Michal Ajvaz: Poznámky ke knize Petra Krále Zpráva o místech

1. Prostor je uzrálá minulost

„Z místa se zároveň zdá dýchat celý zvláštní svět, nebo jedinečná paměť světa vůbec. Na vybledlé barvě kupole se diskrétně podílejí nesčetné usazeniny nátěru, patiny, měděnky, které se pod ní navrstvily, vadnoucí nebe za observatoří si vzpomíná na únavu všech letních sezón, které její dóm viděl zhasínat v minulosti,“ píše Petr Král. Čím je pro nás místo anebo prostor? Určité místo nebo určitý prostor není primárně nějakým přibližným geometrickým útvarem; tvar náměstí nebo ulice je půdorysem všech dějů, jež se tu staly anebo spíše mohly stát; a ani ne půdorysem jako spíše polem sil a rytmů, jež se v těchto dějích uskutečňovaly; prostorový útvar se nám ohlašuje právě jako tento rytmus. Prostor je tím, co z minulých dějů uzrálo. Rilke mluví v dopise Witoldu von Hulewicz o medu, který vzniká z minulého dění, Proust v prvním díle Hledání ztraceného času píše o ovocném rosolu, který uzrál z minulých sezon: med i ovocný rosol proměňuje tvary a události ve šťávy, které je vytvářely, je esencí minulého, kondenzuje jeho chuť. Prostor se nám představuje jako esence věcí a dění; a ve slově esence tu podivuhodně splývá metafyzický a kulinární význam: prostory nám představují podstatu určitého dění tím, že kondenzují síly a šťávy, které v něm působily, uchovávají chuť tohoto dění.

2. Prostor má sladkou chuť

Med a ovocný rosol se kromě toho, že jde o beztvaré esence, shodují také v tom, že jde o látky sladké. Není náhodou, že Rilke a Proust použily jako metaforu sladké věci. Prostor – jakýkoliv prostor – přináší slast, slast je spjatá s vnímáním prostoru. Je to slast z toho, že věci, které obvykle vystupují v podobě vyschlých plodů, se náhle ukazují jako stále prostoupené silami, jež je vytvářejí, jako zapojené do koloběhu sil a jejich rytmů. Kulaté náměstí se představuje jako působení soustředěných, v sobě uzavřených sil, rovná ulice jako řečiště sil směřujících odněkud někam. Nejsou však věci v prostoru neustále, neměli bychom tedy tonout v slasti? Ne, v běžném životě vlastní prostor nevnímáme, jen jeho geometrické nebo praktické odvozeniny; slast přichází, když začneme vnímat skutečný prostor. Petr Král píše o vnímání skutečného prostoru a jeho kniha je návodem, jak skutečný prostor uvidět.

3. Prostor je droga

S prostorem ulice, náměstí, města nebo bytu se tedy setkáme až tehdy, kdy pro nás vyvstanou jako silová pole dění. Slasti, které přináší prostor, tak mají něco společného se slastmi, které poskytuje droga: vsazují tvary a děje do koloběhu sil, zasazují to, co je roztříštěné, do jednoty, která přitom není jednotou abstraktního pojmu, ale jednotou silového pole – jednotou míz, které vytvářejí tvar, a vytvořeného tvaru. Prostor je účinná (a návyková) droga. Je možné se opájet nebo opíjet prostorem, beztvarými silami budujícími skutečnost, tím, čemu se říká tón nebo duch věcí a míst.

4. Prostor je otvírající se budoucnost

„Když se pak od prvního nároží blíží znovu k výčepu, psím vínem obrostlá veranda před ním vyvstává za plotem s novou naléhavostí. Stačí mu ji vidět jít vstříc, s terasou, kterou podpírá a kde občas opuštěná židle sugeruje přítomnost neznámé bytosti, aby se náhle cítil očekáván a čerpal z toho posilu.“ Prostor není jen uzrálou minulostí, je také očekáváním, otevřením budoucnosti, zárodkem budoucích dějů, které se z něho budou artikulovat, jako se organismus vytváří rýhováním z jednoduchého vajíčka. Esence minulého zároveň otvírá prostor pro budoucí dění, přináší jeho tóninu; v důsledku toho nikdy nevstupujeme do naprostého prázdna, do úplného neznáma.

