Kdo jsou to ony dcery Alláhovy, o nichž pojednává váš román?

V době vzniku islámu na arabském poloostrově byla tamní společnost polyteistická. Kmen Kurajšovců, z něhož pocházel Prorok Muhammad, uznával několik bohů, mezi nimiž byl i Alláh. Samo slovo šlo přeložit jako ztotožněný s ideálem. Taková absolutní postava však byla lidem příliš vzdálená. I proto si vymysleli tři bohyně jako svého druhu prostřednice Alláha, které nazvali jeho dcerami: al-Lát, al-Uzzá a al-Manát. Než Prorok prohlásil Alláha za jediného Boha, Kurajšovci je uctívali v Mecce. O co jsem se mimo jiné pokusil, bylo vyprávět zrod islámu právě alternativním pohledem těchto tří žen.

Kniha vyvolala v Turecku soudní při, obvinili vás z urážky islámu. Šlo vám o takovou provokaci?

V jejich očích jsem se dopustil toho, že jsem porušil tabu běžně spojovaná s islámem. Například Alláh je podle muslimského náboženství vnímán jako absolutní transcendentní síla, která nemá ani žádný rod, natož aby měl dcery. Muslimové nejsou zvyklí, aby někdo přiblížil v románu postavu Proroka jako lidskou bytost.

V žádném případě jsem ale nechtěl nikoho urazit, vždyť můj dědeček, jemuž jsem knihu věnoval, byl silně věřící. Při líčení života Muhammadova života jsem vycházel pečlivě z toho, co je o něm známo. Navíc v koránu objevíte při pozorném čtení narážky na zmíněné bohyně; dokonce se tam hádají o to, že Alláh chtěl syny, ale s Anděly stvořil tři dcery.

A co se stane, když přijde dobrý muslim do ráje? Čekají ho tam i erotická dobrodružství, která jsou vykreslena ve vaší knize?

Mohu mluvit jen skrze svou, řekněme laickou četbu koránu, neboť se považuji za agnostika - byť náboženství respektuji, stejně jako jeho věřící. Ráj je alespoň v koránu popsán tak, jak si jej představovali lidé žijící kolem šestého století našeho letopočtu v poušti. Snili o tom, co se jim nedostávalo, takže jej tvoří zahrada s fontánami.

Se ženami to bylo složitější, protože kmenová společenství žila polygamně. Islám omezil harémové svazky na maximálně čtyři manželky, avšak společnost té doby si uchovala silně vyvinutý smysl pro sexualitu. Takže v ráji měla muslimského muže čekat družina panen k oblažování. Kupodivu tyto bytosti zůstávají vždy pannami, jakkoliv dovádějí se smrtelníky. Naopak ženám mají plnit přání sluhové. Třeba jim nalévají za života zapovězený alkohol.

Takže Alláhovy dcery vedly otevřeně erotický život, jak naznačujete v knize?

No to vychází částečně z mojí fantazie. Chtěl jsem také vzdát hold předislámským básníkům píšícím erotické i poetické básně, jako byl třeba Imru' al-Qais. V jejich textech bylo možné nalézt i narážky na zmíněné bohyně. Psali je na papyrus visící v Mecce na svatyni Ka'bě - než je Muhammad strhnul. A dokonce odsoudil poezii s odkazem, že hlásí bludy. Nicméně sám byl velkým poetou, zvěstoval přece slovo boží prostřednictvím koránu.

Proč podle vás islám zakázal nejen zobrazování člověka, ale zahalil ženy do závoje - a nakonec potlačil i jejich práva?

To se nestalo přes noc, ale postupně. Našli byste několik verzí vysvětlení. Navíc na začátku nosily závoj pouze manželky Proroka, jehož domácnost byla otevřená všem potřebným. Posléze se ukázalo, že musí své ženy chránit před návštěvami a pocestnými. V koránu je zmínka, jak by se měla jeho manželka oblékat. Později se toho chopili teologové a postupně zavedli pravidlo se zahalováním tváře pro všechny.

Není to paradox, když Muhammad nevedl zdaleka asketický život?

Jen z toho, kolik měl Prorok žen, je patrné, že jeho citový život byl bohatý a „naplněný". Přiznám se, že do toho jsem se v knize ani neodvážil pustit. Co je ale historicky známo: aspoň zpočátku vedl monogamní život s první ženou Chadídžou, která byla o mnoho let starší. Až po její smrti uzavřel mnoho manželství.

