Hanna Krall: Pro sebe jsem ještě formu nenašla

LN: Zúčastňujete se často takovýchto literárních setkání? Jaký mají smysl?

Velký. Spisovatel je vlastně velice osamělá bytost. Dokud sbírá materiál ke svým knihám, je obklopen příběhy, světem plným lidí, ale pak je zcela sám. Já navíc píšu o smutných věcech, a nikdy nevím, zda je čtenáři unesou, jestli je budou zajímat. Proto jsou pro mě setkání se čtenáři důležitá.

LN: Dnes nejsou polští autoři právě nejžádanější. Jak si vysvětlujete, že vaše povídková kniha Tanec na cizí veselce je po třech měsících takřka vyprodaná?

To opravdu nevím. Ve Švýcarsku mi to vysvětlovali tím, že upoutává spíše forma mých reportáží než jejich obsah, ale já myslím, že to tak není. Že dnes lidé už mají dost vymyšle ných, nepravdivých a druhořadých příběhů, že potřebují slyšet příběhy, které se odehrály a nad kterými si mohou, nebo dokonce musí položit otázku: A jak bych se v takové situaci zachoval já?

LN: Píšete skutečné příběhy, které se staly. Postavy jsou reálné, žijí nebo žily. Dalo by se říci: Nic si nevymýšlíte. Lidé vám vyprávějí své příběhy a vy některé z nich literárně přetváříte. Podle jakého klíče si je vybíráte?

Musí to být příběhy, které mi dávají možnost ptát se na ty základní věci lidského života - na čest. odvahu, lásku, bolest, utrpení... Vybírám si fakta, která unesou metaforu, nadsázku a současně nezjednodušují. Právě taková fakta mě naučila klást otázky a neočekávat odpovědi. Účelem mých knih je popisovat, nikoli hodnotit - to je práce pro čtenáře.

LN: Jsou vždy reální hrdinové vašich povídek spokojeni s tím, co jste o nich napsala?

Velice často ne, ale já musím napsat to, co jsem skutečně slyšela, a ne to, co si někdo myslí, že řekl.

LN: Jedna z vašich povídek začíná slovy: „S Petrem Schokem jsem strávila jeden den. Nezačala jsem ho mít ráda." Myslíte si, že autor musí mít hrdiny svých knih rád?

Chci je mít ráda, protože jsem s nimi citově svázaná. A je to často velice vyčerpávající. Když se mi někdo svěřuje se svým životem, vypráví mi o svém smutku, o smrti a především o ponížení, cítím neuvěřitelnou blízkost. A tíhu. Ale zdaleka ne všechny mám ráda. Ze začátku jsem neměla ráda Němce Axela voň dem B., jehož příběh jsem popsala v povídce Fantom bolesti ze sbírky Tanec na cizí veselce. Když jsem ho navštívila, ukázalo se, že byl důstojníkem štábu v Dubne a že viděl popravu Židů. Díval se na to, jak nahé ženy s malými dětmi, muži a starci čekají v půlkilometrové frontě na smrt. Zeptala jsem se Axela, z jaké vzdálenosti ty lidi viděl. Začal na mě křičet, že to je otázka vyšetřovatele, a ne reportéra. „Vy na to máte právo, pochopitelně. Vy jste oběť, zatímco já vrah!" ječel.

LN: Neváháte položit jakoukoli, třeba i bolestnou otázku?

Kdysi jsem to dělala, teď už ne. Setkala jsem se s ženou, které esesák v Osvětimi posílal denně láhev mléka a cukr. Tehdy jí bylo 14 let. Otázka, co za to chtěl, visela ve vzduchu, ale nepoložila jsem ji. Myslím, že bych lidem neměla působit další utrpení.

LN: Přemýšlela jste, proč se vám lidé svěřují se svými osudy?

Myslím, že jednou ze základních lidských potřeb je potřeba pamatovat si: sebe sama, své dětství, rodinu, sousedy. A vyprávění není nic jiného než uchovávání paměti.

LN: A vy nemáte potřebu vyprávět sama o sobě?

Pokud to někdy dělám, pak jen ve třetí osobě. Pro sebe jsem formu ještě nenašla...

LN: Máte v plánu vydat u nás po souboru povídek Tanec na cizí veselce některé ze svých dalších knih?

Právě jsem podepsala souhlas s vydáním mé nejpřekládanější knihy Stihnout to před Pánem Bohem a poslední povídkové knihy Důkazy bytí.

Lidové noviny 27. června 1997

Pavla Foglová