5. Prostor je svět

„Cizí prostor“ je tak vlastně contradictio in adiecto. Prostor není nikdy úplně cizí. Tím, že se nám ukazuje, předvádí nám zároveň síly utvářející minulost a rozevírající budoucnost (protože je polem těchto sil); a toto jeho sdělení není něčím, co se nám dává jaksi navíc k prostoru; tvoří samotnou jeho podstatu. Při vstupu do cizího města nás jeho prostor nejen zpravuje o silách a rytmech minulého dění, ale také o tom, co můžeme očekávat, prostor nám sděluje to, čemu říkáme svět určitého města, anebo spíše je s tímto světem totožný.

6. Prostor je tajemství

To, že nám prostor vyzrazuje esenci města, krajiny nebo bytu, neznamená, že ničí jejich tajemství. Esence, kterou nám prostor prozrazuje, je tajemstvím města. Skutečné tajemství není naprostá nepřítomnost vědění o věci či naprostá uzavřenost jsoucna v sobě, ale přítomnost tisíců dějů, které jsou však rozpuštěny v tónu, který věci a místa vydechují.

7. Prostor je komprimovaný čas

Řekli jsme, že prostor – a každé jeho místo – je uzrálou minulostí a otvírající se budoucností. Prostor v sobě zvláštním způsobem obsahuje čas, a to ne snad tak, jako by čas byl náplní v nádobě prostoru, prostor je spíše jakoby z času udělán, je svinutým, komprimovaným časem, stejně jako čas je rozvinovaným prostorem (asi tak, jako se rozvinuje nit z klubka). A lépe by asi bylo mluvit o dvou stavech jedné jediné materie, kterou v komprimovaném stavu nazýváme prostorem a ve stavu, kdy krystalizuje do tvaru, časem či událostí.

8. Prostor je scéna dramatu

Prostor jako esence minulého a rozvrh budoucího je scénou dramat. Každý prostor poukazuje k určitému dramatu, představuje se nám jako určitý typ dramatu.

9. Prostor je mýtus

Toto drama je vzorcem možných průběhů střetání sil, které jsou určitým místem vymezeny. Tyto vzorce jsou předpojmové jednoty, jsou to mýty. Prostor je mýtem. Geografie původního prostoru splývá s mytologií.

10. Prostor jako dětský svět dobrodružství

Dobou, kdy světu vládnou mýty, je dětství; není proto nic divného na tom, že důležitá část Královy knihy je věnována vnímání prostoru v dětství. Dětské vnímání prostoru není pouze přípravou na dospělé vnímání, ve skutečnosti nikdy zcela nemizí. Dítě vnímá prostory jako scény mytických dramat: jako doupata, výspy, hraniční území, jako zóny bezpečí a nebezpečí... Ale místa nikdy nepřestanou být ve svém původním významu doupětem, výspou, hranicí říší...

11. V prostoru se rozplývá rozdíl mezi přírodou a kulturou

Spojení rozděleného se projevuje i jako splývání přírodního s tím, co je umělé. Zřetelné je to v dětství a v jeho hrách: přírodní útvar se stává obydlím, zatímco byt se stává džunglí. Tato jednota přírodního a umělého se objevuje ve vzpomínkách na dětství a v metaforách, je však něčím více než jen metaforou a vzpomínkou: prostorové útvary vystupují jako silová pole, jež jsou součástí velké jednoty sil, v níž se rozdíl mezi umělým a přírodním ztrácí (anebo spíše vyvstání tohoto rozdílu se ukazuje jako jedna událost z dějin sil). Prostor je monistický, dětské hry obsahují monistickou metafyziku.

