Rozhovor s Jiřím Kuběnou

Alena Blažejovská: Jak jsi prožil – či prožíváš – zlom, jímž je přechod z aktivního života do jinak aktivního života?

Jiří Kuběna: Před dvěma lety jsem si k sedmdesátinám předsevzal, že odejdu z funkce kastelána a pořadatele bítovského kulturního života, ale bylo to namáhavější, než jsem si dokázal představit. Jednak je tam ten faktor výminku – že si člověk, když odchází, vymíní určitá práva – a musím říct, že mě v tom naše brněnské „načalstvo“ podpořilo a že i u svého následníka jsem si vybojoval trvající exteritorialitu. Je tady snaha vyjít z obou stran. A protože nikde se nesnesou dva kohouti na jednom smetišti, pevně jsem si předsevzal neplést se do programu tohoto zařízení, a díky tomu myslím vycházíme. Můj důchod je sice asi třikrát menší, než jsem měl do té doby příjem, ale i s tím jsem se srovnal. To všechno s sebou neslo nutnost si zvykat. Kromě toho se celá vesnice postupně potápí do bezvýznamnosti; zrušila se škola i pošta, nejbližší pošta je 18 km daleko, takže jsem opravdu odříznutý od civilizace. Ale naštěstí je teď tady Kája a ten má k dispozici auto, bez toho bych tu existoval jen velmi těžko. K tomu se přidala 1. března smrt mé maminky. Mamince bylo sedmadevadesát, skoro sto let, doposledka byla dobrá, ale pak už to bylo, jako když sfoukne svíčičku, takže ta její smrt – samozřejmě relativně – proběhla dobře. Dramatické je to ale vždycky, až ve smrti a po smrti si člověk uvědomí, v kom koho má. Vyrovnávám se s tím víc, než jsem si myslel.

Ale jsou tady i pozitivní změny; naprosto nečekaně jsem se setkal – a osvědčuje se to v čase – s takovým vztahem, který jsem vlastně nikdy neměl, navíc s člověkem, tvůrcem velmi nadaným, který si jde vlastní cestou. Je to sochař Karel Žák, momentálně je v Itálii, učí se italštinu a bude tam asi studovat, má už i zakázky pro italské objednavatele, pro církev apod. Je to mimořádně nadaný sochař, teď má výstavu, po zdejším Vranově nad Dyjí, i v plumlovském zámku. To mě samozřejmě velmi posiluje, i když na druhé straně takové soubytí „na úzko“ je něco, co si žádalo adaptovat se na život ve dvou – koneckonců v už značnějším věku… Ale daří se to kupodivu víc než dobře, beru to jako zvláštní dar i rozmar prozřetelnosti.

AB: Jak pokračuje vydávání tvého básnického díla?

JK: V závislosti na všech těch změnách jsem trochu opožděný ve svých plánech vydavatelských, básnických, literárních. Ne snad ve smyslu, že bych nepsal poezii, to kupodivu spíš naopak, ale musím dovydávat své dílo, kterým se dostávám k roku 1989. Šestý svazek by měl vyjít teď na podzim. Zavázal jsem se dát rukopis Mirkovi Balaštíkovi do Hosta, kde na to už čekají. Pak bude na řadě závěrečný dvojsvazek pro básně bítovské, na ten se opravdu těším. Ale nejvíc mě potěšil Balaštík, že do jisté míry rozdmýchává můj projekt, který – protože léta strašně rychle letí – se blíží, za tři roky by mi mělo být pětasedmdesát, což bych rád nějak rámoval. Posledně jsem položil na stůl Paměť Básníka a teď bych rád položil nový celoživotní básnický výbor, udělaný právě s Balaštíkem. To by mohlo být pro lidi aktuálnější než moje dílo, které je pro mě sice velmi důležité – a možná i pro další generace – ale jinak si nedělám žádné iluze. Dílo velkých autorů se vždycky realizovalo, jsem rád, že to vůbec běží, ale například v případě našeho jediného nositele Nobelovy ceny, Jaroslava Seiferta, museli na čas přerušit vydávání jeho díla, protože měl jenom tři zájemce. Tak strašné to snad u mě není, ale je to nepředstavitelně jiná situace než před rokem 1989.

AB: Uvažuješ o tom, že bys opět psal pro rozhlas cyklus jako Paměť Básníka – Z Mého Orloje?

JK: Neříkám že ne, i když nevím, jak to aktuálně začneme realizovat. Asi by bylo zase nejlepší po kapitolkách. Nebyla by to přímo paměť, i když by to bylo pochopitelně obohacené i o dějové prvky, ale spíš by to byla zamyšlení k některým vážnějším i méně vážným skutečnostem života. Chtěl bych, aby to zase bylo ukázněné rozměrem těch zamyšlení. To bych moc rád udělal a živě si to na každém kroku připomínám, protože na Paměť Básníka mám velmi dobré odezvy, čtenářů je hodně a vděčných.

AB: Shrnuli jsme věci časové, ale jak bytuješ v prostoru? Sedíme v „liščím salonku“, ale kterou část hradu obýváš a jak odtud vyrážíš do prostoru, cestuješ?

JK: Tady jsme skutečně výjimečně; když jsou významnější návštěvy, tak to můžu používat. Jinak mé užívání zaniklo s tím, že už to není moje kancelář. On to není salonek, bývala to baronova jídelna, potom moje kancelář, která se stala mediálně známá, tady se většina věcí natáčela, je tu dobrá akustika. Teď jsem se samozřejmě musel „smrsknout“ na menší plochu svého bytu, která není zas tak malá, ale je tam teď se mnou i Kája. Vyřešili jsme to tím, že jsem mu dole zbudoval ateliér z mých sklepních prostor, má tam i depozita. Už jsem si zvykl, ale je to jiný rozměr. A já jsem člověk, který je stavěný na velké rozměry.

Pokud jde o to, jaká je moje expanze směrem ven z Bítova: musím říct, že od Brna jsem se za těch čtrnáct let dost odstřihl, ne třeba duchovně, ale přece jenom nevím, co se kde o mně drbe. Ale dovím se to třeba se zpožděním. Chtěl bych to pointovat tím, že se mně nabízí nový svět. S Kájou jsem si znovu objevil Německo, konkrétně Hamburk, tam jsme byli na pozvání u mého kamaráda, sochaře Jana Koblasy. Do Švýcarska jsem byl pozvaný do Heideggu, což je zámek, kde se každoročně koná literární setkání s evropskými autory. Bylo to velmi kultivované, měl jsem radost, že mi rozuměli perfektně německy a že se očekává, že připravím i německý výbor, poněvadž mé německé básně měly ohlas – tedy psané v překladu. Teď jsem trochu víc připoutaný k Itálii, kam se musím taky ještě vypravit, schází nám po Římu Florencie, a budou-li peníze, čas a zdraví, příští rok to bude Řecko. Objevuji si hlavně výtvarné umění, což je moje druhá umělecká doména a má obrovskou výhodu, že řečí výtvarného umění se člověk domluví všude.

Ale v té souvislosti bych rád řekl, že i když Itálie vždycky byla a bude vlastí velkého umění, tak my se absolutně nemáme zač stydět. Tady mně Karel otevřel oči a přinutil mě, že jsme začali objíždět naše monumenty. Samozřejmě jako památkář jsem o tom věděl a ty věci jsem znal, ale když to teď vidím těma nadšenýma mladýma očima a srdcem to prožívám znovu, tak Santini je něco, co nemá obdobu! Zelená hora, to je obrovská báseň, nepředstavitelná, a když to člověk vidí shora, z letadla, tak je to vlastně zvonek, nemluvě o tajemství sv. Jana Nepomuckého. Objevujeme si naše sochaře, Matyáše Bernarda Brauna v Kuksu. Nezval mně kdysi říkal: „Musíte jet do Kuksu!“ Naplnilo se mi to až po více než padesáti letech a teprve jsem pochopil, co mi chtěl říct. Podobně velikým sochařem je i Brokoff, ale teď se soustředíme na architekty. Santini je i ve venkovských kostelících, třeba Obyčtov má půdorys želvy. Člověk nepřestává žasnout, klobouk dolů, máme nepředstavitelně velkou minulost, máme být na co hrdí, ale kéž by to platilo i pro tu generaci dnešní, naši, kterou už zastihuji ve fázi odcházení, odchodu.

AB: Jak vnímáš téma odcházení?

JK: Nechci být morbidní, ale v tématu odcházení jsem měl ve své generaci primát, vydal jsem Paměť Básníka a pár lidí pak začalo také vzpomínat. Mě zase podobně oslovila hra mého celoživotního kompaňona Václava Havla Odcházení. Myslím si, že to je skvělá věc, ale má to podchycené spíš sociálně a sociologicky a zejména vzhledem ke svému vrcholovému úřadu, kdy se člověk ztrátou výkonné moci dostává na naprosto jinou kolej. To jsem tady zažil jen ve velmi malém; že už nejsem kastelán – no tak dobře! Ale pro něj šlo o něco zásadnějšího. Mě zajímá víc něco jiného: fakt smrti samotné, nemyslím to nutně z hlediska metafyzického, ale co s sebou nese to bilancování, co to dělá s člověkem a k čemu by se člověk rád vyjádřil i z hlediska generační zkušenosti, která je vždycky jedinečná.

Já vidím jednu věc, o které se podle mého názoru málo píše anebo mluví: že jsme na celé ploše evropských dějin od dob Gutenbergových neprožili tak obrovský mediální zvrat. Zavedením počítačů se nám všechno mění v realitu pouze virtuální. Přímý styk s realitou, to prostě dnes není. Ještě daleko víc jsme vrháni do civilizační pasti, ze které už není krok zpátky, i ve svém představovém světě žijeme uměle. Ale zase jsem rád, že je hodně lidí, kteří se vrací ke starému médiu knihy. Slyšel jsem v Praze Umberta Eca, když prohlásil, že knihu nikdy nikdo nezapudí, že je to archetypální věc, a že i kdyby si někdo myslel, že si to bude prohlížet v kufříku na břiše v posteli, tak se strašně mýlí, protože je to tekutý materiál a člověk usiluje po něčem statickém, v čem může listovat. Máme i slovo přemítat, tj. přemýšlet, což se v tekutém materiálu nedá. Nehledě k tomu, že směřuje k povrchnosti, bulvárnosti. Takže jsem rád, že se čte a že kniha nezanikne, a to jsem rád i sobecky, protože jestli po mně něco zůstane, tak spíš ve světě knihy, ne v tom imaginárním.

Jinak mi lidé sekají komplimenty, že na svůj věk vypadám dobře, dámy říkají, že i na padesátku. To je lichometka, ale pokud to tak je nebo pokud aspoň vypadám lépe než běžná populace, tak mám odpověď, že je to z ducha, že všechny hodnoty žijí jenom duchem a z ducha a tomu kdysi velmi pomáhalo umění a samozřejmě i poezie. Nemyslím si, že by byl konec poezie, je jenom věk jejího útlumu, myslím si, že se všechno může vrátit. Ale musíme pro to i vědomě pracovat. A kéž to dobré, co jsme tady nechali, mluví za nás, ale ať to nemluví jenom virtuálně, ať to mluví radši přímo. Je tady toho hodně, co jsme zanechali a k čemu se můžeme obrátit a kam můžeme putovat.

Převzato z Portálu české literatury