Pornointerview s Irvinem Welshem

Říkal jste, že už žádnou další knihu nenapíšete.

To říkám vždycky. Bojím se, že jednoho dne řeknu, že napíšu něco dalšího, a pak z toho nic nebude – takže budu radši pořád opakovat: Už žádné další knihy!

Co vy a porno?

Když se na něco takového dívají lepší lidi, říká se tomu erotika. Když obyčejný člověk, tak je to hned porno. A přitom je to pořád jedno a totéž. Porno mě nebere. Nijak zvlášť mě nebaví dívat se, jak si to spolu jiní rozdávají. Nakonec se u toho uděláte a tím to celé hasne. Když mi bylo čtrnáct, sledoval jsem to spíš ze zvědavosti, než abych se tím vzrušoval. Rozumíte, zajímalo mě, jak to vlastně všechno vypadá, a tak. Ale stejně u toho člověk pokaždé začne onanovat, a potom si pomyslí: „Na to bych si fakt měl najít holku.“ Představa, že sedím, dívám se na porno, onanuju, a pak se cítím takhle provinile, mě děsí. A pak, jak se tak díváte, jak jiní souloží, naráz se cítíte naprosto mimo mísu a říkáte si: „Taky bych si chtěl tak užívat“.

Porno je v posledních letech neuvěřitelně módní…

Jo. A přitom nemá se sexem nic společného. Je to jen napodobování sexu. Je to jako v cirkuse – trojitá soulož, holky, které to dělají s pěti chlapy najednou, a tak dál. Připomíná to akce typu „Jak dostat sto lidí do Brouka.“ Čím dál tím víc to začíná připomínat pořad „Schadenfreude“.

Začíná to být ponižující. A začíná to navíc být i součást běžné kultury. Když jsem v Trainspottingu psal o drogách, mělo to tak pronikavý ohlas, protože jsem vlastně psal o tom, jak se jedna doposud podsvětní kultura čím dál víc stává něčím úplně běžným. A drogy jsou dneska opravdu naprosto běžné, není to už žádná subkultura. Myslím, že porno je stejný případ. Lidi to chtějí. Už jenom předpisy zabránily lidem z televizních live show, aby nezačali před kamerou doopravdy souložit, například.  

A kokain? Vaše postavy ho berou spoustu…

Ale ten berou přece skoro všichni. I ve slušných podnicích pokaždé někdo vytáhne fajfku na koks. A to je zvláštní. Koks byl nejdřív něco jako nový heroin. A teď jdete na večeři k lepším lidem a každou chvíli se tam naráz někdo vytratí do kuchyně a šlehne si.

Letos jste prý byl v Afghánistánu?

Jel jsem do Afghánistánu, do Kábulu. To bylo vážně něco. Člověk jinak nemá moc šancí dostat se někam, kam nejezdí metro.

A nevadilo vám, že tam nemají alkohol?

Je zvláštní, že ať jdete kamkoliv, všude na světě pokaždé najdete bar nebo stánek, kde alkohol v nějaké formě prodávají. Dokonce i v nejradikálnějších islámských zemích. Když začnete hledat, najdete to vždycky. V některých částech Afghánistánu jsou zase lidi závislí na heroinu. Jsou všichni rozlezlí po místních velikých zábavních podnicích a do jednoho zfetovaní. V Kábulu jsem natrefil na chlapa, co prodával pod pultem ruskou vodku. Takže se tam najdou lidi, co riskují velké problémy – přinejmenším bičování, ale i kamenování, nebo zastřelení – protože prodávají alkohol. Ale prodávají ho přesto dál.  

z angličtiny přeložil Tomáš Jurkovič

Hot Press, říjen 2002