Herta Müller: Jazyk vše vidí jinak

Marika Griehsel: Řekla jste, že psaní je pro vás velmi důležité…

Herta Müller: Ano, bylo to jediné místo, kde jsem mohla zůstat během diktatury. Byla to má opora. Když jsem měla nějaké pracovní místo - neustále jsem byla všude propouštěna. Neustále jsem musela snášet šikanu, výslechy a pronásledování. Někdy se člověku zdálo, jako by již nebylo útěchy, protože země byla tak chudá a člověk viděl tolik neštěstí, že si někdy pomyslel - na tomto světě již nemám co pohledávat.

Vy jste se ale vždy snažila vidět to, co se děje na druhé straně, nebo ne?

Ano. Proto, abych měla jistotu, že jsem to stále ještě já, že existuji.

Do Německa jste odešla již v roce 1987, přesto stále píšete o své staré zemi. Proč tomu tak je?

Ano, píši, protože si myslím, že literatura směřuje tam, kde je obsah, tíže a smysl. A já jsem žila v diktatuře přes třicet let a odtud pramení toto téma. Já jsem si to téma nevybrala, téma si vždy najde mě. Sama ho ještě neopustím – pořád je živé, aktuální. A člověk musí psát o tom, co ho irituje a co mu nedá chvíli klidu. A téma diktatur je stále důležité. Bohužel to nebyla diktatura poslední a je pořád mnoho lidí, kterých se osobně týká.

Když jste začala psát, pro koho to bylo? A pro koho píšete teď?

Psala jsem v podstatě vždy jen sama pro sebe. Abych si některé věci sama pro sebe ozřejmila, vysvětlila, abych pochopila, co se vlastně kolem mě děje. Nebo co se ze mě stalo. Pocházím z malé vesnice, pak jsem přišla do města a následoval jeden zlom za druhým. Potom tu ještě byla menšina - Němci, a člověk nebyl tak jako tak jejich součástí. Později jsem měla s krajany, s německou menšinou, velký konflikt: vyloučili mě z komunity, a to už po napsání mé první knihy. Byla jsem kukačka, protože jsem se vyjadřovala k otázkám souvisejícím s nacionálním socialismem. Psala jsem o bigotním životě na vesnici, o etnické sebestřednosti. To mi nikdy neprominuli.

Očekávali ode mě „vlasteneckou“ literaturu, ale já jsem jejich očekávání nenaplňovala. Měli pocit, že je kompromituji. Je to velmi konzervativní menšina a v tomto smyslu jsem byla vyloučena. Z rumunské společnosti to bylo naopak z politických důvodů.

Bylo to pro mě jaksi normální - nebýt součástí, nikam nepatřit. V Německu jsem byla stále Rumunkou a v Rumunsku jsem byla stále Němkou. Takže je člověk stále někým jiným…tím špatným.

Je důležité, že jste se necítila být součástí?

Nevím, zda je to důležité. Není to nic, co by si člověk přál. A někdy to také bolí. Člověk si přeje být v některých chvílích součástí. Tak to ale bylo a já jsem si na to zvykla a jednoho dne to byl pouhý fakt. Člověk se přece nemůže neustále někomu vnucovat a zrazovat to, čemu skutečně věří. Když skrze to, co si myslím, a jak uvažuji, nikam nepatřím, pak už je tomu prostě tak. Co by měl člověk potom dělat? Nejde to lámat přes koleno a křivit se jen proto, aby byl součástí kolektivu.

Je pro vás při psaní důležitá pravdivost?

Ano, člověk nesmí sám sobě lhát. Prostřednictvím psaní se dozví něco jiného, než co mu nabízí jeho pět smyslů, protože jazyk je jiná matérie. Psaní je hledání, a to je také to, co člověka u psaní drží. Právě v procesu psaní vnímá věci ze zcela jiného úhlu.

V procesu to není tolik zřejmé, teprve když je hotovo. Ve chvíli, kdy píši, mám pocit, že trochu vím, jak věci fungují - odkud a kam běží - když dopíši, tak to už opět nevím.

V knize Die Atemschaukelu hovoříte o Němcích, kteří byli ve vězení. Ti nebyli zrovna oblíbeni, že? Po druhé světové válce na ně nikdo nemyslel. Co jste se pokoušela sdělit?

Ano, deportace, která přišla po roce 1945, souvisí s druhou světovou válkou hodně úzce. Byli deportováni ve jménu kolektivní viny. Německá menšina se zapletla, byla v SS nebo byla součástí wehrmachtu. Rumunsko bylo za Cauceska fašistickým státem.

Ve zkratce jste mi řekla, že to byla kolektivní vina.

Ano, myslím si, kolektivní vina je vždy nespravedlivá, protože lidé, kteří byli deportováni, nebyli tehdy ve válce. K deportacím docházelo již v lednu roku 1945, a válka přitom skočila teprve v květnu. Můj otec byl v SS, v té době ještě vůbec nebyl zpátky z fronty. A pak tedy sebrali civilisty, tedy lépe řečeno velmi mladé lidi, 17leté, jako Oskar Pastior, kteří nenesli osobně žádnou vinu. Rumunsko bylo fašistickým státem na straně Hitlera, s Antonescem v čele. Přeběhlo na druhou stranu, tedy lépe řečeno muselo změnit stranu, až když ho k tomu dotlačili Sověti. A to vedlo menšinu k tomu, aby nezamýšlela nad kolaborací s nacionálním socialismem, protože všichni Rumuni byli také ve Stalingradu s Antoneskem. Poté, po roce 1945, se vina svalila na menšinu. Maďarská menšina s Horthym, Horthyovci a Němci jako Hitlerovy stoupenci. Ale fakt, že bylo celé rumunské obyvatelstvo v té době na straně nacistického Německa, bylo po roce 1945 vymazáno z historie.

Moje máma byla také deportována, po dobu pěti let. Sama jsem se pokoušela vnímat tyto věci v souvislostech. Tedy bez zločinu nacistického Německa by k deportaci nikdy nedošlo. To je samozřejmě nutné vždy zohlednit. Nepřišlo to jako blesk z čistého nebe. Nýbrž to byl následek zločinů, na kterých se menšina přirozeně také podílela.

Myslíte si, že budou vaše knihy přeloženy také do rumunštiny. Jak jste tam přijímána?

Přirozeně rozdílně. Knihy jsou obvykle přijímány kladně. To je jedna stránka věci. V rumunské společnosti ale nejsem příliš oblíbena. Jsem zvána jen zřídka. Protože jsem do dneška řekla o poměrech v Rumunsku mnoho negativního, protože to tak prostě je. Protože celá nomenklatura, ta původní, původní tajná služba – si mezi sebe rozdělila pozice v celé zemi. Je to hotová síť. Navzájem se podporují. A to je také jedna z možných příčin všudy přítomné korupce v Rumunsku. K demokracii má Rumunsko ještě pořád hodně daleko. To v Rumunsku nikdo neslyší rád. Je to věčný problém.

Vašim jazykem je němčina, je v něm ale i rumunský vliv...

Ano, němčina je můj mateřský jazyk. Rumunsky jsem se naučila velmi pozdě, až ve městě ve svých patnácti letech. Ale mám ten jazyk ráda. Rumunština je velmi hezký, smyslný, poetický jazyk. A od té chvíle - bylo to možná také dobře, že jsem se ho naučila tak pozdě - jsem už byla schopna si uvědomit, kolik je v rumunštině slovních obrazů, které lidé používají během všedního dne, ve svých pověrách nebo ve rčeních, mnoho věcí je protikladných, nebo jaké pojmenování nesou rostliny, to že se v němčině jmenují zcela jinak. To je pak také jiný pohled na to samé. Vždy jsem viděla dva světy. Není to jen jiné slovo, je to jiný pohled. Řeč má jiné oči. Když píši,  tak je rumunština stále se mnou, dokonce i když právě nepíši rumunsky. Je to součást mého myšlení.

Co byste nám doporučila, abychom si od vás přečetli jako první?

Doporučila bych vám samozřejmě svou poslední knihu - Die Atemschaukel. Poslední kniha je člověku přece jen nejbližší.

z němčiny přeložil Josef Zlamal
publikováno 25. ledna 2010

převzato z nobelprize.org