12. Prostor je božstvo

Monistický prostor, prostor jako manifestace jednotného pole sil, které svinují minulé a budoucí do mytického dramatu, v sobě tedy obsahuje in potentia všechny minulé a budoucí děje, je jejich živou jednotou, jakýmsi panteistickým božstvem.

13. Prostor jako bratr snu a jako obydlí naší duše

Jako mýtus má prostor hodně společného se snem. Prostor nám stejně jako sen prozrazuje, kým jsme, uvědomujeme si to v odpovědích naší existence na mytické figury bytí, v nichž se nám prostor představuje. Hugo von Hofmannsthal napsal, že děláme chybu, když hledáme svou duši uvnitř sebe: můžeme ji najít jen venku, jen ve věcech a prostorech.

14. Prostor jako zdroj slasti a jako předmět výzkumu

Řekli jsme, že prostor přináší svébytnou slast; autor Zprávy o místech si ji dovede užívat, a tak je snad na místě mluvit o hedonismu. Zároveň se v Králově knize při popisu vztahu k místům často setkáváme se slovy výzkumník nebo vyzvědač. Jak to jde dohromady? Výzkumníkovi a vyzvědači jde přece o poznání, ne o požitek; zkoumat a vyzvídat bývá docela dřina. Tento paradox je však založen v povaze prostoru samého. Při setkání s nějakým prostorem estetická či hedonistická slast a poznání zvláštním způsobem splývají; můžeme se jistě zaměřit na jeden z těchto pólů, ale nemůžeme od sebe je zcela oddělit. Setkání s prostorem je poznáním a výzkumem, protože se při něm seznamujeme s jednotící silou určitého dění, a tedy s předpojmovou jednotou určité oblasti; a je slastným prožitkem, protože, jak jsme už řekli, splynutí toho, co bývá jindy roztříštěné, s jednotící silou, nám přináší slast, která není nepodobná slasti z alkoholu nebo drogového opojení.

15. Bestiář míst

Propletenost osobní slasti a poznání se projevuje i v tom, že kniha Petra Krále je osobním vyznáním, kusem autobiografie, a zároveň určitým lexikonem, encyklopedií či bestiářem míst, aniž by si tento dvojí charakter nějak odporoval. Při výzkumu míst vystupují souvztažnosti, na nichž by bylo možné založit klasifikaci, jakýsi bestiář míst. Základem této klasifikace by byly velké prostorové mýty (které jsou zároveň mýty existence), spjaté s protiklady, jako je uzavřený-otevřený (případně pootevřený) prostor, vysoký – nízký prostor, nahoře-dole, daleko-blízko, střed-okraj, vnitřek-vnějšek.

16. Periferie a kouty

Každý má blíže k jednomu z pólu těchto opozic, každý si vytváří své vlastní prostorové schéma, žije ve svém labyrintu, z něhož nemůže uniknout. V Králově světě (ale i ve světě dítěte) hrají důležitou roli prostory periferie a koutů: prostory distance vůči centru a řádu, jež v něm vládne, prostory jiných možností, které se v centru nerealizovaly a které centrum ohrožují, a zároveň pro ně představují možnost obrody.

17. Prostor jako poezie

Po všech předchozích charakteristikách prostoru, tak jak nám přicházely na mysl při čtení Královy knížky, už skoro nemusíme ani dodávat, že prostor je bytostně spjat s poezií, prostor je poetickou stránkou skutečnosti. Poezie se rodí tam, kde věci a děje vyvstávají jako prostoupené silami svého utváření; vyvstání jsoucna a děje v silách utváření je však i charakteristikou prostoru – význam prostoru a místa je poukazem k určitému typu utváření, poukazem k určitému typu bytí, které místo či prostor vymezuje a charakterizuje.

