Martin Reiner: Poezie je jako parazit, tu nemůžete jen tak opustit
27. listopadu 2017 10:15
Martin Reiner (*1964), prozaik, básník a nakladatel, se nechává vyfotit na pozadí brněnské restaurace U Caipla, na kterém je vyobrazena například hokejová Kometa, fotbalová Zbrojovka, drak, orloj či „prýgl“. Na otázky odpovídá osobitým způsobem a v polovině našeho dlouhého rozhovoru se ptá, zda nám pod tíhou jeho rozsáhlých výpovědí nespadnou webové stránky. Nespadnou, zato na rozhovor padly tři piva a několik panáků. Martin Reiner mluví klidně i nadšeně, ale zřídka se zasměje. Rozhovor vznikl při příležitosti Festivalu spisovatelů Praha 2017.
Co máte nejraději na Brně?
Stručně řečeno: prostě Brno. Protože je to město, kde jsem se narodil – což není tak úplně podstatný – ale kde jsem vyrůstal – to je mnohem důležitější – a kde jsem strávil velký kus svého dětství. To jsou, jak se postaru říká, nějaké ty kořeny. Myslím si, že pro lidi, kteří si jako já třiapadesát let snaží vytvořit a pak udržet nějakou osobní integritu – to znamená, že věci, které se staly v minulosti, jsou jejich neodmyslitelnou součástí a podílejí se na vytváření jejich současné podoby – je samozřejmě důležité i to, kde v minulosti se ty věci staly… Tady odsud na rohu je náměstí Svobody, kde býval obchod Sovětská kniha, tam jsem se v pěti letech mamince ztratil a když jsem ji nemohl najít, tak jsem sám dorazil tramvaji domů…
…jako je v té povídce…
… což je v té povídce. Takže tohle zrovna je kousek mého života a je to je pro mě pořád nějak důležité. Cítím se v Brně velmi uvolněně, bezpečně, protože to tady znám. Koneckonců i města mají svoji mentalitu a mě přijde, že ta brněnská mentalita mě jistým dílem pomáhala formovat. Na rozdíl od Prahy je to tady poklidnější a myslím si, že tady člověk nemůže dělat tak rychle strmou kariéru jako ve velkých hlavních městech, a tím pádem je tady méně těch dravců, kteří jsou připraveni zakousnout toho druhého proto, aby se dostali před něj. A na druhou stranu to není tak malé město, aby člověka dusilo svou malostí. Nejsou tu poměry okresních měst, kde, jakmile budete jen trochu jiný, tak už to znamená, že táhnete na hřbetě strašný závaží. S tím pak zbytečně bojujete a ztrácíte energii.
Ve vaší poslední povídce Tramvajová remíza (můj brněnský příběh) v knize Jeden z milionu je popsána vaše fascinace šalinami, která je tam z části vysvětlená. Můžete to osvětlit nějak explicitněji?
Vždycky u rozhovorů zvažuju, do jaké míry prozrazovat, co je v povídkách skutečné a co fabulované. To je velmi složitá věc, protože já jsem maminkou naučený nelhat. A protože jsem silný jedinec, tak je to pro mě, řekl bych, výhodná životní strategie. Pro mě je pohodlnější nelhat. Ale literatura je věc, kde platí jiná měřítka a jiné parametry. To znamená, že neprozradit někomu, že jsou 2/3 povídky vyfabulované, není lež. Naopak; když to čtenáři prozradíte, tak mu můžete připravit trpké zklamání, protože se identifikoval s hrdinou povídky – a vzhledem k tomu, že je to psané v první osobě, tak se samozřejmě lidi snadno identifikují i s autorem. Když mám potom někomu říct, že moje fascinace tramvajemi je trošku konstrukt pro účel této povídky, tak se u toho cítím jako podvodník. Já mám ve vztahu k brněnským tramvajím střízlivý postoj. Jako dítě jsem tramvajemi samozřejmě jezdil – to malé dítě, které se v povídce snaží držet rovnováhu a poletuje po tramvaji sem a tam, to jsem já. Ten záhlavec od paní je myslím vymyšlený, to si nevybavuji, ale dal by se očekávat. Takže ona je to taková směs. Pro mě tramvaje neboli šaliny, to je prostě Brno, je to takový brand. Když řeknete Brno, tak šalina je téměř synonymum. Tramvajová remíza je hlavně textem milostného vyznání k městu, odkud pocházím a kde žiju. A tramvaje, ty šaliny, jsou předmět, skrz který se to dá vyjádřit.
V této povídce se zdá, že vypravěč se blíží autorovi a vysvětluje, kolik toho má společného s ostatními hrdiny předchozích povídek. Z toho vyplývá, že tam autobiografičnost odhalujete, či nikoli?
