Laudatio při předání ceny F.X.Šaldy Miloslavu Topinkovi

Kniha Miloslava Topinky Hadí kámen (Host, Brno)  nám říká, že co se týče poezie, nejsou nám nic platná taková estetická kritéria a vědecké formalizované postupy, které „zbaběle kastrují nebezpečné síly umění“ (jak říká G. Bataille). Miloslav Topinka  ve  svých esejích, skicách , úvahách a rozhovorech  o poezii  spojuje poezii s krajností. S krajností  vidění a  extrémem řeči -   s  překračováním,  přemísťováním  a formováním nikoli jen nějaké dílčí věci, ale základní lidské zkušenosti se  světem.  Topinkovy eseje nesou tento - zdánlivě tak všední - patos poezie a patos řeči o poezii. Vycházejí z otevřenosti k neznámému, k tajemství.

Eseje, články, skici v knize Hadí kámen jsou datovány léty 1966-2006. Pramení v polemické atmosféře časopisů, v nichž tehdy Miloslav Topinka publikoval, zejména v Orientaci a v Sešitech, v jejichž redakci za šéfredaktora Petra Kabeše také působil. Sešity pro literaturu a diskusi s naprostou samozřejmostí pěstovaly překračování  uměleckých  oborů, druhů a žánrů  (zabývaly se filmem, literaturou, divadlem, fotografií, výtvarným uměním, happeningy, hudbou, performancí, experimentálním uměním),  stejně jako překračovaly  společenská i erotická tabu (vzpomeme-li  na  práce Jiřího Gruši   anebo  Jaroslava Kořána).

Miloslav Topinka tehdy odmítl představu poezie jako krásného zpěvu. V eseji  Hadí kámen cituje z Léona Bloy: „Čas pitomých něžností minul“. A postupně v textech, které ovšem už byly spíše samomluvou, předvedl poezii jako riskantní zkušenost průrvy, rozvírání nového vidění  - a  nikoli jako něco, co sceluje, harmonizuje, zahlazuje jizvy. Topinkovy úvahy o poezii jsou založeny hluboko v tradici nebezpečných sil umění: v tradici extatiků, básníků vidoucích. V díle Karla Hynka Máchy, Jeana Arthura Rimbauda (o němž vydal Topinka monografii), Gérarda de Nerval, Františka Halase, Josefa Palivce, básníků Vysoké hry. V  průzkumech vnímání a utváření řeči, gesta, hlasu, světla, čáry (jak svědčí například jeho rozhovory s Karlem Malichem).  V díle básníků ruského zaumu i tragických dada-hráčů. V knize Miloslava Topinky Hadí kámen přerůstá pojem poezie do univerzálního dění: nejde tu ani o výklad ani o historii poezie.  Ale o to, razit prostor, v němž se  -  s rizikem všech nejistot  - ukazuje  plnost i meze smyslu umění.

Marie Langerová

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha