Zemřel José Saramago

Město slepců dnes čteme s opravdovým strachem. Ta knížka se stala metaforou toho, jak může dopadnout globální recese.

Lze ji tak číst. Jako příběh o tom, k čemu směřujeme. Bída, úpadek hodnot, vše, co známe. Ale já jsem to při psaní  této knihy nevěděl. Skutečnost překonala i mne. Román vyjadřoval spíše mé přání, abychom se pustili zlidšťovat podmínky, v nichž žijeme, neboť jsme na hranici katastrofy. Dnes již není tak nesnadné si představit konec společnosti. Vše se stalo zdánlivé, relativní, jako bychom pozorovali svět přes sklo. Přežije ten, kdo má moc a přístup k jídlu.

Zní to jako blízký konec světa.

My již v pekle žijeme.

Kdy to vše začalo?

Krize, která nás nyní zasáhla, je zločin léta připravovaný. Je důsledkem globálního korporativního totalitarismu - systému, jenž nikdy neměl natolik špatnou publicitu, aby jej vnímali jako něco špatného. Přesto přivedl svět do záhuby, do katastrofy ekonomické, ekologické, katastrofy hodnotové. Začalo to, když být člověkem přestalo být nejdůležitější, nejdůležitějším se stal trh.

Všeobecná Deklarace lidských práv je dnes jalovým bezcenným papírem, protesty proti jejímu porušování stále slábnou. Korporativní totalita nepotřebuje již žádné ideologie. Jsme ukolébáni v přesvědčení, že žijeme v demokracii, ale je to fikce. Ve skutečnosti nám vládnou instituce, jako Světová Banka nebo Světová obchodní organizace, jež nemají s demokracií nic společného. Žijeme ve světě řízeném bohatými. A co já v tom všem podnikám? Napsal jsem Město slepců, dostal Nobelovu cenu a co z toho? Literární podobenství „nobelistů" realitu nezmění.

A kdyby měnily, máte nápad?

Pramálo se podílíme na veřejném životě. Co by se stalo, kdyby při volbách přes 50 procent hlasů bylo prázdných? Tak bychom my, veřejnost, mohli vyjádřit nutnost změny. Říci, že chceme volit, ale nemáme politiky, jimž můžeme důvěřovat. Poněvadž jestli není zpomezi volit, pak raději nevolme. Je třeba se účastnit veřejného života, ale ne zrovna souhlasem s menším zlem. Raději demonstrujme svůj odpor.

Sám sebe nazýváte hormonálním komunistou. Co to znamená?

To znamená, že se instinktivně stavím proti chaosu, že by se mi líbila jiná forma vztahů mezi zeměmi, lidmi, mocí a občany než ta, již máme. 20. století nám nabídlo různé recepty na zlepšení světa, ale žádný z nich ani v nejmenší míře nebyl realizován. Nehledám ospravedlnění pro to, co udělaly komunistické režimy. Ale církev udělala poměrně hodně zlého: hořící hranice, ideologickou nesnášenlivost atd. Jsem komunistou, protože jsem nenalezl lepší ideje, v něž bych chtěl věřit. Jsem hormonálním komunistou, neboť mé hormony mi napovídají, že nutno oddělit vyznávané ideje od toho, co se činí.

Založil jste si blog. Proč?

Je to dobrá forma veřejné činnosti. Blog, přednášky a rozmluvy se čtenáři jsou významnou součástí mého života. Nechci se zabývat pouze psaním románů. Při literárních setkáních chvíli mluvím o knížkách, a potom rychle začnu diskutovat o politických či sociálních problémech. Činím to nikoliv proto, že jsem spisovatelem, ale proto, že jsem občanem. Těžko si sebe dovedu představit jako společensky nezaangažovaného.

Vaše knihy se stále více blíží skutečnosti, je v nich čím dál méně metafor, čím dál více čistého humoru.

Ano, byla doba, kdy jsem rád popisoval pomníky, teď popisuji kameny. S vámi dnes rovněž jinak rozmlouvám - méně metafor, více konkrétností. Jo, bezpochyby jsem se změnil. Leč nenazval bych to revolucí. Nadále každý den píši. Z této každodenní práce pocházejí mé knížky - nikoliv z našeptávání múz, nikoliv z improvizace. Dnes se domnívám, že humor je nejlepší způsobem popisu skutečnosti. Ale jde pouze o prostředek. Román je pro mě něčím víc než literárním žánrem, něčím víc než vyprávěním příběhu, jde o vměstnání filozofie, poezie, vědy, politiky do jedné formy.

Práci na vašem posledním románu přerušila těžká choroba. Přežil jste a vrátil se k psacímu stolu. Mělo to vliv na dílo?

Nikoliv, jednou z mých zásad je nesměšovat vlastní život s literaturou, nevyužívat jej k vyprávění příhod, anekdot. Psát z konkrétní zkušenosti neznamená, že nutno vyprávět o opravdových událostech. Raději tvořím podobenství, často založená na naprosto nereálných nápadech, jako například, že najednou v určitém městě lidé slepnou nebo že najednou přestaneme umírat.

Nedávno jste řekl: „Znám již smrt, nechci o ní psát“. Jak tomu rozumět?

Přímočaře. Byl jsem vážně nemocen a pocítil jsem, že se přibližuje něco ohromného. Myslím, že to se blížila smrt. Neměl jsem půdu pod nohama, a přece jsem se začal klouzat. Sjížděl jsem jakoby do moře chladu. Byl jsem věcí na ledovci, který se převrací, a pak jej pohlcuje zmrzlá voda. Tak jsem se cítil. Není v tom nadsázka ani dramatizování. Všichni umřeme, každý si jinak představuje ten okamžik, ale já vím, že předpeklí nebude.

Miro Procházka pro Festival spisovatelů Praha (7. května 2009)

Související články:

Povídka o neznámém ostrovu | Baltasar a Blimunda | Mám všecko, o čem jsem kdy snil, ale... | Příběh neznámého ostrova