Řeč Miloslava Topinky přednesená při předání Seifertovy ceny za jeho sbírku poezie Trhlina

Dovolte mi pár slov, o nichž si myslím, že by měla zaznít právě zde a při této příležitosti. Něco z toho jsem už říkal jindy, vlastně ne zas tak dávno. Omlouvám se, ale některé věci je někdy zapotřebí bezustání opakovat. A taky to zatím neumím říct jinak.

Skutečnost je křehká. Zdánlivá soudržnost světa se hroutí při sebemenším nárazu, záchvěvu, někdy jen při dotyku. Rozpadá se, tříští na střepy. Bortí se prostor i řeč. Tiše, často bez sebemenšího zvuku. Bortí se i ty nejelementárnější jistoty. Snad odtud ona nedůvěra ke slovu, k poesii. Umění v tom klasickém významu slova jako by ztratilo smysl. Aby se to, čemu jsme si navykli říkat poesie, stalo novou, jinou řečí, řečí, jež odpovídá dnešní sensibilitě, citlivosti, musí jít jinou cestou, musí se proměnit. Stát se něčím tak přirozeným, jako vítr, hvězdy, mraky, písek nebo mořská vlna. Musí se stát prostou až k nerozpoznatelnosti, jak to chtěl už Novalis. "Jaká škoda," říkal, "že poesie má své jméno a že básníci tvoří zvláštní kastu! Není ničím mimořádným, je jednáním přirozeným lidskému duchu... Vše viditelné spočívá na neviditelném, slyšitelné na neslyšitelném, to, co lze zakusit, na tom, co zakusit nelze."

Poesie rozvírá prázdno, rozvírá trhlinu v prostoru. Zkouší alespoň na okamžik rozbít tu skořápku řeči, rozetnout strom, aby vytrysklo světlo. Dostat se mimo. Mimo řeč, mimo uzavřený prostor poesie. Ano, vynutit si ten mimoprostor, kde prosvítá právě to, co je zdánlivě mimo. Ale zároveň být v tom, bezustání v tom. Tam a zároveň tady. Je to jako nahlédnout za smrt a zase se vrátit. Procházet tou hranicí tam i zpět, a vše zaznamenat. Jako Osiris, Orfeus nebo Dante. Ano, jde o jinou, bezprostřední zkušenost, vnímanou celým tělem. Nervalův sestup do pekel, Rimbaudova Sezóna v pekle, Gilbert-Lecomtovy fragmenty z Návratu ke všemu, to všechno jsou až zarážející analogie.

Ten mimoprostor není nic neskutečného, nic mimo tento svět. Je zde, v tomto světě, mimo jakoukoli lhostejnost. Ale vymyká se.

Zatím to jsou jen takové první nesmělé záchvěvy něčeho jiného. A přitom jde odjakživa stále o totéž. V poesii se nedá mluvit o nějakém pokroku, o novosti. V Eposu o Gilgamešovi není menší náboj než ve zpěvech tibetského poustevníka a mága Milarepy, v Nervalových Sonetech či v Aurélii, nebo v Novalisových fragmentech menší náboj než v Rimbaudových Iluminacích nebo v hvězdném jazyku či zaumu Velemira Chlebnikova. Jenomže zároveň je naprosto zřejmé, že dneska se nelze k ničemu vracet.

Poesie, nebo alespoň to, co tak vnímám, neslouží ničemu vyššímu. Není ani svědomím, ani poselstvím. Má iniciovat proměnu? Má odkrývat neznámo, jak to chtěl ani ne sedmnáctiletý Rimbaud v dopise vidoucího? Chceme od ní vše,

a přitom nemůže nic. Nic dobýt, nic dokázat, a asi ani nic změnit. Ale právě trhlinou, kterou rozvírá, lze projít jinam, za řeč, skrz řeč. Proniknout tou škvírou v hrtanu, kde řeč vzniká. Prostor se náhle stává prostupným. Vnímáš jen záblesk světla, které proměňuje. Náhlé zjevení, iluminace. Světlo proniká pod kůži, prodírá se trhlinou v obloze, tenounkou štěrbinou, tím úzkým hrdlem. Trhlina v prázdnu. Průchod bílým prázdnem, bílou tmou. Poušť sněhu, doběla rozžhavený písek na Sahaře, co přechází do bělavé šedi sopečné lávy, v jakou se proměnily Rimbaudovy oči za pobytu v Hararu.