Poezie tak – stejně jako prostor – není jen ozdobou života, pro niž jsou vymezeny volné chvíle. Není dokonce ani nějakou oddělenou oblastí života. Známá je Hölderlinova věta „Pln zásluh, ale přece jen básnicky bydlí na této zemi člověk“. Básník tu určitě nechtěl říci, že člověk si přes pracovní oblek navléká estetický plášť. Ale nemusíme básnickost života ani vykládat pouze heideggerovským způsobem, v němž se – přes filosofovo ujišťování o opaku – skrývá nedůvěra k modernitě. Petr Král ukazuje, že k rysům této básnickosti, propojené s prostorovostí, patří nejen prostory venkovských a lesních cestiček, ale i rušné městské promenády, nejen vážná věrnost živé tradici, ale i dobrodružství, hra, experiment a objevování nového. Možná je pravda, co říká Heidegger, totiž že ve městě není možná skutečná blízkost – ale neumožňuje právě vzdalování věcí v městských prostorech zázračná setkání, není také součástí básnického bydlení na zemi? Figurou, která se podílí na poetičnosti prostoru, a tím na poetičnosti života, není jen myslitel na mýtině v lese, ale i Fantomas na nočním bulváru.

18. Paříž

Tím se dostáváme k Paříži. Řekli jsme, že v Králově knížce zaujímá důležité místo vnímání míst v dětství. Není to však tak, že by básnický pohled na prostor byl jen návratem k dětskému pohledu. Dívat je třeba se naučit, dětství nám může v tomto učení pomoci, ale nenahradí je. Když se Rilkův Malte Laurids Brigge ptal sám sebe, co vlastně dělá v Paříži, odpověděl si, že se tam učí dívat. Také pro Krále je Paříž důležitou zastávkou na cestě výuky vidění. Surrealismus, s kterým se autor seznámil v Čechách, znamenal první stupeň tohoto učení, Bretonova Nadja a jiné knihy mu otevřely oči pro zázračnost. Setkání s Paříží znamenalo jak pokračování této zkušenosti, tak určitý zlom a krizi. V Paříži si uvědomil, že k zázračnosti patří, že musí být objevována stále znovu, že se zjeví jen tomu, kdo objeví vlastní pohled, založený na osobních mýtech, uvědomil si, že zázračnost, kterou očekával a na kterou byl připraven, kupodivu „nefunguje“ – protože k povaze zázračnosti patří, že se rodí tam, kde ji nikdo nečeká. Právě Paříž je vhodným místem k takovému učení právě z toho důvodu, že je tu nesmírně obtížné najít vlastní pohled, je tu nesmírně obtížné dokázat zapomenout na všechnu už objevenou zázračnost (zapomenout na ni, abychom se na ni po nalezení vlastního pohledu znovu rozpomněli). Paříž je zkouškou, v níž je třeba odolat svádění zázračnosti, kterou objevili jiní, očistit věci od významů, které k nim připojily pohledy jiných, a najít za těmito významy vlastní bytí věcí. „Věci zároveň unikají symbolům, na které je náš hrdina chce převádět, a vedou samy stejně odstíněný jako solidní proslov. Umíněně přitom ukazují zcela jiný šarm než rozbujelé vize, v nichž si libují příslušníci sekty – někteří je také malují – a jejichž příkladem se věci zdvořile, ale pevně odmítají řídit, jako by v něm tušili jen klamnou návnadu neexistujícícho ráje.“ Při hledání vlastního pohledu měl Král naštěstí spojence a učitele – a tím byly věci a prostory samy; jak jsme řekli, věci a prostory nejsou lhostejné, oslovují nás, dotýkají se nás výzvami, které je třeba rozluštit, pomáhají nám.

Autor textu: Michal Ajvaz
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha

kniha Zpráva o místech Petra Krále vyšla v nakladatelství Torst v roce 2008