To ne. Já neříkám, že jsem to já. Vůbec neříkám, kdo je kdo. To, co dělám, je, že čtenáře naopak naschvál znejišťuju. V poslední povídce jsem záměrně udělal to, že píšu v první osobě, aby se čtenář s hrdinou povídky identifikoval, a pak do toho vstoupím jako autor. Proto se distancuju od „toho Reinera“ jako vypravěč povídky, aby bylo čtenáři jasné, že je to příběh, v podstatě fabule. Takhle si v tom textu hraju několikrát. Chtěl jsem jasně říct, že to, že je to psané v první osobě neznamená, že hrdina je fyzický Martin Reiner. Je to prostě postmoderna. Není možné brát první osobu automaticky jako deníkový záznam.
Ale nějaké autobiografické rysy ta povídka má?
To záměrně má. Chtěl jsem, aby to byla jakože „intimní zpověď“. Proto se celá kniha taky jmenuje Jeden z milionu – hrdina je výjimečný jedinec, ale zároveň je výjimečný jen jako je výjimečný každý jeden člověk mezi všemi. Jsou to příběhy poměrně jednoduché, kde každý čtenář mohl něco z toho prožít.
A tu přejetou kočku jste zažil přímo vy?
V knize jsou vlastně jenom dva texty, které jsou autobiografické v tom smyslu, že jsou záznamem reality. Jeden den mezi ně patří. S tou kočkou se to stalo přesně takhle, ale od reality se to odklání v tom, že první polovinu textu jsem kvůli dramatičnosti vymyslel vrcholně idylicky, což už je fabule svého druhu. V tu chvíli už pracuju jako spisovatel, protože na rozdíl od čtenáře vím, co bude následovat, a tak si připravím pole tou nevinností, idyličností, a pak prásk! I jazyk jsem zjednodušil, zestručnil, aby to neodvádělo pozornost od té samotné dramatické akce.
Kdy jste poprvé začal psát?
Obecně jsem začal dost pozdě. Nejsem z žádné umělecké rodiny – respektive, otec byl malíř, ale nikdy s námi nežil, takže přímý vliv žádný nebyl. První básničku jsem napsal ve čtvrťáku na gymnáziu, a to byla hodně vulgární parodie na Sněhurku a sedm trpaslíků, napsal jsem ji pro pobavení spolužáků. Tím, že jsem pak nastoupil na vysokou školu technického směru, což naprosto nebyla věc mého srdce ani mozku, tak jsem většinu přednášek dělal dvě věci: buď jsem vyráběl křížovky nebo psal básničky. Než se to přehouplo do momentu, kdy jsem začal zárodečně psát poezii, trvalo asi tři roky a začal jsem vlastně až když jsem se vrátil z kriminálu. Najednou jsem byl v prostředí opravdových básníků a reálné kulturní society, která mě zajímala a do níž jsem chtěl patřit. Koupil jsem si tehdy čerstvě vydanou dvojsbírku Jana Skácela Naděje s bukovými křídly, a to byl pro mě obrovský objev. Na formátu toho čtyřverší jsem viděl, že poezii je možné vytvářet tímto způsobem, jako úplně nový svět. A tak jsem okamžitě začal vyrábět vlastní čtyřverší a poprvé v životě jsem dělal poezii tak, že jsem nezapisoval pouze nějaká hravá hnutí mysli, ale že jsem tvořil. A od té doby jsem už nikdy nepřestal. Navíc jsem skrze poezii začal poznávat lidi jako byl Jiří Kuběna, Ivan Wernisch nebo Ludvík Kundera, kteří mě uváděli do naprosto fascinujícího světa, který pro mě byl do té doby něco neznámého. V rodině jsem to neměl, v armádě, ve vězení věru taky ne, a teď mně bylo jednadvacet a byl jsem na začátku nové cesty.
Takže Jan Skácel vás hodně ovlivnil?
Byla to spíš náhoda. Už jsem tři roky psal, ale bylo to pořád jenom pro potěšení, ačkoliv ne, že bych psal nerad jen pro potěšení. Jan Skácel byl první silný impulz, který mě postrčil tímhle směrem. Ačkoliv si zpětně myslím, že by k tomu došlo tak jako tak i bez něj.
Opustil jste poezii, nebo ji ještě píšete?
