Rozhovor s Claudiem Magrisem

Kateřina Vinšová: Před více než deseti lety jste napsal Dunaj, který získal obrovský ohlas v zahraničí. Do kolika jazyků byl vlastně přeložen?

Claudio Magris: Myslím, že do šestnácti nebo sedmnácti.

Pokud vím, byl přeložen i například do některých orientálních jazyků. Jak asi může být podle vás takováto středoevropská problematika přijímána na jiných kontinentech?

Myslím, že ji mohou chápat, protože dunajská Evropa je tak trochu symbolem současného Babylonu, v dobrém i ve zlém. Už proto, že Dunaj není řeka jen jedné země, jedné kultury. Je tak trochu symbolem určité nejistoty, tápání, kdo vlastně jsme. V podunajském světě se setkáte s lidmi, kteří se prohlašují za Němce, hovoří-li s Chorvaty, a za Chorvaty, hovoří-li s Maďary, tedy s lidmi, kteří dokáží mnohem snáze říci, kým nejsou, než kým jsou. Taková nejistota se však týká nejen podunajského prostoru či střední Evropy, ale celého světa. A v tom je myslím tak trochu jeho obrazem. Ale je tu ještě jedna věc. V těch letech byl podunajský svět na prahu změn, s nimiž šly ruku v ruce naděje, ale i nejistoty a strach. Došlo totiž k velkému "přesunu" v historii, při němž se odhalí spousta věcí, a zároveň se i cosi ztrácí. Proto myslím Dunaj oslovil lidi v zemích, kde docházelo ke změnám.

V Mikrokosmech se soustřeďujete na místa a věci okrajové. To ale možná platí i svým způsobem u Dunaje.

Ano, to je pravda, chtěl jsem, aby i z Dunaje vyzníval pocit, že jsme vždy na okraji historie. Myslím, že v tom sehrála svou roli má zkušenost rodáka z Terstu. Vyrůstal jsem v dobách, kdy Terst byl svobodným územím a nevědělo se, do kterého světa budeme patřit, ke kterému ze dvou politických bloků. Cítili jsme se tedy být na "periferii", ale ta periferie byla zároveň středem světa, protože tudy procházela demarkační linie, tady byla spuštěna železná opona. A to je myslím obsaženo v Dunaji, ale především v Mikrokosmech.

Do kterých míst zavádíte čtenáře tentokrát?

Do osmi malých, málo známých míst. Zajímá mě totiž, jak se velikost obráží v malých věcech. Celý náš život je malý. Těmi místy tedy jsou kavárna San Marco v Terstu, která je určitým kondenzátem příběhů a osudů; jedno zapadlé údolí ve Friuli, kraji, který je hraniční, stejně jako všechna ostatní místa v knize. Dále laguna jako rozhraní mezi vodou a pevninou i mezi různými kulturami; slovinský Snežnik se svými lesy a hranicemi mezi životem a smrtí, který se dnes nachází na pomezí mezi Slovinskem a Chorvatskem a až do druhé světové války byl na hranicích mezi Itálií a Jugoslávií; turínské vršky, které jsou dalším okrajovým místem, chorvatské ostrovy Cres a Lošinj, jež byly a jsou benátsko-italsko-slovanským světem, jihotyrolské údolí Antholz na rakousko-italském pomezí a znovu Terst.

A co vás k volbě právě těchto míst vedlo?

Jako vždycky šlo samozřejmě o souhru náhod. List Corriere della Sera, s nímž spolupracuji, chtěl řadu cestopisných článků. Já si vybral lagunu u Grada. Vzápětí jsem podnikl jiný výlet, sám pro sebe, na Snežnik, a uvědomil jsem si spojitost mezi těmi místy. Připadaly mi jako dva útesy, pod nimiž se místo moře rozkládá pevnina.

U nás se v současné době zřetelně projevuje větší obliba nebeletristického žánru. Je tomu tak i v Itálii? Pokud ano, čím si to vysvětlujete?

Já bych řekl, že i Mikrokosmy jsou beletrie. Je v nich spousta příběhů a příběhy v literatuře nebývají vždycky smyšlené. Ale myslím, že je tu obecně větší zájem o fikci, která se jako fikce netváří. Což byl i případ Dunaje.

Jste stálým dopisovatelem italského listu Corriere della Sera. Objeví se ve vaší rubrice i nynější váš pobyt v Praze?

Po mém minulém pobytu v Praze to tak bylo a asi to tak bude i tentokrát. Ale prozatím nemohu říci. Potřebuji nějaký podnět, detail. V žádném případě nemám v úmyslu napsat nějakou informativní zprávu. Ale v Praze nikdy podněty nechyběly.

Je ještě něco, co byste rád českým čtenářům sdělil?

To je těžká otázka. Asi bych chtěl říci, že bych byl moc rád, kdyby Mikrokosmy vyšly česky, a to především proto, že je to kniha která ještě více než Dunaj vychází z pražské literatury, kterou znám samozřejmě jen z překladů. Z oné epiky každodennosti. Kapitola o kavárně San Marco by se asi nezrodila bez četby českých autorů a možná ani bez osobních zážitků z Prahy. Cítím tu knihu tak trochu jako pražskou.

připravila Kateřina Vinšová
publikovaly Lidové noviny 25. 4. 1998