Rozhovor s Radkou Denemarkovou

Hana Lundiaková: Tématem Festivalu spisovatelů je Kacířství a rebelie, prvky dobře patrné ve vaší tvorbě. Proto vás pozvali?

Radka Denemarková: Překvapilo mě, že jsem řazena do tohoto šuplíku a že mě v tomto smyslu pořadatelé festivalu oslovili. Můj záměr nebyl rebelovat. Prostě kladu otázky týkající se obecně situace člověka, ale i středoevropského prostoru, kde žiju. Co se děje s člověkem v situacích, kdy je zpochybněno vše? Proč je tu tolik lží, zfalšovaná minulost, proč se všichni tváří, že jsou jen ovečky a oběti? Začala jsem tedy klást nepříjemné otázky a během psaní se vynořovaly možné odpovědi, které najednou začaly mnoha lidem vadit. Kolem všech mých knih se dějí zvláštní věci. Nejvýraznější to bylo kolem Peněz od Hitlera - jako bych skutečně strčila prsty do rány. V Německu Peníze od Hitlera vyšly pod jiným názvem. V Kanadě bez podtitulu. V hebrejském překladu vadila zmínka o čestném titulu árijce, jejž si mohli bohatí židé koupit. I když jsem stylizovaně zpracovala modelovou situaci, kde jsou hlavními hrdiny jazyk a groteskní vidění, ukázalo se, že téma zamindrákovaných, kteří si oběti vždycky najdou, je téma věčné. Napříč historií najdeme zkostnatělé předsudky a bloky názorů, na něž se nesahá. Jako by byly karty jednou provždy rozdány. Tak to přece ale vůbec není!

Dílo Herty Müllerové, kterou festival také hostí, jste nabízela k překladu, ještě než jí byla udělena Nobelova cena. Zaujal vás zprvu její disidentský osud, nebo spíše styl?

Jazyk. Líbí se mi její poetizující styl a lyričnost kontrastující s těžkými tématy, v žádném případě však nepatří k mým nejoblíbenějším autorům. Její témata jsou samozřejmě zajímavá - totalita, prostředí gulagů, pracovních táborů -, ale v tomto ohledu mám raději texty Naděždy Mandelštamové nebo Jevgenije Ginzburgové. I v samotném Německu bylo překvapením, že Müllerová Nobelovu cenu získala.

Na festivalu se představí také tvůrkyně, které se v životě potýkají s genderovou xenofobií. Máte i vy potřebu upozorňovat na odlišnost ženského hlasu?

Zcela nepokrytě mluvím o tom, že v umělecké literatuře bylo po staletí zaznamenáváno a zakódováno jen mužské vidění světa. Ženské vnímání prostor nedostalo nebo pouze minimálně. Jde o rovnoprávný prostor pro zmapování způsobu, jakým lze svět vnímat a jak používat materiál, který jako spisovatelé a spisovatelky máme k dispozici: slova, tón textu, rytmus jazyka. Sama pociťuji, jak složitě se musím zbavovat literárních kánonů, všeho toho vzdělání, sečtělosti, vědomí souvislostí, abych mohla vnímat život nově, čistě, svěže. Třeba téma mateřství není zpracováno do silného románového tvaru, neustále se ocitá mezi tématy, která jsou v literatuře zametána pod koberec. Je to něco tak silného, biologického, obohacujícího a zároveň nesnesitelného, krutého, neboť z toho není úniku ...

Chystáte k vydání román Kobolt, jehož podtitul zní Přebytky něhy. Můžeme čekat ještě silnější sublimaci emocí než u vaší předloňské knihy o divadelním režisérovi Petru Léblovi?

Psaní není kariéra, musíte se mu dát všanc, musíte riskovat, zapouzdřit do slov svou dobu, svou mysl. Při hledání formy dokumentárního románu o postavě jménem Petr Lébl, který jsem psala osm let, mi hodně pomohla výstava Reného Magritta ve Vídni, jeho obraz dýmky nazvaný Toto není dýmka. Najednou mi bylo jasné, že Léblovu monografii už nevydám, že to bude kniha o Léblovi, o klukovi, na něhož se smysl života vykašlal. Rozhodně není určena pro teatrology, také ji mnozí neuměli číst.

Je cítit vnitřním vesmírem někoho, kdo zmizel - částečně je to hra a místy mystifikace, podobně si hrál a vzdoroval sám Lébl. Kniha, již dokončuju, bude opět jakýsi experiment. Zas budu pozorovat postavu mezi dvěma body, mezi zrozením a smrtí. Odehrává se v okolí řeky, ale i pod hladinou Samozřejmě se týká témat a období v našem prostoru vyhrocených.

Jste jediná existencialistka české literatury, která je takzvaně vidět. Nestojíte stranou, komentujete, glosujete, zaobíráte se morálkou. Setkala jste se v poslední době s něčím, co by váš přístup zpochybnilo?

Ne, nesetkala. Mám velmi ráda větu: existuji, tedy jsem vinen. Spoustě lidí chybí soucit a empatie a z toho pramení mnoho problémů. Člověk nesmí před věcmi utíkat, ať bolí sebevíc; neulehčovat si. Možná proto si mě našlo psaní. Z ruky chci dávat pouze věci, které jdou na dřeň a do hlubin, kde se stále něco děje, i když je hladina zdánlivě nehybná. Už se nebojím hloupých a nestoudných reakcí jako u Peněz od Hitlera, kdy v listu Národní osvobození napsali, co si to dovoluju, nadržovat Němcům a nacistům, a že máme být pyšní na partyzány, kteří položili životy za vlast, a na druhé straně nemám strach ani z anonymů z řad skinheadů, že jsem židovka, a co čeká mě a mé děti Přitom je to "jenom" literatura; experiment, při němž jsem zkusila pracovat s jazykem sugestivně, emocionálně. Jsem z toho vnitřně poničená. Chtěla bych žít normální život, ale už to asi jiné nebude.

připravila Hana Lundiaková
publikoval Reflex, 27. 5. 2010