Rozhovor s Robertem Stonem

Jan Rejžek: Chcete si povídat o vašem těžkém dětství, kdy otec odešel od rodiny a matka trpěla schizofrenií?

Robert Stone: Nevím, zda bylo skutečně tak těžké. Chodil jsem sice do internátní katolické školy, která by se dala nazvat sirotčincem, ale dozvěděl jsem se tam mnoho o dorozumění mezi lidmi. A na matku vzpomínám rád, neboť to byla nesmírně vzdělaná a sečtělá žena, byť v názorech jaksi iracionální.

Vedla vás k četbě?

Ano, už od malička a po mnoha letech jsem od ní dostal výtisk její oblíbené knížky Na cestě Jacka Kerouaka. Takže jsem v Americe velká výjimka, neboť která jiná matka by věnovala synovi něco takového?

Čím jste chtěl být?

Novinářem. Ve škole jsem si nevedl moc dobře, takže jsem se v sedmnácti přihlásil do námořnictva, a pak pracoval pro armádní tisk a rozhlas.

Měl jste nějaké jasné vzory?

Naše generace byla ovlivněna hlavně Hemingwayem. Nenazval bych ho vysloveně svým vzorem, ale v každém případě se mi nesmírně líbilo, že někdo může psát a zároveň rybařit a užívat si života.

Vy jste si ho užíval i cestováním autobusem s Merry Pranksters, kamarádstvím s Kenem Keseyem...

Byl jsem mladý! A to na tom bylo to nejlepší.

V čem je podle vašeho názoru k psaní prózy dobrá novinářská průprava?

Nemyslím si, že by mi z hlediska stylu nějak výrazně prospěla, že bych z ní čerpal jako jiní kolegové. Měl jsem jenom příležitost dostat se do dosti zvláštních situací.

V Žoldácích zasvěceně píšete o drogách, o jejich pašování, předpokládám, že s tím máte své vlastní zkušenosti.

Rozhodně ne v tom smyslu, že bych je sám pašoval. Ale dělo se to v místech, kde jsem působil, vytvořil jsem tedy fikci, která vychází ze života.

I v naší společnosti se řeší problém drog, prevence, zákazů. Jaký na to máte názor?

O této otázce se ve Spojených státech taky neustále debatuje. Z hlediska rodičů jsou drogy něčím, čeho se musíte nesmírně bát, dokonce panovaly obavy, že by mohly zničit celou generaci. Nicméně řada drog měla být legalizována už před lety, a my dnes skutečně ztrácíme čas, když chceme stíhat ty, kteří kouří například marihuanu.

Tvrdé drogy by se omezovat měly, ale nejlepší by bylo starat se o ty, kteří jsou na nich závislí. Nač rovnou vysílat vrtulníky do Kolumbie, když ty lidi nemůžete umístit do odvykacích programů?

Nedávno zesnulý Terence McKenna ovšem za velmi nebezpečnou drogu považoval i televizi.

Televize je pořád jenom televize, i když to někdy vypadá, že by se někdo jejími pořady mohl předávkovat až k smrti.

Do nezávislosti médií rádi zasahují politici. Jak se tomu bránit?

Především záleží na kvalitě konkrétního politického systému. Ve Spojených státech si konzervativci do jisté míry televizi příliš neoblíbili. Vnímají její úlohu jako podvratnou, zároveň jaksi elitářskou, domnívají se, že zpravodajství je laděno levicově atd. Jejich metoda cenzury spočívá v tom, že takovou televizi jednoduše finančně nepodporují. V Americe cenzura vychází spíše zdola.

Jak to myslíte?

Například nábožensky laděné kruhy si stěžují na nějaký pořad, protože ho považují za obscénní. Pokud se u nás setkáváme s nějakou represí, pak je většinou zakořeněná v populismu.

Dostáváme se k problému cenzury. Má někdy své opodstatnění?

Násilí v televizi by se mělo omezovat, ale pokud má pořad uměleckou hodnotu, měl by tím sítem samozřejmě projít. Ale někdo musí rozhodnout, kde je scéna násilí oprávněná, a kde nikoli. K tomu je potřeba najít lidi vnímavé vůči umění, kteří by ale měli být také zodpovědní.

Váš román Žoldáci se zabývá traumatem války ve Vietnamu. Je to trauma stále ještě natolik silné?

Myslím si, že nic nikdy úplně nevyprchá, ale do jisté míry se tato záležitost stala historií. Když jsem hovořil se svými studenty na univerzitě, zeptal jsem se jich třeba, jestli někdo z nich ví, co to jsou „Zelené barety", a nikdo nevěděl.

Ale jedna věc je na té zkušenosti zajímavá, a to je určité podkopávání autorit, nejenom vlády, ale i dalších institucí, nalevo, napravo, ve středu, všude. A to mělo obrovský efekt, prostě takové znevážení veřejného života. Jeho účinky trvají dosud.

Jak vidíte budoucnost literatury?

Svět knih se možná zmenšil, ale v každém případě stále žije.

Co čekáte od nového tisíciletí?

Mám určitý úkol - a v čase, který mi ještě zbývá, ho chci stihnout.

publikovaly Lidové noviny, 18. dubna 2000