Kloktání dehtu je trest i pokušení

Radim Kopáč: Před nějakou dobu jste začal pracovat v Respektu jako reportér. Znamená to, že ani tak čtený a překládaný autor jako Jáchym Topol se literaturou neuživí?

Jáchym Topol: Já jsem živil rodinu literaturou deset let a dokázal bych to dál. Ty důvody jsou jiné. Rozhodl jsem se, že budu v Čechách. Svět literárního byznysu mě už strašně nebaví, je mi děsně protivné to neustálé cestování po veletrzích, po čteních. Už nechci na půlroční tvůrčí pobyt do Nizozemska, do Německa nebo do Francie. Myslel jsem si před pár lety, že se to dá naučit - být v tom byznysu spokojený, ale já to nedokážu: den před čtením jsem pořád strašně nervózní a hned po čtení se zpravidla opiju. Literární byznys ve mně spisovatele spíš ubíjí.

RK: Proč jste si vybral jako novou práci zrovna Respekt?

JT: A proč bych nedělal novináře? Vždyť já patřím k těm, kteří Respekt v roce 1989 zakládali. Ale jsem tam sotva pár měsíců a vyhodit mě můžou kdykoli. Respekt není žádná kojná - to je práce pět dní v týdnu, zápřah od rána do večera.

RK: No právě. Jde to dohromady dělat reportéra v politickém týdeníku a zároveň psát krásnou literaturu?

JT: Když budu dál v Respektu, tak samozřejmě psát nebudu. Moje přesvědčení je, že abych mohl být nadále spisovatelem, musím jím na nějaký čas přestat být. Já jsem na tom tak, že teď mi vyjde román, pak próza Zlatá hlava, dvě divadelní hry, soubor esejů - kam bych pospíchal? Pořád si připadám na spisovatele strašně mladý.

RK: Jste přece jen literární instituce. Cítil jste nějaký tlak, že už byste měl vydat novou knihu Kloktat dehet? Noční práce vyšla v roce 2001.

JT: Ne. Já si myslím, že je úplně jedno, jestli vydám novou knihu po roce nebo po čtyřech letech. Svět spisovatelů, kteří se považují za mrtvé, pokud ročně nevydají knihu, mě vůbec nezajímá. Navíc mám malé děti. Nebudu přece psát román, když se mi narodí dcera.

RK: Jak nový román vznikal?

JT: Tu knihu jsem s sebou táhl čtyři roky a vznikala dost specificky. Od počátku jsem měl editora, kterému jsem text kus po kusu posílal a pokud jsme se shodli na místech, o kterých jsem pochyboval, hned jsem je vyhodil. Pikantní je, že ten editor je Nizozemec, nizozemský bohemista - Edgar de Bruin.

RK: A nevyšla z téhle mezinárodní redakční práce kniha, která je osekaná o všechna česká specifika - takový univerzální román pro každého?

JT: To ne. Skoro naopak. V knize je řada mystifikací, jednou z nich je třeba smyšlený kult Čechie - jakýsi pradávný, pohanský kult, o kterém si Edgar, protože není folklorista, myslel, že to je pravda. Navíc moje psaní je natolik české, že snažit se prorazit ve velkém po světě nemá smysl. Já mám pár tisíc čtenářů ve Francii, v Německu, v Nizozemsku nebo v Polsku, kteří takovýto typ literatury vyhledávají. Nová kniha je pro mě hra s českými reáliemi, s českým osudem, jestli to tak můžu říct.

RK: Titul vaší nové knížky je docela zvláštní - Kloktat dehet. Kam čtenáře novinka zavede?

JT: Kloktání dehtu je trest i pokušení. Ta kniha je o lži, ale je taky plná humoru. V Noční práci jsem se točil kolem roku 1968, tady sestupuju ještě hlouběji do dětství.

RK: Žijí ve vás ještě nějakým způsobem předchozí tituly: Noční práce, Anděl, Sestra? Berete si z nich něco pro svoje současné psaní?

JT: Já mám takovou deviaci, že než knížka vyjde, tak se ji naučím nazpaměť. Pak vyjde a já si ji přestávám pamatovat, protože už se mi v hlavě dělá něco dalšího. Novou knížkou od té staré utíkáš, ale s vědomím, že neutečeš. Ty předchozí knihy tam v hlavě pořád někde jsou.

RK: Před několika lety jste ohlásil vydání "mongolského" románu, pak z knihy sešlo - proč?

JT: Přestala mě bavit. A začala mi čím dál tím víc připomínat Sestru. Tak jsem knihu rozkouskoval: ta čistě mongolská část vyjde samostatně, jinou část jsem vkomponoval do Kloktat dehet, kde jsou taky mongolské reálie.

RK: Je vám třiačtyřicet. Cítíte krizi středního věku? Láme se ve vás něco?

JT: Je to taková druhá puberta. A je to těžko popsatelné. Jako když žiješ druhý život a máš velice intenzívní vzpomínky na ten první. Když žiješ první život, zhruba do pětatřiceti let, tak si pamatuješ dětství a mládí. Jenže já jsem svoji první knížku básní napsal už před čtvrt stoletím!