Cunninghama psaní pohltilo

Myslíte si, že by své knihy do filmového scénáře měl převádět autor sám, nebo člověk, který s knihou nemá nic společného, a má tudíž nadhled?

Myslím, že až na výjimky by to měl udělat někdo jiný. Pokud kniha za něco stojí, představuje nejdelší možnou í vzdálenost, kam až mohl autor s materiálem dojít. Předělávání knihy na film je nezajímavé. Dávám přednost tomu, když se filmového přepisu ujme jiný autor. Někdo, kdo v mé knize uvidí něco nového a zdůrazní jiné aspekty. Možná i takové, které romanopisec v knize nevidí. Není nic horšího než věrná adaptace.

Jste autorem scénáře k filmu Domov na konci světa. Tento film neprorazil do velkých distribucí. Jak si to vysvětlujete?

To, že některá kniha či film uspěje a jiná ne, je vždycky určitá sázka do loterie. Do poslední chvíle je výsledek nejistý. Film nebyl distribuční firmou příliš dobře propagován, a to i přesto, že si v něm zahrály hvězdy jako Sissy Spaceková, Robin Wright Pennová nebo Colin Farrell. Ale nechci se vymlouvat jen na hollywoodské studio. Psal jsem o osudech tří lidí, kteří žijí v době epidemie AIDS, což možná není typ příběhu, který by lidé chtěli slyšet nebo vidět. Na druhou stranu, nikdo nečekal, že Hodiny budou hitem. Film přesto vydělal sto milionů dolarů.

Myslíte si, že se dějiny opakují? V mnoha vašich knihách řeší různí aktéři v různých časech tentýž problém, tutéž situaci...

Obávám se, že ano. Přál bych si, aby tomu tak nebylo, ale opak je pravdou. Že mám tento názor je patrné i z mých děl, ať už z Hodin, kde tři ženy - z různých společenských kruhů a časových rovin - pojí podobné osudy, podobné smýšlení, nebo i z posledních Vzorových dní.

Co vám přináší profese prozaika, scénáristy, autora?

Psaní je jedinou věcí, která mě skutečně hluboce zajímá. Baví mě také dějiny, mám rád boty, některé pořady, ale psaní mě bavit nikdy nepřestalo. Jsem jím fascinován. Pohlcuje mě. Vytržení, které cítím, když za použití inkoustu a papíru vyprodukuji příběh, mě neopustilo ani na vteřinu. Nevím, odkud to pochází. Autora dobře definuje fakt, že on jediný je schopen přepsat jednu jedinou větu pětačtyřicetkrát, než cítí, že je to ta pravá...

Ve vaší poslední knize do značné míry koketujete s žánrem science fiction. Jaký k němu máte vztah?

Myslím, že sci-fi je už nějakou dobu bráno jako rovnocenný žánr, což je dobře. Naše životy sci-fi příběhy neuvěřitelně připomínají. Sci-fi mám moc rád, často a rád se ponořím do světa fantazie. Tvůrců tohoto žánru si nesmírně vážím - obzvlášť nedávno zesnulého polského autora Stanislava Lema, čtu i francouzské a americké autory. Částečně jsem jim chtěl vzdát hold tím, že jsem sci-fi uplatnil ve své zatím poslední knize. Ale je pravda, že jsem potřeboval tři roviny - minulost, přítomnost a budoucnost. Do toho světa hluboké budoucnosti 24. století se tenhle žánr nesmírně hodil. Využití se přímo nabízelo. Možná někteří čtenáři docení kvality sci-fi, stejně jako docenili kvality Virginie Woolfové.

Jak nahlížíte na překlady vašich děl? Jste si jist, že vystihují originál?

Osobně bych si žádný ze svých románů netroufal přeložit do jiných jazyků. A to i přesto, že německy hovořím. Zatímco originál je kniha Michaela Cunninghama, překlady jsou dílem Michaela a Miroslava nebo Michaela a Veroniky. Doslovné překlady jsou podle mě to nejhorší. Autor musí uvěřit vybranému překladateli. Věřit, že rozumí rytmu a melodii jak jazyka původního, tak i toho, do kterého překládá. Překladatelé musí čtenářům poskytnout českou variaci na daný text.

Připravila Lea Zídková
20. prosince 2006 opublikoval Deník