatelů umělecké skupiny „Zero“. Když Crumb odpoledne dorazil, optal jsem se na něj. Piene? Ne, nic mu to neříká. „Ale žasnu, že tito abstraktní expresionisté po padesáti letech pořád ještě tvoří. Kdyby měly banky ještě peníze, bylo by to to pravé umění do jejich hal s přepážkami: velké a nezávazné.“

Poprvé k volbám – Obamu, samozřejmě

Crumb, narozen 1943, žije mimo čas. Samozřejmě přišel s vlastnoručně malovanými diáři a i ty už mají na hřbetu desetiletí: „Seal Edge With Warm Iron,“ stojí na nich. Člověk si Crumba může dobře představit při žehlení vlastních fotografií – totiž člověka, pro kterého se v Americe už půl století neudálo nic kulturně významného.

Příští týden ale od své země něco poprvé očekává, a proto také udělal něco poprvé, a sice – volil. Obamu, samozřejmě, zdůraznil Crumb za potlesku publika. A lze v tom vidět pěknou pointu, neboť jeden z jeho prvních komiksů, který ho v levicových kruzích (negativně) proslavil, nesl název „When The Niggers Take Over America“. Hru s klišé a se strachem bílé většiny nechtěl v sedmdesátých letech nikdo chápat. Jeho přítel Art Spiegelman mu prý pěkně vynadal, když vyšlo i pokračování s názvem „When the Goddamned Jews Take Over America“.

„Nebude se to líbit ani křesťanům, ani židům“

Obama mi připomíná Abrahama Lincolna, říká Crumb s charakteristickým hihňáním, které jeho hořké vtipy ředí v ironii. Je výborně naladěn. Když mu v úvodu jeho známý a z Vídně dorazivší kulturní novinář Michael Freund oznamuje, že jako student v Americe finančně podpořil jistý fond, zrovna když Crumb byl stíhán tamějším finančním úřadem, dočká se po třiceti letech opožděného obejmutí.

Finanční starosti už Crumb nyní nemá. Jeho nejnovější projekt je dvousetstránková adaptace první knihy Mojžíšovy. 200 000 dolarů od nakladatele jej přesvědčilo, „ale obávám se, že se to nebude líbit ani křesťanům, ani židům“. Opět se zahihňá: „Ale aspoň Muslimové mě nechají na pokoji.“ A přitom jsou stránky knihy Genesis přísně orientovány na Bibli, není tam žádný groteskní humor ani karikatury, a přece je každý obrázek čistý Crumb. Jeho kresby tuší jsou od raných devadesátých let řemeslně kvalitní a udělaly z něj proti jeho vůli miláčka na trhu s uměním. V roce 2003 ho dokonce přivedly do Kolínského Muzea Ludwig. „Tomu kurátorovi jsem nejdřív musel vysvětlit, co to je komiks. Viděl v něm jen umění.“

Obnovit komiks jako samostatné umění

Crumbův komiks je umělecké dílo. Neboť osobněji než on ho nekreslí nikdo. Při práci na knize Genesis konečně mohl jednou profitovat z pro něj traumatizující katolické výchovy. Do té doby mu komiksy sloužily jako únik: individualistické, bez zábran, odmítající autoritu. Před čtyřiceti lety obnovil komiks jako samostatný směr a etabloval směřování undergroundu. Poprvé vyšly otevřené autobiografické komiksy, nejprve vlastním nákladem. Pak se Crumb světově proslavil dílem „Fritz the Cat“. Ovšem pro něj to nic neznamenalo, proti pocitu z roku 1967, kdy v ruce držel vlastní vytištěný komiks: „to bylo nepopsatelné“, vypráví u oběda v pizzerii. „Můj starší bratr Charles mě nakazil svou vášnivostí; kreslili jsme jako šílení. Ale teprve až se „Zap!“ se mi podařilo to, co dělal např. Carl Barks.“ 

Barks, známý svými příběhy o kačeru Donaldovi, byl kromě skoro neznámého Johna Stanleye, který stvořil krátce žijící sešitovou sérii „Little Lulu“, nejoblíbenějším kreslířem mladého Crumba: „Barks je jedním z mála, kteří stejně dobře vyprávějí, jako kreslí – nebo naopak.“ O Crumbovi lze říct to samé; on sám však vlastní dílo odbývá jako crap. Teprve před pár týdny dodal všechny ještě zbývající originály a skicáře z jihofrancouzského domu do New Yorku úspěšnému galeristovi Davidu Zwirnerovi. Jeho žena Aline, sama kreslířka komiksů, ho kvůli tomu prohlásila za blázna. Ale pro něj originály nic neznamenají; co se počítá, je vytištěný sešit.

Místo přednášky bluegrassová session

A ještě jedno umění je Crumbovi blízké. Když večer v Muzeu am Ostwall začínal, vystoupili čtyři hudebníci z Dortmundu a Hesenska: dvě bendža, kytara a kontrabas. Crumb vstal, beze slova sáhl po mandolíně, a namísto přednášky se začíná malou bluegrassovou session. Kapela hraje „Baltimore fire“, hesenský komiksový kreslíř Christoph Heuer zpívá, poté přijde na řadu „Billy Cline“ a „The Dream of Miner´s Child“ – všechna hudba, kterou Crumb miluje, sbírá a sám hraje: „Hot Tunes, Ballads, Blues, Waltzes, Old Standards“ stojí na jednom z jím vytvořených přebalů alba.

A na závěr zahrál spontánně vytvořený kvintet ještě jednou. Jak on tam v pozadí nenápadně stál, lehce předkloněn, koncertující na mandolínu, s bílou bradkou, v tmavém obleku, vychrtlými rysy, najednou člověk viděl Roberta Crumba jako Abrahama Lincolna. Je tu ještě jeden nositel naděje Ameriky, i když tento se do ní nikdy nechce vrátit.

Z Franfurkter Allgemeine Zeitung, 30. 10. 2008
Text Andreas Platthaus
Přeložila Šárka Krtková

foto © Corbis-Bettmann