Rozhovor s Tadeuszem Konwickim

Josef Mlejnek: Jakou roli sehrála Litva, přesněji Vilnius a jeho okolí, ve vaší tvorbě?

Tadeusz Konwicki: V minulosti to bylo etnicky i kulturně pestré území, neboť tam žili Litevci, Poláci, Židé, Bělorusové, Rusové, ale i Tataři. V mém případě je to takový literární archiv obraznosti. A také jakýsi duchovní elixír, který mi pomáhá psát a poskytuje mi vědomí, že pocházím konkrétně odněkud.

JM: Jak se na Litvu díváte dnes?

TK: Litvu navštěvuji, ale necítím vzrušení. Protože to, co je nyní, není z mé paměti. Nechovám v sobě žádnou zášť. To, co bylo, je pryč, zůstalo to však ve mně a v mých knihách.

JM: Polská kritika o vás tvrdí, že vaše dosavadní literární tvorba se dá dělit na společensky angažované věci a na výpovědi intimní, vnitřní.

TK: Víte, v Čechách stejně jako v Polsku si dějinná situace přímo vynucovala angažovat se v údělu společnosti. V některých knihách je, právě toto silné a převládající, v jiných jsem si dovolil rozehrát zábavnější, komičtější nebo intimnější polohy. Při plnění povinností člověka žijícího v určité době jsem si vždy dával pozor, abych nepodlehl nástrahám politické líbivosti.

JM: Román Malá apokalypsa vypovídá o upadlém životě v totalitním systému. Žádná velká gesta, jen zbabělý průměr. Co z toho je už pryč, co ještě přetrvává ve vědomí?

TK: Lidé například stále čekají, že stát přijde za nimi a dá jim práci. Nenaučili se ji hledat, protože ještě před dvaceti lety byla práce povinná. Takže určité psychologické a společenské stereotypy přetrvávají. Ale sama „zlá věc" zmizela. Kéž by to všechno bylo trvalé, protože, jak je známo, „ustavičné jsou návraty dějin".

JM: Jste tedy, pokud jde o budoucnost, skeptický?

TK: To teď nesouvisí s komunistickou minulostí. Před časem jsem četl recenzi našeho literárního a divadelního kritika Boye-Zieleňského na divadelní ztvárnění Mickiewiczových Dziadů z roku 1938 ve Varšavě. Je to výpověď o vilenské mládeži bouřící se proti carské nadvládě. Boy-Zeie-leňski vyšel po představení z divadla a říká si: Jaké to jsou všechno nám už vzdálené problémy! V ulici jezdí automobily, kavárny jsou plné lidí, v ulicích se procházejí krásné ženy. A než se sešel rok s rokem, začala válka a všechno se stokrát, tisíckrát zopakovalo. Nechci strašit, nejsem prorokem, ale tak to je, patří to k našemu pozemskému údělu. Je docela možné, že nás čeká nějaké klidnější, pokojnější období takzvané normálnosti, ale budou se objevovat problémy. Třeba s opotřebováním Země.

JM: Nedávno vydaná kniha rozhovorů s vámi nese název Pamatuji se, že bylo horko. Týká se nějakého období, nebo vycházíte z toho, že horko bývá v podstatě vždycky?

TK: Ten název je podle jedné anekdoty o granátníkovi z napoleonských válek, kterého se, když už byl hodně starý, zeptali, jak to vypadalo při dobývání Moskvy, a on jim odpověděl: Vůbec na nic si nevzpomínám, pamatuji si jen, že bylo horko. Kniha se týká mého filmového světa, mé filmové kariéry. Je to o natáčení mých filmů, o mém podílení se na polském filmovém životě.

JM: Jaký je rozdíl mezi literární poetikou a poetikou filmovou?

TK: Mezi spisovatelem a režisérem zas tak velký jozdíl nevidím. Film má ale pro mě něco velice podstatného, co jej od literatury, především od prózy, odlišuje. Je to čas. Ve filmu jediná vteřina navíc znamená příšernou nudu, je to moře času. Literáti to nevědí, píší kapitolu, přichází jedna pointa, druhá, a mohou tak pokračovat do nekonečna. Mou největší filmovou zkušeností bylo vnímání času. A práce s filmem mne také naučila lapidárnosti. Analogické je to u poezie, která směřuje ke zkratce. Poezie se však pohybuje v čistě intelektuálních spekulacích nebo emotivní obraznosti, zatímco film je velice konkrétní.

JM: A kdo byl ve vás dříve, spisovatel, nebo režisér?

TK: Jistě jste si v současnosti všiml jednoho zajímavého jevu. Umělcům jako kdyby už nestačila klaviatura, kterou vládnou. Nevím, jak je tomu u vás, ale naši herci například rádi malují. Nebo píšou. U nás se skutečně například najdou herečky, které píší opravdu dobré básně. Současnost jako kdyby po umělci žádala, aby ovládal více řemesel.

JM: Mezi Poláky a Čechy stále přetrvává na určité obecné úrovni jev, který lze charakterizovat jako vzájemné přezírání. Co se dá proti tomu podle vás dělat?

TK: Milí Češi, změňte se, protože my jsme se změnili! Banální stereotyp pohledu na Čechy patří minulosti. Česko je u nás jednou z nejváženějších zemí. Současná generace nezná pejorativní označení „Pepiczek" nebo „Pepicy" coby mazaní chytrolíni, kteří se povalují v závětří, vyhýbají se boji. To je pryč. Český film, česká literatura, Škvorecký, Kundera, Hrabal. Obdivujeme Čechy, dáváme si je za vzor. Svou, abych tak řekl, normu jsme tak splnili. Teď je řada na vás.

publikovala MF DNES 31. března 2004