Pořád ji píšu. Dřív jsem ji psal skoro pořád. Někdy mezi rokem 1993 a 1994 jsem napsal první prozaickou knihu, kterou jsem ještě jako rukopis poslal Jiřímu Kratochvílovi, kterého jsem v té době ještě nevydával [pozn. v nakladatelství Petrov], ale už jsme se znali a já už tehdy velmi ctil jeho texty. A on mi napsal, že tohle ne, a mně to stačilo k tomu, abych to vrazil do šuplíku a na čas si dal pokoj. Pak jsem začal psát další prózu. Takže před tím, než vyšly Lázně v roce 1998, tak jsem už rozepsal asi tři různé prozaické knihy. Jinými slovy pokoušelo mě to, ale neměl jsem na to čas. Nakonec, když jsem začal jezdit do lázní, kam jezdím každý rok na měsíc, tak tam jsem najednou zjistil, že mám pro sebe nečekaně velkou časovou plochu. Tam jsem rozepsal Lázně, které jsem potom na dalších 2-3 štacích dodělal. Ale mezi Lázněmi a Luckou, Maceškou leží 11 let, mezi mou první a druhou prózou. O prózu jsem se vždycky pokoušel, jen jsem si v jistou chvíli řekl, že chci zjistit, kde jsou mé meze v próze a že ji chci psát vážně. Ale zároveň jsem poezii nikdy neopustil, ono to s ní dost dobře nejde. Je jako parazit, tu prostě nemůžete kopnout do zadku.
Je běžné, že básníci se změní v prozaiky. Ono to může být i proměnou vnímání času: jak se člověk s věkem zpomaluje, tak je próza vhodnějším médiem. Ale mně se to nestalo. Před pěti lety jsem v Třeboni během pauzy při psaní Básníka rozepsal sbírku, takové pásmo, pak jsem se k tomu párkrát vrátil a trošku to porychtoval. Teď to leží v adresáři v počítači a jsem skoro přesvědčený, že to jednou dodělám.
Takže plánujete vydat ještě nějakou básnickou sbírku?
Rád bych se k tomu vrátil, ale jestli se k tomu vrátí hlava, to absolutně nedokážu říct. Ale ano, mám zaděláno ještě na přinejmenším jednu básnickou sbírku.
Jak probíhalo vydání vaší úplně první knihy?
To bylo hrozně jednoduchý, protože byl začátek devadesátých let. Ve chvíli, kdy jsem někdy v roce 1993 do Československého spisovatele poslal rukopis, tak jsem už nebyl úplně neznámé jméno a toto postsocialistické nakladatelství mělo edici pro nové autory, a tu muselo něčím krmit.
Je důležité předznamenat, že jsem předtím vydal samizdatově dvě sbírečky, které mi pomáhal připravit Jiří Kuběna. Vydaly se klasicky strojopisem: průklepy, patnáct výtisků a rozdaly se pár známým. Po listopadu 1989 jsem se zabýval pozůstalostí Ivana Blatného a paralelně jsem psal básničky, které byly tou pozůstalostí ovlivněné. Když už byla svoboda a vydávat se mohlo, byla všechna nakladatelství zahlcena texty disidentů. V té době už jsem se pár let stýkal s Ludvíkem Kunderou, který mi řekl, že za první republiky běžně prvotiny vycházely vlastním nákladem, a tak jsem vymyslel nakladatelství Homér. Původně jsem měl záměr vydávat i jiné věci, ale nakonec jsem tam vydal jen svou prvotinu, kterou jsem si zaplatil z peněz vydělaných ze série přednášek Škola poezie v roce 1990-91, takže ta je vlastním nákladem, byť má hlavičku nakladatelství Homér.
Co jste udělal, že jste se dostal do vězení? Udělal jste to proto, abyste se dostal z armády?
Přesně. Odmítl jsem splnit rozkaz a tušil jsem, že jedna z variant je, že mě zavřou. Seděl jsem u prokurátora Malečka a ten mi povídal: „Nebuďte hloupej, jeďte na ty čtyři dny na Doupov.“, což byl ten rozkaz, a já řekl: „Ne, já tam nepojedu.“
„Chápete, že když na tom budete trvat, tak já sem dám razítko a v tu chvíli vás zavřou?“
Samozřejmě mi bylo úzko, protože jsem nevěděl, do čeho přesně jdu. Člověk se nejvíc bojí toho, co nezná. Ale já jsem věděl, že pravděpodobnost, že pokud mě zavřou, tak mě zároveň vykopnou z armády, je velmi vysoká, protože takových případů byla celá řada, a já z té armády potřeboval naprosto zoufale odejít. Tohle byla nejkratší cesta, kde sice nebylo stoprocentně jistý, že bude fungovat, ale člověk musí občas v životě riskovat a když je člověku dvacet, tak se riskuje snáz, než když je mu šedesát.
A na vojenské gymnázium, které vojně předcházelo, jste se dostal jak?
Klasické dobové kontexty – moje maminka chtěla studovat vysokou školu, ale její maminka neměla peníze na to, aby ji na té vysoké škole držela, takže ona měla tu představu, že její děti by vysokou školu udělaly. Jenomže nebyla ve straně a my jsme s bráchou rok a půl od sebe, a přestože bylo takzvaně bezplatné školství, tak i za komunistů vysoká škola stála spoustu peněz. Na rozpočet rodiny to byl solidní záhul. Pak přišli na školu vojenští náboráři a ti garantovali, že kdo absolvuje to gymnázium, dostane se na vysokou. A to skutečně platilo. Jestli matka věděla, že je to vojenská škola, to já nevím. Já to v tu chvíli nevěděl, ale tehdy jsem měl špatný vztah s otčímem a byl jsem ten experimentální ročník, kdy se chodilo na střední školu z osmé třídy. Takže vize, že vypadnu z baráku i ze školy, byla hezká. Navíc jsem se dobře učil a ve čtrnácti letech jsem neměl vyhraněnou představu, co chci dál. Velice rychle jsem ale zjistil, že s mou až výstřední svobodomyslností nejsem na správné adrese. Na gymplu se mi nelíbilo, bylo to nepříjemný, ale já už byl na leccos zvyklý: od první třídy jsem měl problémy, protože můj otec byl politický emigrant, od dětství jsem zažíval všelijaká protivenství, takže jsem se uměl s další takovou životní etapou vyrovnat. V chlapeckém kolektivu jsem svoji pozici uhrál, byl jsem sice malý a trochu chcípák, ale příliš chytrý na to, aby si ze mě dělali otloukánka. A dneska to všechno považuji za cennou životní zkušenost. Tenkrát jsem se tam ocitl řízením osudu, takhle věci prostě šly.
Zaujalo nás, že jste před převratem v roce 1989 i po něm jste podobně jako Bohumil Hrabal vystřídal řadu zaměstnání.
Já přišel z vězení do civilu a hned jsem začal pracovat v taneční škole Starlet, a to díky tomu, že Vladimír Buryan byl po válce na tři roky uvězněn jako politický vězeň a jako jediný chápal, že nejsem žádný zločinec a prosadil si mě i přes podnikové kádrové oddělení. Moje původní představa byla, že budu pracovat v kultuře. Vždycky to vypadalo, že dostanu to místo v nějaké kulturní instituci, dokud jsem neřekl, že se vracím z vězení – a v tu chvíli bylo vymalováno. Já bych v tom Starletu strávil i delší čas, ale začala perestrojka, a přestože jsem vyrostl v apolitické rodině, tak postupem času jsem nabral jakési politické vědomí a od druhé poloviny roku 1985 jsem se začal pohybovat v šedé zóně. Pozvolna se ze mě stával člověk, který odporoval režimu. Ze Starletu jsem odešel, abych měl větší prostor pro ne zcela oficiální aktivity. Chvíli jsem pracoval v antikvariátu, poté jsem roznášel noviny, což bych asi dělal mnohem déle, kdyby mojí manželce u nich v operetě neodešel inspicient. No a pak byl Listopad. Po něm se všichni motali jako válec pojízdné betonárky, ty první dva tři roky. Byl to úplně nový svět. Spousta lidí chtěla dělat věci, které předtím nemohli, a tak dělali chvíli to, pak ono. To „hrabalovské období“ začalo nedlouho před Listopadem a skončilo roku 1992.
Máte z téhle předrevoluční éry nějaký hodně silný zážitek?
Měl jsem dlouhou řadu extrémně silných zážitků z Listopadu, to je jasný. To byl moment, který když zažijete jednou v životě, tak víte, že váš život měl smysl. Těsně před Sametovou revolucí jsem byl na tři týdny v Anglii za vypůjčené peníze, kam jsem jel za Blatným. Někdo mě ale nabonzoval, takže jsem na Ruzyni zažil dost drsný výslech pražských estébáků, kteří mě trochu podusili. Moje žena mezitím čekala na setmělém letišti, babička nám tehdy v Kuřimi hlídala dítě, já s sebou měl notýsek s telefonními čísly a jmény lidí jako chartistka Zina Freundová…to byl velmi nepříjemný moment.
Emigroval jste do Itálie.
To už bylo po listopadu 1989, ale nebyla to úplně emigrace. Odcházel jsem s tím, že už se nevrátím, že se nemůžu vrátit. Nakonec jsem se vrátil po čtyřech měsících. Mimochodem, teď píšu knížku s názvem Řím. Po 26 letech jsem se dokázal k tomuhle tématu vrátit a udělat z něho příběh. Takže o tom nebudu moc mluvit, ale už jsem asi ve dvou třetinách. Pokud bude pánbůh chtít a nechá mě ještě tak dva roky naživu, tak to dopíšu.
Takže to, co jste dělal v Itálii, se dozvíme v knize?
To se samozřejmě nedozvíte, ale potkáte se s hrdinou, který se pár věcí dozvěděl i ode mě.
Připravily studentky žurnalistiky Pavlína Borská a Natálie Bartlová