Michael McClure: Několik výtisků Peyotové básně

Několik výtisků Peyotové básně (Peyote Poem) z těch sto padesáti, které Berman vydal, se prodalo v City Lights na Nort Beach (ve starém bohémském a původně beatnickém centru poblíž Chinatownu v San Francisku). V létě 1958 si tam tento leták koupil Francis Crick, nositel Nobelovy ceny a objevitel dvojšroubovice molekuly DNA. Dva verše pak uvedl ve své knize O molekulách a lidech (Of Molecules and Men):

TOTO JE MOCNÉ VĚDĚNÍ
usmíváme se s ním

Crickova citace těchto veršů ukazuje důležitý, ještě málo známý přesah z vědy do poezie a z poezie do vědy, který byl součástí beatnického hnutí. Koncem padesátých let byli mými přáteli básníci a malíři, ale mým nejbližším přítelem byl vědec – vizionářský přírodovědec. Byl to neskutečně talentovaný pozorovatel, který mě uvedl do kalifornské přírody. Jelikož jsem strávil většinu svého dětství ve vždy zelených dešťových lesích v okolí Seattlu, čekal jsem přírodu se zelenými stromy a s širokými řekami. Můj přítel přírodovědec mi ukázal něžnost kalifornských kopců a savan – a představil mě sokolům, křečíkům, sovám a kojotům. V dětství jsem chtěl být přírodovědcem nebo biologem a on mi pomohl tento druh vědomí udržet naživu. Zájem o biologii zůstal stále spodním tónem mého zkoumání.

Příroda tvořila velkou část témat Beat Generation – krajina přírody u Garyho Snydera, mysl jako příroda u Allena Ginsberga. Vědomí je přirozený, organický jev. Beatnici se zajímali o přírodu, mysl a biologii – oblasti, které rozšiřovali a propojovali se svým radikálně politickým či antipolitickým postojem.

Tři roky před právě popsanou peyotovou zkušeností jsem měl svoje první veřejné čtení poezie, s Allenem Ginsbergem, zenovým básníkem Philipem Whalenem, Garym Snyderem a americkým surrealistickým básníkem Philipem Lamantiou. Čtení proběhlo v roce 1955 v Six Gallery v San Francisku. Six Gallery byla umělecká galerie ve společném vlastnictví mladých umělců soustředěných kolem Sanfranciského uměleckého institutu. Byli to velmi zapálení umělci, kteří studovali u Clyforda Stilla a Marka Rothkea, anebo u nově se objevivších figurativních malířů. Jejich práce sahaly od rozměrných dripových obrazů až po drobné přesné skvrny měnící se v tváře. Předtím v tom roce četl na jevišti Six Gallery svou hru Robert Duncan. Byla to Faust Foutu (Faust na prd), v jejímž závěru si s odvážnou nevinností anarchistického básníka svlékl šaty.

Té noci byl konferenciérem Kenneth Rexroth. Bylo to poprvé, kdy Allen Ginsberg četl Kvílení (Howl). Allena jsem znal již několik měsíců, ale vůbec poprvé jsem se setkal s Garym Snyderem a Philipem Whalenem. Lamantia tenkrát nečetl svou poezii, ale četl místo toho věci nedávno zemřelého Johna Hoffmana – nádherné básně v próze, které ve vzduchu zanechávaly oranžové pruhy a barevné vize.

Svět, kterým jsme rozechvěle vykročili do oné dekády, byl hořký a šedivý. I když San Francisco bylo zvláštní místo. Rexroth tvrdil, že je pro umění tím, co Barcelona pro španělský anarchismus. Ale ani v San Francisku nebyla možné uniknout před tlakem válečné kultury. Byli jsme v zajetí studené války a prvního asijského debaklu – Korejské války. Můj vlastní výraz byl tehdy ve stadiu hledání sebe sama – byl jsem mladý, vysoký, trochu praštěný, potřebující ostříhat, ve výtahu se statnými, na ježka ostříhanými eminencemi s energickou bradou, kteří se na mě dívali jako na opomenutého kanónenfutra. Nenáviděli jsme válku, nelidskost a chlad. Země žila v atmosféře válečného práva. Nevyhlášený válečný stav vyskakoval z tanků kresleného „Daddyho“ Warbuckse a šířil se zemí. Jako umělci jsme byli utlačovaní, ale v zemi tenkrát byli utlačovaní všichni. Někteří z nás (jedno, zda ze strachu nebo z hrdinství) si nemohli pomoci a promluvili – museli jsme vystoupit. Věděli jsme, že jsme básníci a jako básníci jsme museli promluvit. Viděli jsme, že umění poezie je v podstatě mrtvé – ubito válkou, akademiemi, přehlížením, nedostatkem lásky a nezájmem. Věděli jsme, že bychom jej měli vrátit zpátky do života. Viděli jsme, co udělal Pound – a Whitman a Artaud a D. H. Lawrence ve své monumentální poezii a próze.
   

Six Gallery byla obrovská místnost přestavěná z autoopravny na uměleckou galerii. Kdosi stloukl malé pódium a za ním byly vystaveny sochy Freda Martina – bedýnky od pomerančů zabalené do mušelínu, namočené do pálené sádry a následně rozštípané a naskládané do tvarů připomínajících surrealistický nábytek. Přišlo si nás poslechnout sto padesát nadšenců. Vybrali se peníze a za ně se nakoupilo víno pro publikum. Několik týdnů jsem Allena neviděl a Kvílení jsem neznal – bylo pro mě nové. Allen začal tichým, ale znělým hlasem. Potom začal Jack Kerouac v rytmu Allenova čtení křičet „GO“. Nikdo z nás dosud neslyšel tak upřímnou poezii – ocitli jsme se za bodem, odkud už nebylo návratu – a byli jsme na to připraveni, nešlo se vrátit. Nikdo z nás se nechtěl vrátit k šedému, mrazivému, militaristickému tichu, k rozumovému prázdnu – do země bez poezie – do duchovní pustiny.  Chtěli jsme ji dělat nově a chtěli jsme ji vynalézat a to postupem, do kterého jsme se pustili. Chtěli jsme hlas a chtěli jsme vizi.

Přeložil Luboš Snížek, 2008