Igor Pomeranzev: Život strávený na krátkých vlnách

Pracuji s hlasy, zvuky a stejně jako soustružník nebo truhlář věřím v mystérium materiálu, který tvaruji. Už dávno jsem pustil ze zřetele „informace“, „zprávy“, „aktuální dění“. Filosof Nikolaj Fjodorov už před více než stoletím vyzýval k odstranění „nebratrskosti“, „nespřízněnosti“ mezi lidmi. To on razil myšlenku „usměrňování přírody“ za pomoci vědy a techniky. K čemu? Ke vzkříšení předků. Smrt považoval za zlo a prosazoval, aby se zkrotila skrze ovládnutí vesmíru a řízení kosmických pochodů. To, že to lze a že k uskutečnění Fjodorovových myšlenek mohu i sám přispět, jsem pochopil, když jsem si přečetl esej „Rádio budoucnosti“ od Velimira Chlebnikova. („Rádio se může stát spirituálním sluncem naší země, velkým zaklínačem a kouzelníkem. … Rádio budoucnosti může působit i jako léčitel, může uzdravovat bez léků. … Rádio uková jednolitý řetěz celosvětové duše a spojí lidstvo.“) V tu chvíli jako by mi spadly z očí šupiny. Pochopil jsem význam smrti a objevil jsem způsob, jak jí vzdorovat. S odstupem řady let mohu potvrdit, že mě tušení neklamalo. Skutečně jsem se naučil, jak člověku vrátit jeho vlastním hlasem život a/nebo mu už zaživa zaručit nesmrtelnost. Želbohu to platí pouze o těch, které se povedlo nějak mechanicky zaznamenat (první fonograf se zrodil v srpnu 1877). Podstata mého objevu je v kostce taková: S pomocí vysílacího zařízení přenáším hlasy do kosmu, kde navěky setrvávají a osídlují panenské lány astrálních krajů.

Jak to celé začalo? V desátém roce své rozhlasácké dráhy jsem musel přesídlit z Londýna do Mnichova. Když jsem dával dohromady svůj zvukový archiv, všiml jsem si, že kovová kartotéka představuje pořádný hřbitov. Bezmála třetina těch, které jsem zachytil na rozhlasový pás, už takříkajíc dospěla na konec své pozemské pouti. Byl mezi nimi i můj dávný kamarád, disident K. Zahynul při leteckém neštěstí. (V závorce podotýkám, že mnozí disidenti, jakmile se ocitnou na svobodě, často zabředají do střetu, ani ne snad s úředními či bezpečnostními orgány jako s přírodními silami, duchy nejmodernější techniky, komplexem paliv a energie, a následně hynou.) Výročí jeho narození připadalo právě na dobu mého přesunu do Mnichova a jeho vdova mě požádala, zda bych jeho nedožité narozeniny nepřipomněl v éteru. Pochopitelně jsem jí vyhověl a přitom jsem si uvědomil, že tak vlastně vracím příteli K. svobodu, vdechuji mu druhý život. Bývalí bojovníci studené války pochopí, co mám na mysli. Když rozhlasáci na západě mluvili o politických vězních, jako by jim dopřávali pár minut svobody nebo alespoň možnost pohybu na čerstvém vzduchu. K. N. Baťuškov na pokraji šílenství napsal:

Vzdechnu… a můj hlas, velebný
jako tiché volání harfy,
bez hlesu zamře ve vzduchu.

