Neměli jsme hračky, zato jsme si vyprávěli

František Cinger: Hrdinové vašich próz jsou charakterizováni sociálním prostředím, v němž vyrůstali. Nakolik je tím podle vás člověk determinován?

Juan Marsé: Ze zkušenosti mohu říci, že všechny myšlenky, které ve mně vznikly, jsou ovlivněny otcem. Aktivistou, který byl v době Frankovy diktatury několikrát vězněn. Vím dobře, že ovlivnil moje chování a později i moji tvorbu. Byl to rolník, který se oženil v roce 1931, kdy byla vyhlášena republika, a s matkou odešli do Barcelony. Uchoval si kořeny člověka přicházejícího z venkova. Pracoval na radnici a měl na starosti dezinfekci a deratizaci veřejných prostor. Díky tomu jsem mohl chodit zadarmo do kina. Od té doby jsem filmový nadšenec.

FC: Jak se člověk může vymanit ze sociálního předurčení?

JM: V mém případě to bylo díky literatuře. Kdybych nevydal román Uzavřeni s jedinou hračkou (1960), nikdy bych se nedostal do literárního světa. Žil jsem s rodiči, nebyl jsem ženatý. Do třinácti jsem chodil do školy, potom jsem až do šestadvaceti pracoval ve šperkařské dílně. Odjel jsem do Paříže, našel si práci jako překladatel a po návratu jsem se věnoval literatuře. Tehdy jsem poznal prozaiky a básníky, pohybující se kolem nakladatelství, které vydalo mou prvotinu. Svoji práci ale nemohu odtrhnout od prostředí, v němž jsem vyrůstal a žil.

FC: Prožil jste proměnu španělské společnosti od frankistické diktatury k parlamentní demokracii a členství v EU. Jak jste ji vnímal?

JM: Obecně se dá říci, že to byla změna pozitivní, za kterou se ale draze zaplatilo. Levice, která byla Frankem poražena, měla zavřená ústa, nemohla se k ničemu vyjadřovat. Každá rodina, která prohrála, musela být po desetiletí zticha. Ale musím říci, že onu proměnu vyvolali synové těch, co kdysi prohráli. Je to však citlivá věc. Stále existují Frankovy pomníky včetně Údolí padlých, je veliký problém je odstranit. Cestoval jsem po Evropě, ale nikde jsem neviděl sochy Mussoliniho nebo Stalina.

FC: Mám za to, že onou proměnou "prohráli" Frankovi stoupenci.

JM: Nejsem žádný politický expert, ale je to trochu jinak. Parlamentní demokracii vytvářeli často bývalí frankisté nebo jejich blízcí. Mají stále velký vliv. Byla to Lidová strana Josého Maríi Aznara, která se postavila proti odstranění Frankových pomníků. Existuje Frankova nadace s velikou knihovnou, kterou podporuje vláda. V jejím čele stojí Frankova dcera Carmen. Přeměna společnosti byla ale jedinou možností, aby se obě strany nepostavily ostře proti sobě.

FC: Co vliv výchovy, školství?

JM: Existuje nadále dohoda mezi Vatikánem a Španělskem, která neumožňuje změnit učební plány z doby Frankovy diktatury. Změny jdou pomalu.

FC: Můžete srovnat možnosti, za jakých jste vstupoval do života vy a dnešní mladí lidé?

JM: Změna za posledních třicet let je ohromná. Celá území jako třeba Andalusie se neobyčejně zvedla. Není to ani tak zásluha politiků jako spíš lidí, kteří tam žijí a pracují.

FC: Měl jste rád pohádky?

JM: Velmi rád. Dospíval jsem v nejhorších letech po válce, kdy jsme neměli vůbec hračky. Scházeli jsme se v kroužku dětí a místo hraní jsme si vyprávěli příběhy. Co kdo viděl v kině, slyšel doma o příbuzných v exilu, o lidech, kteří byli zabiti nebo se skrývali. Abychom hráli fotbal, maminky nám ušily z hadrů míče. Vše špatné je k něčemu dobré. Vzbuzovali jsme v sobě touhu po vyprávění.

FC: Kdo jsou vaši oblíbení literární hrdinové?

JM: Julian Sorel ze Stendhalova románu Červený a červený, Evžen Rastignac z Balzakova románu nebo Frédéric Moreau z Flaubertovy Citové výchovy. Ti všichni mě provázejí. Stejně jako Fitzgeraldův Velký Gatsby. Je to vlastně duchovní syn těch, o nichž jsem mluvil. Mladík pocházející ze skromných poměrů toužící vyšvihnout se výš, což se mu ale nepodaří.

FC: Máte zájem čtenářů, za román Ještěří ocásky jste v roce 2001 získal španělskou Národní cenu. Dosáhl jste všeho, co jste chtěl?

JM: To se nikdy nestane. Je mi sedmdesát dva, ale mám další tvůrčí plány. Napsat román o svém mládí, o dospívání. Ale nepíšu proto, abych dostal cenu.


František Cinger, Právo
www.novinky.cz