Ukažte mi lepší literární přehlídku, ptá se šéf Festivalu spisovatelů March

Alice Horáčková: Když jste s festivalem začínal, asi nikdo nevěřil, že všechny ty literární hvězdy do Prahy skutečně jednou přivezete. Může za to vaše charizma, dobré kontakty, nebo duch Prahy?

Michael March: Čas. Festival existuje už dvacet let, světoví autoři o něm rádi mluví, znají ho, chtějí na něj přijet. Jsme trochu jako rodina - hodně si zakládáme na mystické kombinaci spisovatelů. Ale nerad bych vyzradil výrobní tajemství. Je to jako Coca-Cola: recept neznáte, ale chutná dobře.

Takže například nositele Nobelových a Pulitzerových cen umlouvat nemusíte?

Uvedu příklad: letos jsme zvali autora románu Hodiny Michaela Cunninghama, nositele Pulitzerovy ceny, ale je na Aljašce. Napsal jsem mu: Neoslavíš svůj nový román v Praze roku 2011? A okamžitě přišla odpověď: Nesmírně rád. Se spisovateli jsme v neustálém kontaktu, snažíme se i uplatnit jejich překlady do češtiny.

Téma letošního ročníku je Kacířství a rebelie. Považujete se za rebela?

Považuju se za básníka. Ale všichni spisovatelé jsou ve své podstatě heretici, musí vždy stát mimo společenské struktury, aby mohli svobodně pozorovat, komentovat.

Když už mluvíme o rebelství: studoval jste na Kolumbijské univerzitě na konci šedesátých let, v době bouřlivého studentského hnutí. Zapojil jste se?

Patřil jsem k hlavním vůdcům! Zastupoval jsem tehdy studenty v diskusích s vedením univerzity, které slíbilo, že nepozve policii, ale pozvalo. V raném věku jsme tak pochopili procesy moci, nikoli z učebnic, ale na vlastní oči. A v podobné situaci jsme dnes v Česku před volbami - myslím, že lidé pochopili, že se věci nezmění samy od sebe, že je musí transformovat.

Takže si myslíte, že Češi umějí rebelovat? Vždyť nám cizinci občas přezdívají ovce - že se nikdy neumíme navztekat, stěžovat si, že milujeme kompromisy.

To je přirozená vlastnost české rebelie. Žijete v tiché frustraci, která jednou za dvacet či čtyřicet let vyvře. Samozřejmě, že se tu lidé chovají na první pohled spíš nenápadně, ale mají na to právo. Jejich historické zkušenosti jsou dost specifické. Okupovalo vás několik kolonizátorů, což podstatně ovlivnilo chování a taktiky, jak přežít. S tím souvisí i nedostatečný vztah Čechů k vlastní zemi.

Konkrétně?

Nemluvím o nacionalismu, ale o patriotismu, národní hrdosti, sebevědomí. Bohužel generace, které jsou dnes u moci, velký vztah k české historii, kultuře nemají. Možná je to záměr, pro politiky je tu přece mnohem výhodnější mít lidi vykořeněné, kteří se identifikují spíš s politickým procesem než s tím kulturním. Projevuje se to i v soukromém sektoru: jaký literární festival podle vás podporuje česká automobilka Škoda? Berlínský. Mladá generace potřebuje lepší vzdělávací systém, který by jí umožnil srovnávání, spojení s myšlenkami, s historií. A jedním z velkých prostředníků je právě literatura.

Mluvil jste o národním sebevědomí. Vám sebevědomí nechybí - říkáte, že váš festival je nejlepší svého druhu na světě. Jaké máte argumenty?

Zeptejte se kohokoli v New Yorku či Londýně! Zeptejte se v britském deníku Guardian, kde se už osmnáct let objevujeme na předních stranách - kdyby si podobnou reklamu chtěl pražský magistrát zaplatit, zbankrotoval by. Pravidelně přivážíme do Prahy autory z Evropy, Ameriky, Arábie, Afriky, Číny, na českém pódiu spolu diskutují nobelovští laureáti. Tak unikátní konverzace se nedějí nikde na světě.

Máte i své české kritiky. Vytýkají vám, že festival je příliš intelektuální a elitní.

Mnoho literárních festivalů na světě dnes připomíná popové koncerty a myslím, že jich je až dost. Pro nás jsou nejdůležitější myšlenky. Samozřejmě lidé chodí na spisovatele i kvůli jejich slávě, životnímu stylu. Například u Irvina Welshe je zajímá vzezření, provokace. To akceptujeme - ale autory zveme pro jejich zkušenosti, ideje.

Nicméně o rozšiřování festivalu neuvažujete? Trend je v poslední době rozsah, záběr - čte se nejen na velkých scénách, ale i v klubech, knihkupectvích, muzeích. Příkladem může být festival v Berlíně.

S velkým rozsahem však něco ztrácíte: intimitu, blízkost spisovatelům. Snažíme se rozšiřovat v rámci možností, před dvěma lety jsme se přesunuli z Divadla Minor na Novou scénu Národního divadla, kam se vejde čtyři sta lidí. A kromě toho organicky žijeme i na internetu, všechny diskuse se dají sledovat v přímém přenosu. Nezapomínejte také, jaký má festival v Berlíně rozpočet a tým. Němci mají úplně jinou dynamiku v kultuře, v lidech, které čtení zajímá. Pokud bychom měli v Praze stejné zázemí a podporu, samozřejmě bychom spisovatele rádi pozvali do klubů či kaváren. Když jsme s festivalem hostovali v New Yorku, chodilo na něj tisíc lidí! Vše se odvíjí od společnosti, její kontinuity a hodnotového systému – a ta česká se po roce 1989 teprve nadechla.

Cítíte v Praze stejnou energii, jako když jste začínal?

Samozřejmě, že když s něčím začínáte, je to vzrušující, má to potenciál. Ale s postupem času se tenhle náboj trochu vytrácí a jediný způsob, jak ho udržet, spočívá v neustálé obnově. Společnost i města se musí reorganizovat, nově definovat a je na občanech, aby s tím něco udělali - a nejezdili o víkendech dřít na chaty, z nichž se vracejí tak unavení, že na nic dalšího nemají sílu. Vezměte si New York, ten se často točil v kruhu, měl blbé časy, ale když tam přijedete, má neuvěřitelnou energii.

Ale pořád raději žijete v Praze?

Praha je můj domov, moje žena je Češka, žijeme tu. Není to otázka preferencí. Dal jsem dvacet let života, zkušeností a času této zemi, Praze. Byli jsme to my, kdo v téhle zemi vybudoval tradici literárních festivalů, z které tu teď těží všechny další podobné akce. Ale dostanu medaili? Nečekám na ni.

Alice Horáčková pro MF DNES (30. května 2010)
foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha