Spisovatelem jsem chtěl být od malička

František Cinger: Změna letopočtu vždy podněcuje k bilancování; jak vy dnes vidíte okolnosti, které určily váš literární a životní osud?

Josef Škvorecký: Vzpomínám jako každý. Moje rozhodnutí psát literaturu určilo mládí. Spisovatelem jsem chtěl být od malička. Jako kluk jsem byl totiž těžce nemocný, a tak jsem snil, že budu psát o věcech, které sám nemůžu zažít. Začal jsem je pak zažívat a psal jsem dál. Potom jsme odjeli do Kanady, což byl pro mě veliký impuls, protože jsem poprvé v životě mohl psát bez ohledu na cenzuru, a kupodivu jsem získal hodně čtenářů. Vydali a přeložili všechny moje knihy.

S jakými pocity vzpomínáte na bezprostřední autorské začátky?

Každý spisovatel, když začíná, je strašně nejistý. Jako každý jsem začal poezií, psal jsem ji dlouhá, předlouhá léta, od takových čtrnácti do pětadvaceti let. Myslel jsem si, že za nic nestojí. A teď přišel Michal Přibáň a dal dohromady knížku, která myslím stojí za přečtení. Poezie, na tuhle bolest nejsou prášky. Budu ji také tady recitovat.

Jak vzpomínáte na přelom padesátých a šedesátých let, když v roce 1958 vyšli vaši Zbabělci?

Aniž bych si chtěl fandit, Zbabělci jsou román, který znamenal odklon od povinné „maršrůty" soč. realismu. Psal jsem je, jak jsem to sám viděl, a také to tak bylo chápáno. Takže si myslím, že tento román po mně zůstane alespoň v nějaké poznámce pod čarou. Začal jsem opravdu psát až v Kanadě, protože tady jsem měl pořád potíže. Vždy jsem něco napsal, cenzura to zabavila, potom to pustila, jako Tankový prapor. Potom to odnesli lidé, kteří se za něj vzali. Román Konec nylonového věku jsem napsal někdy v roce 1950 a byl zabaven cenzurou, vyšel až v roce 1967. Byl to jediný neideologický román o své době.

Kdežto v Kanadě jsem mohl psát zcela volně, přestože jsem učil, což je dost těžká práce zvláště pro člověka, který neměl přístup ke vší literatuře. Musel jsem ji načíst. Na druhé straně kanadské univerzity mají tu výhodu, že se na nich učí půl roku, půl roku jsou prázdniny a já jsem je využil pokaždé k napsání románu. Pravidelně každé prázdniny jsem něco napsal. Tím, že jsem se cítil svobodný, mi to začlo psát lip než když dřív.

Můžete se vrátit k reakci na Zbabělce?

Byla to reakce zcela neliterární, protože román neodpovídal tehdejším normám. Ukazoval třeba Rudou armádu takovou, jaká byla. Ne že bych se jí vysmíval, ale byl to realistický portrét vojáků, kteří každý den riskovali život, takže se moc nemyli a moc jim nezáleželo na tom, jestli ukradnou nějaké hodinky, což v té situaci bylo přirozené. Vypravěčem románu byl navíc člověk, kterého tehdejší režim označoval za páska. On nebyl ani tak pásek jako spíš jazzista, jazzový saxofonista, což režim padesátých let neměl moc rád.

Vy si na to nepamatujete, ale oni se snažili založit Jazz Jaroslava Ježka, který by předváděl takový vzorný neamerický jazz. Dokonce uvažovali o tom, že by nahradili saxofony celly. Ortodoxní marxisté měli zvláštní odpor k saxofonům. V Rusku těsně před Stalinovou smrtí byly saxofony dokonce zakázány a profesionální hráči šije museli vyměňovat na svém hudebním svazu za jiné nástroje.

To všechno způsobilo, že můj román nebyl kritizován, ale přímo napaden. Táhlo se to čtrnáct dní, každý den jiné noviny, takzvané recenze si byly velice podobné. Mohl bych o tom vyprávět dlouho, protože se mi v rámci této akce přihodilo hodně potěšujících zážitků. Policisté chodili zabavovat po knihkupcích výtisky a přišli také k jednomu, myslím že na Malé Straně, který dodával knihy do pražských mlékáren na výroční slavnost, kde odměňovali nejlepší pracovníky.

Dostal patnáct Zbabělců, na záložce si přečetl, že je to román o buržoazní zbabělosti, tak si řekl, to bude nějaká volovina a dal to do mlékáren. Tam do nich dali partajní razítka, podpisy a věnovali je patnácti lidem. Když policisté došli do mlékáren, tak všech těch patnáct poctěných řeklo, že knihy ztratili. Takových příběhů bylo hodně, kdy lidé reagovali jinak, než byste čekal.

S jakými pocity jste se vracel do vlasti před deseti lety a nyní?

Když jsme se vraceli poprvé, tak to byl uskutečněný sen, protože jsme si nemyslili, že bychom se ve svém životě mohli vrátit. Bylo to krásné. Nyní sem jezdíme a vidíme kulturní dění, které je bohaté a nadšené.

Nepatřím k těm, kteří říkají, že s příchodem amerického stylu života zanikne kultura. V Americe dnes vychází víc knih než kdy jindy, přestože je internet a televize, tak lidé stále čtou. Samozřejmě že Amerika je země kulturně poměrně mladá, tak čtou většinou bestsellery, které většinou nejsou nijak zvláštní literatura. Dobrý román se ale vždy vydá a vždycky najde čtenáře. Nejsem ani prorok zániku literatury. Stojí totiž za vší technickou, mediální kulturou.

Co je podle vás v životě pro člověka nejdůležitější.

Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem svoje poslání našel poměrně brzo. Hrál jsem fotbal, lyžoval, potom mi vše zakázali. Nebyl penicilin a zápal plic byl pokládán za strašně těžkou nemoc. Ale začal jsem psát. Myslím, že je důležité najít svoje poslání, jak říkají staří nábožní lidé. Může to být cokoliv, každý člověk má něco umět a dělat to pokud možno, protože to má rád.

publikovalo Právo, 10. dubna 2000