Jak bylo zvykem, bral si za ženy i manželky padlých spolubojovníků, aby se postaral o jejich rodiny. Zároveň se ženil z lásky, jako třeba s Áišou, dcerou prvního chalífy a blízkého přítele Abú Bakra. Snad proto je islám jinak tolerantní například k sexualitě, pokud nejde o nevěru. V principu nepotlačoval erotismus ani sensualitu jako třeba „prudérní" křesťanství. Problémem však zůstávají práva a postavení žen ve společnosti. 

Jak se dál vyvíjí skandál a spor kolem vašeho románu, který někteří přirovnávají k „tureckým Satanským veršům"?

Co se stalo, je nanejvýš podivné už vzhledem k tomu, že Turecko je sekulární stát, navíc usilující o vstup do Evropské unie. Vždyť se chceme hlásit k hodnotám svobody slova i tolerance. Román vyšel v roce 2008 a do třech měsíců se stal předmětem vyšetřování a žaloby státní prokuratury. Ta přeložila asi čtyřicet ukázek, které měly údajně způsobit urážku víry a podněcování k nenávisti podle paragrafu 216 - ani jsem takový zákon neznal.

Soud to nakonec zamítl, ale žalující strana se odvolala k nejvyššímu soudu. Mezitím přispěchala vládní instituce spadající pod premiéra a zvaná Diyanet s posudkem, který žádá, abych byl potrestán. Dovolání bylo opět zamítnuto, takže nyní se nacházíme před posledním odvolacím řízením. Nicméně v právním a vyspělém státě by se nemělo stávat, aby se taková „urážka" vůbec stávala předmětem trestního práva. To je nepřípustné.

V této souvislosti: Je současná turecká společnost připravená na vstup do EU?

Není, ačkoliv bych rád řekl, že je. Turecko prošlapává cestu, která může být důležitá pro ostatní muslimské země. Ukazuje, jak je možné skloubit islám s demokracií a sekularizovanou společností. Máme stále velké rezervy, co se týče dodržování svobod. Ale tento pokus nesmí selhat.

Je turecká společnost rozdělená na konzervatisty a modernisty? Lze váš proces vnímat i jako náznak toho, že se radikalizuje?

Odvážím se tvrdit, že by se to před dvaceti lety nestalo. Turecko bylo dávno sekularizovaným státem. Ale během poslední doby jsme svědky, jak islám zaplavuje veřejný prostor. U moci jsou už devět let konzervativní demokraté, kteří začali dělat mediální událost i z pátečních modliteb. Radnice pořádají večer před začátkem ramadánu obří hostiny. S údivem zjišťuji, že dnešní mladí jsou mnohem konzervativnější, než byli ve své době jejich rodiče.

O Turecku se hodně mluví v souvislosti s o (ne)schopností reflexe vlastní historie. Prý tam působí Asociace proti uznání arménské genocidy...

Tohle je velká otázka. Když se zhroutila říše a Mustafa Kemal Atatürk budoval národní stát podle evropského vzoru, začalo se o mnoha kapitolách historie, zejména spojených s 1. sv. válkou, mlčet. Odsun Arménů z Anatolie a jejich masakry se staly oficiálně tabu. Dnes se situace mění, řada intelektuálů se k tomu vyjadřuje, ale jde to pomalu.

Sporem zůstává už to, jak celou událost nazývat. Historici se brání slovu genocida, které nahání strach. Sami Arméni mluví o „velké tragédii" - mají pro to ve svém jazyce termín. Já jsem patřil mezi první, kdo podepsali petici požadující oficiální tureckou omluvu uznávající hrůzy spáchané na Arménech.

V češtině brzy vyjde váš román Dobyvatel, přibližující otomanskou říši v rámci Středomoří i život jednoho z největších sultánů Mehmeda II. Čím Turci přispěli k rozmachu této kultury?

Mehmed II. byl nejen panovník pověstný vztekem a krutostí, ale také básník a podporovatel kultury. Na jedné straně napomohl k rozšíření říše na Balkán i na východ. Za jeho doby pokrylo dobyté území prostor dřívější Byzance; otomanská kultura se stala její nástupkyní, ačkoliv vycházela z jiných tradic.

Dokonce tehdejší papež nabízel Mehmedovi konverzi ke křesťanství. Napsal mu, že nemusí dobýt Evropu silou. K tomu mělo postačit vložit dva prsty do svěcené vody a přijmout křest.

Když Mehmed uzavřel mír, pozval na svůj dvůr benátského malíře Belliniho, aby ho zpodobil. A to v době, kdy islám zakazoval zobrazování. Po vladařově smrti se obraz vrátil do Benátek a nyní visí v londýnské National Gallery. Pro mě zůstává metaforou kulturní výměny.  

 

Autor: Michal Procházka
publikováno na serveru aktuálně.cz

foto: Petr Machan, FSP 2011