Ano, dneska možná ostřeji než kdy jindy platí Rimbaudovo, že hlavním dílem básníka je jeho básnická existence. Jde o to, čemu Vysoká hra říkala základní zkušenost, prožívaná skrz naskrz. Záchytné body, uzlové body v prostoru. Vlastně jde o ten mimoprostor, který si každý, kdo něco píše, musí prosadit.

Jsem rád, že tato cena je pojmenována právě po Jaroslavu Seifertovi. Vzpomněl jsem si, že to byl Josef Palivec, kdo mě tehdy, už ani nevím, kolik mi to bylo, vzal k Jaroslavu Seifertovi. To všechno je už ale někde dávno. Ne, tady nejde o blízkost poetiky, vždycky mi byl bližší Halas se svou nedůvěrou v poesii, Halas Kohouta, veršů z A co?, zlomků a záznamů z posledních let života. Ale uvědomil jsem si, jak přesně to rozpoznal Jiří Kolář, když mi právě o Seifertovi říkal, že je jedním z těch několika vzácných básníků, kteří tenhle svět drží pohromadě. Ano, protože jinak je svět kolem samá trhlina.

Pokud však jde o Seifertovu cenu, mám samozřejmě strašnou radost, že ji dostala právě Trhlina. Ale abych se od Seiferta vrátil zpátky k Halasovi, musím tu zmínit, co někde řekl právě Halas: že nejkrásnějším stavem pro umělce by byla anonymita. Duchampův výrok o sestupu do podzemí, undergroundu, zazněl mnohem později.

František Halas, jak to v Očitém svědkovi zaznamenal Jiří Kolář, říkal nedlouho před smrtí: "Víte, mně když někdo řekne, že jsem básník, tak se červenám... Být básníkem, to je pro mne být nanejvýš opravdovým člověkem, nesmírně dobrým a prostým. Tím já nejsem. Co já se jen natrápím třeba Buňky..." Kdybych to směl parafrázovat, tak bych musel říct: Co já se jen natrápil třeba Teresy... Takže mi dovolte, abych jí tu poděkoval, za to, že je tak blízko, i Martinovi, který tolik věcí vnímá tak ostře. A samozřejmě mámě, která tu sedí a poslouchá, co říkám, a v duchu si říká, "škoda, že se toho nedožil taky táta." Záměrně říkám mámě, protože oslovení "maminka" je snad už navždy vyhrazeno právě Jaroslavu Seifertovi.

Samozřejmě bych tu chtěl poděkovat Vláďovi Zadrobílkovi a jeho Trigonu, kde Trhlina vyšla, porotě i Nadaci Charty 77. Opravdu jsem nečekal, že ta trhlina, která se mi začala rozvírat už někdy v polovině sedmdesátých let, přeci jen někdy pronikne "pod kůži, za kůži, za oči, skrz". I když je to všechno zatím křehké, zranitelné.

Nejde totiž jen o to, čemu tak trochu ostýchavě říkáme poesie, a vůbec už nejde o to, čemu Richard Weiner říkal "brodit se po krk v literatuře". Nejde ani o žádný experiment za každou cenu, z něhož by si člověk udělal jistotu. To podstatné se odehrává někde jinde. Jde o to, přepadnout mimo poesii, tak jako mořská vlna přepadá do oceánu. Jde o něco, co je a zároveň už není poesií, co přesahuje zkušenost "jenom básníka".

Ze Seifertovy ceny mám očividně radost, ale nic podstatného se tím nemění. Spíš se mi stále naléhavěji vrací ta naprosto přesná formulace Rogera Gilbert-Lecomta a René Daumala, básníků Vysoké hry: pokud vůbec toužili po nějakém ocenění, tak spíš aby figurovali v dějinách přírodních kataklysmat, než aby skončili v učebnicích literatury.

Ale když jsem si nedávno přečetl, kdo všechno Seifertovu cenu dostal přede mnou, uvědomil jsem si, že to jsou většinou přátelé. Někteří jsou už po smrti.

A myslím si, že někdy, i když zcela výjimečně, vlastně ani nevadí "být v řadě", abych trošku poškádlil zase Františka Halase.

Jde totiž o to, co kdo uviděl. Prostředky, které k tomu vedou, jsou vlastně lhostejné. A "to, co vidoucí vidí," jak přesně napsal jeden z největších básníků minulého století Roger Gilbert-Lecomte, "je vždycky totožné." Už od Gilgameše, Milarepy, Danta, Novalise, Hölderlina, Nervala, Rimbauda, Chlebnikova, Michauxa. Ale jak říká Dante v Pekle, "ochraptěl jsem tak dlouhým mlčením." Děkuji.

Předneseno 24. listopadu 2003 ve Valdštejnském sále v Praze.
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha