Yang Lian - čtení na Festivalu spisovatelů Praha

Tmy

I

tehdy se na zelené listy zapomíná     když se celé okno zazelená

snad jaro prudce rozhodilo oblázky

a zasáhlo jaro samé

ptáci     stále ještě nosí ty modré brusle

z očí starého psa hledí únava

nač překládat jak voda pleská do říčních břehů   

estetično smrti    může za to že včely vylézají z květů

jen pusté pole     se smíří s běsněním v mé duši

uteču ještě dál     duben chrlí krev

les prozářený sluncem nás zezadu střeží

to co znáš ti nikdo nevezme     ale mrtvé ti vezmou

je to onen nebo ještě tento svět     říká tma

II

člověk bez příběhu     s rozmachem uniká z jednoho dne

aby unikl do jiného dne  

člověk bez minulosti     míjí do minulosti

rackové v podvečer se stávají abstraktní knihou

zamčený v nemocničním pokoji    kdo by nezešílel

přelud a klam    víc střepy nežli tělo

střepy skla     zvenku chrastí kostlivec

zbytky uhnilého jazyka     soumrak odplouvá a odplouvá

myš píská      píská když na ni dopadne světlo

den co den se leká dalšího dne

stejná černá noc     člověka bez příběhu

co bylo řečeno dvakrát se nikdy nestane     říká tma

III

každá přeháňka vyvolá pocit žes dosedl na konec

déšť tluče do střechy     malé zvíře přeběhlo

ty ses nehybně přenesl do tmy

nehybné jeví se počasí a ty potřebuješ aby ostatní už spali

spánek je odchod     odchod celého deštivého světa

to tma tebou pronikne jako kůň když proskočí plamenem

v sobě uslyšíš     všepokrývající stříbrné stehy

látají roztrhanou pláštěnku z lidského těla

každá přeháňka spadne na prázdnou zem

když budeš číst od konce    na stránce s černým komentářem

tě nad rozbřeskem hladce nahradí za někoho jiného

zapíší novou adresu     ulice ke hřbitovu ještě blátivější

to už je puntičkářství    shluk žebráků plných vzájemné nenávisti

splétá město kde není kam se před deštěm schovat

hejno zmoklých havranů se v tobě sráží

tak se rodí zločiny různého druhu se stejnou vizáží     říká tma

IV

jenomže tma nic neříká     tmě tma

je zde jen toto jaro

z větve visí zbytky draka

kůra nabírá    pod stromem se líbaj milenci

pyl v plicích tluče na gong loňského roku

červený kašpárek     tak jako vždycky rozdovádí děti

hryže se do dlaně zoubky stále zelenějšími

mladý trávník ze starých novin     vhozených do nůžek plamenů

duben     má řeku za přelud

zašlé barvy řeky     mají za přelud nás

až na uhel shoří hrdliččí volání     ze všech hvězd

budou hračky co děti nahážou do černé stoky

ze tmy vyplouvá tělo vrací se tam kde nelze snít sny

i my se bojíme     vlastního strachu se bojíme

tma nic neříká     každý chodec na konci ulice

něco si pro sebe breptá

tma     uctivě naslouchá tmě skryté za oranžovou rtěnkou

na jaře jsme se ve škole nic nenaučili

mám jednu vzpomínku     ti kdo v ní trvají jsou stíny zemřelých

jejich zjev se v mé chorobě vytrácí

na tvář si kladu zrcadlo a tehdy     pohltí moře leklou rybu

a zas ji vyvrhne a tak do nekonečna

tmy a mnohé další tmy     když se k nim život konečně blíží

vystoupí jaro z nás    teprve pak i jaro mlčí

Z čínštiny přeložila Lucie Olivová