Aleksandar Hemon v rozhovoru s Michaelem Marchem

Michael March: Proč jste přijel do Paříže?

Aleksandar Hemon: Kvůli Paříži. Chtěl jsem na chvíli vystoupit ze života, který vedu v Chicagu. Je to krátkodobá záležitost, není to navždy.

MM: Chicago je muzikál.

AH: O Deklaraci lidskýchpráv. Bohužel všechny egalitářské a totalitní režimy jsoudědictvím Francouzské revoluce. Přirození Marie Antoinetty napíchnuténa píku před radnicí. Prolitou krev nelze vrátit do žil – takže zbýváklidný blahobyt, mnoho let trvající bohatství, které mi skýtá útočiště,alespoň dočasné, protože jsem už unaven americkými konflikty.

MM: Bavíme se o konfliktech, ne o kolínské.

AH: Když vypukla válkav Bosně a začala blokáda Sarajeva, byl jsem právě v Chicagu. Uvažovaljsem o tom, že se do Jugoslávie vrátím, ale z praktických důvodů by topro mě bylo velmi složité, přestože jsem měl zpáteční letenku a bylbych to stihl ještě před blokádou. A tak jsem se rozhodl zůstat vAmerice. Byla to těžká volba, za kterou jsem zaplatil výčitkamisvědomí, které jsem už překonal. Snažím se nezapomínat, že historie seopakuje.

MM: Opakuje?

AH: Teď právě mimo jiné píšuo událostech v Chicagu v roce 1908. To, co pro nás dnes představujíteroristé, představovali tehdy anarchisté. Mezi přistěhovalci bylo celéspektrum politických názorů. Později se vytratilo. Ba co hůř –zapomněli na ně. Mýtus o Americe, té nádherné zemi nekonečnýchmožností, jež přistěhovalcům po vylodění na Ellis Islandu nabízela...Jak vlastně zněla vaše otázka? Nechal jsem se unést.

MM: „Lilek, co snědl Chicago“ – slavná socialistická píseň z šedesátých let.

AH: Ano, dělnická třída.VChicagu můžete dodnes najít stopy po historii dělnického hnutí, alemusíte umět hledat, protože všechno postupně mizí pod nánosysoučasnosti. Za pár let patrně nezbyde vůbec nic, ale zatím ještěexistují. Lidé pořád nosí květiny na hrob Emmy Goldmanové.

MM: Co vás k těmto ideálům přitahuje?

AH: Jsem založením liberálníanarchista. Nemám rád státy. Nemám rád kolektivní projekty, politikys mesiášskými ambicemi, země zaslíbené. Nesnáším jakýkoli druhunifikace – proto mě tyto myšlenky přitahují.

MM: Nechcete žít v rezervaci?

AH: Mám rád příběhy. Rád jeposlouchám a rád je vyprávím. Přitahují mě příběhy, které ještě nikdonevyprávěl – které stojí za vyprávění. Zajímají mě zapomenuté historie.

MM: Příští zastávka – Irák.

AH: Ach ne, na to jsem moc starý – moc zkušený.

MM: Umění ochraňuje. Heidegger řekl, že „z umění se rodí pravda“.

AH: Kultura jako kategorielidské zkušenosti je neutrální. Kultura nutně nečiní lidi lepšími.Čtení Shakespeara nikoho nepolepšilo. Stalin miloval Mozartovy klavírníkoncerty. Morálka je v lidech, ne v kultuře.

MM: Co se vlastně stalo v Sarajevu?

AH: Byla to bláznivá doba –a já jsem byl mladý. Zdálo se, že existují i jiné možnosti nežkomunismus a nacionalismus – ale všechno to šlo k čertu. Tragédii,která pak následovala, se dalo zabránit – a proto bych si přál, abychomse vyvarovali další. Na kultuře zas tak moc nezáleží. To, co se událov Sarajevu, nebyla přírodní katastrofa. Zorganizovali ji lidé – všechnobylo předem naplánováno.

MM: Snad ne zase Němci?

AH: Ne, za tohle může Miloševič a srbský režim.

MM: Pořád ještě žijeme s Eichmannem v Jeruzalémě.

AH: Pořád se distancujeme od lidskosti – spoléháme na nezištnou pomoc americké intervence.

MM: Nebojte se, Američané nebudou učit Iráčany Baudelaira.

AH: Kdoví, třeba je donutí, aby se naučili nazpaměť Bibli.

MM: Kam až to vlastně může všechno dospět?

AH: Ameriku čekají vážné sociální nepokoje.

MM: Zakuklené ve spotřební kultuře?

AH: Myslím, že to povede ažk děsivým vnitřním konfliktům – pouličním bouřím, rozpadu společenskýchinfrastruktur a podobně. A tyto problémy se mohou přenést dál do světa,podnítit vznik nových druhů impérií. Pro americké dobrodružství v Irákuje příznačný podivný duch zoufalství – „když to neuděláme teď, tak jsmev háji.“ Právě proto je tak sebevražedné.

MM: Co s tím?

AH: Musíme vytvořit nezávislou zónu prostřednictvím knih – jediný možný demokratický stát.

MM: Stav ducha?

AH: Nezávislou republikuumění – která nemusí nutně vést k polepšení člověka – trvale se měnícístát, který je nutno neustále re-interpretovat.

MM: Druh volného vztahu.

AH: Na bázi volného trhu.

MM: Kde „pán určuje definici slov“.

AH: Podle Marxe byl kapitalismus současně to nejlepší i nejhorší, co mohlo lidstvo potkat.

MM: Dovedou lidé zacházet se svou svobodou?

AH: Svoboda má své místo,ale musíte o ni bojovat. V určitém okamžiku pouhá osobní svobodanestačí. Moje osobní svoboda nikomu nepomůže. Nejsem žádný organizátora neumím se veřejně angažovat – umím jen psát. Nedovedu zorganizovatspolečenské hnutí – ale až se konečně nějaké zrodí, tak se k němupřidám.


přeložila Zuzana Mayerová