U mě to bylo přesně naopak. K. se nadechl, vydechl a ožil. Jeho vdova mi to v dopise potvrdila: „Vůbec nevíte, jakou službu jste mně a mému nenapravitelnému muži prokázal! Vrátil se mi, mrzout jeden stará protivná, úplně jako dřív…“ To jsou ale detaily. Hlavní je, že se v kartotéce našel hřbitov a k tomu celistvý, přenosný. To nikdo přede mnou neudělal: přestěhovat se do nového města, do nové země s bednou či kontejnerem naloženým desítkami nebožtíků. Chvílemi mívám pocit, že komunikují, tedy konverzují, ale to trochu ujíždí do fantazie, nekromancie ráže Dostojevského. Jenže… Nestal jsem se snad já sám stínem vlastního hlasu? Všechno zásadní, čeho jsem kdy v životě dosáhl, se u mě pojí s činností hrdla, hlasivek, hrudníku, nosní dutiny. Nevynikám výškou, zjevem ani barvou očí. Zaujmout či přitáhnout dovedu jedině proudem vzduchu, který rozechvívá hlasivky a vytváří zvuk modulovaný plícemi a patrem. Vzpomínám si na dobu svých čtrnácti let, kdy jsem v záplavě hormonů začínal mutovat. Tehdy jsem přišel na to, že hlas dovede vábit, poutat. Veškeré své známosti jsem načínal po telefonu, a teprve když můj hlas pronikl do nejniternějších zákoutí slečnina ouška a prostřel teninkou roušku něhy, pak jsem navrhl schůzku. Abych tedy svůj hlas nevyplašil, vyhýbal jsem se cigaretám, oříškům i semínkům, a pokud jsem se nachladil, proléval jsem se litry mléka s medem a maliníkového odvaru a hodiny jsem prostál nad kastrolem vařících se brambor a s ručníkem přes hlavu inhaloval. Tak se mi hlas se všemi čarovnými půvaby vrátil. Vyloupl se zpod hrtanové příklopky, na křídlech, která mu propůjčilo hrdlo s nosní dutinou, se vznesl ke klenbě patra a má ruka opět hmátla po sluchátku…

To ale odbíhám. Chci jen říct, že mí drazí zesnulí dovedli svou tělesnou existenci k absolutnu. Nezbylo z nich nic, do písmene nic, krom hlasu. Ano. Jedině hlas, jeho barva, jeho výška.

V Mnichově jsem začal svůj hřbitov systematicky budovat. Na úvod jsem vyrazil do ruského chudobince na okraji Paříže, abych zvěčnil zhruba desítku jeho obyvatel. Do pár let se přestali trápit a odevzdali se mi do rukou. Tím jsem ale neskončil. Požádal jsem svého nadřízeného o měsíc dovolené a vypravil jsem se do starobinců v Povolží. Oproti pařížskému útulku to byla pařeniště nejohavnějších pachů. Když jsem tamější chovance natáčel, doslova jsem ztrácel vědomí jako potápěč, který vyčerpal veškeré zásoby kyslíku. Ti čpící trpitelé se mi ale štědře odvděčili: tři roky nato můj hřbitov jen kvetl. Nadto jsem si vypracoval speciální strategii, kterou jsem citlivé a slabé často v rozhovoru přiměl překročit vlastní stín. Kdykoli se to před mýma očima povedlo, zaplavil mě neskonalý pocit blaha.

V Praze jsem přes deset let. K první ocelové kartotéce přibyla druhá. Mládí odešlo. Chlebnikova jsem přežil už dávno a zvolna doháním i Fjodorova. Klid ale neztrácím. Málokterý smrtelník zalidnil vnitřní i vnější vesmír tak hustě, tak zásadně. Jsem přesvědčený, že i v jedenadvacátém století začnou vědci vracet člověku život v jeho biologické úplnosti na základě hlasu. A já jim pochopitelně posloužím jako odrazový můstek. Trápí mě ale jedno: kdo celé to zvukové bohatství zdědí? Kdo se mého pohřebiště ujme po dobu mé dočasné nepřítomnosti? Kdo bude budovat cesty? Kdo se postará o evidenci a číslování? Nechám samozřejmě pokyny, jak často se mají mí svěřenci pouštět, v jakých časových odstupech a po kolik minut. S pouštěním ven se to nesmí moc přehánět. Ve svrchních vrstvách atmosféry může hlas zkosit nedostatek kyslíku. Komu mám ale dědictví svěřit? Synovi? O toho jsem bohužel přišel: upsal duši ďáblu televize. Někomu z kolegů? Ti ale na záhady nevěří, protože naprosto postrádají zdravý rozum. Nejspíš jsem to ale vyřešil. V neděli hlásím v přímém přenosu zprávy z kultury. Mám jen sto osmdesát vteřin. To ale stačí. Musím, mám povinnost předložit světu pravdu. Jistě ji vyslyší a ozve se mi.

„Všichni mě poslouchejte! Přicházím vás spasit…“

Přeložila Petra Kůsová