Zbožňuju falešný nos Kidmanové
08. listopadu 2010 11:11
Rozhovor s Michaelem Cunninghamem o jeho knihách, filmech, pro které píše scénáře, i o tom, jak se změnila Amerika od dob básníka Walta Whitmana. Pro amerického nositele Pulitzerovy ceny, který do Česka přijel na pozvání pražského Festivalu spisovatelů, to byly rušné dny. Nejdřív mu ztratili při letu do Prahy kufr, potom šel z rozhovoru do rozhovoru, ze čtení na autogramiádu a z autogramiády do divadla, ale stále se přitom usmíval a sršel dobrou náladou. A když se konečně posadil do taxíku a trochu vydechl, zvonil mu telefon. Když domluvil, trochu omluvně organizátorům festivalu vysvětlil: „Hollywood.“
Alice Horáčková: Hollywood?
Michael Cunningham: Hollywood je pro spisovatele náročné místo. Z filmu, na kterém se domluvíte, vzejde často úplně něco jiného. Zrovna teď pracuju na adaptaci románu Henryho Jamese Utažení šroubu, kde by měla hrát Anne Hathawayová. Ale myslím, že si potom dám pauzu. Jsem trochu vyčerpaný. Moc lidí s mnoha názory na to, co dělám. Věděl jsem to, ale doufal jsem, že se mnou to bude jinak. A přepočítal jsem se. Hollywood je silnější než já.
A jak to vypadá s dalšími produkcemi, na nichž jste se měl podílet?
Film Good Grief s Julií Robertsovou nevyšel. Mělo to být podle románu o mladé ženě, která ovdoví, pak se prosadí jako podnikatelka a potká dokonalého muže. Upozornil jsem, že se nebudu doslovně držet předlohy amá verze bude temnější, bez vzkvétajícího byznysu a ideálního muže. Řekli mi: Fajn, víme. Ale pak jim to vadilo.
Stále ještě plánujete film o zpěvačce Dusty Springfieldové s Nicole Kidmanovou?
Nedávno jsem s Nicole mluvil. Právě se snažíme najít studio, které bude film financovat. Dokonce ani s hvězdou, jako je Nicole Kidmanová, si nemůžete diktovat, jaký film budete točit. Obcházíte producenty, a všichni jsou hodně obezřetní. Nejradši by natočili dalšího Terminátora. Bojí se někoho jako Dusty Springfieldová, což byla vynikající zpěvačka, ale závislá na drogách. A já nechci psát film o vypulírované Dusty Springfieldové, veselé „čupr“ holce z plakátů. I proto jsem rád spisovatelem – nemusím být všeho schopný. Neprospívá to mé kariéře, ale duševnímu zdraví.
Když už je řeč o Kidmanové. Také vás okouzlil její falešný nos ve filmu Hodiny podle vaší stejnojmenné knihy?
Zbožňuju její falešný nos! I když hlavně distributory z Paramountu přiváděl k šílenství. O filmu za pětadvacet milionů dolarů rozhoduje malý kousek latexu!Nebudou se diváci smát pokaždé, když se objeví na plátně? Byl to risk a režisér Stephen Daldry a producent Scott Rudin se zachovali jako hrdinové, když na tom nose trvali. Nikdo se nesmál a Kidmanová s novým nosem hrála fantasticky.
Možná i proto, že nebyla tak krásná. Ve svém novém románu S příchodem noci přece citujete Rilkeho: Krása není nic jiného než počátek teroru.
Setkání s pravou krásou je jako záblesk, který nás spojí s vyššími mocnostmi. Něco jako Sixtinská kaple. Pravá krása je božská, ale abyste v ni mohli věřit, nemusíte věřit v Boha. Má trochu hrůzostrašnou příchuť, dokáže životy převrátit naruby. Proto si myslím, že bychom si krásu občas měli odpírat. Praha je krásná, ale většina měst, přinejmenším v Americe, vypadá dost šeredně. Myslím, že nám to pomáhá žít spokojeně naše malé životy. Peter z mé knihy však hledá takovou krásu, kvůli které se vydáte do pouště a stanete se světci.
Jste krásou posedlý stejně jako on?
Nedokázal bych psát o postavě, ke které nic necítím. Takže Peter je v podstatě já, ale stejně tak jsem byl mimozemskou ještěrkou Catareen ze Vzorových dnů. Vypadám víc jako Peter, ale nejdu do takových extrémů jako on. Snažím se psát o kráse v těch nejkrásnějších větách, kterých jsem schopen.
V novince vyprávíte příběh okouzlujícího floutka Mizzyho, který se jako kometa vřítí do trochu usedlého života manželů Harrisových. S kým víc sympatizujete?
Mizzy způsobí víc škod, než si uvědomuje. Ale i tak ho mám rád. Myslím, že úkolem spisovatele je portrétovat jakoukoli postavu jako hrdinu. Literatura přece není souboj sympatických postav s těmi nesympatickými, ale zachycuje lidi, kteří zápasí o to, co chtějí. A to úsilí je přivádí do konfliktů, v nichž někdo vítězí, a jiný ne, ale ne proto, že by ten druhý byl zločinec.
Existuje kompromis mezi odpovědností a svobodou?
To je klíčový lidský konflikt. Proč muži ve středních letech opouštějí manželky s mladými milenkami? Zvláště když stárneme a závazky přibývají, se spor mezi touhou po svobodě a odpovědností stává intenzivnější. Miluju představu, že bych mohl být šťastný kdesi v malém domku, ale... Petera ze své knížky přivádím ze zajištěného života do bodu poznání, že není žádné místo jako domov.
Někdy opouštějí stabilní domov i ženy. Třeba Laura Brownová v románu Hodiny se vzdá i malého dítěte...
Pro postavu Laury jsem se hodně inspiroval svou matkou. Nikoli v konci, ale v tom váhání. Byla to velmi inteligentní, schopná žena, uvázaná k životu hospodyňky a matky, který byl pro ni příliš malý, nedostatečně zajímavý. Těžko bych spočítal všechny ty ženy, které za mnou přišly po vydání knihy, aby mi řekly, že se v Lauře poznaly. To je jedno z posledních tabu, žena opouštějící svou rodinu. Zvláště ve Státech se z mateřství dělá fetiš. Vychováte děti, držíte pohromadě rodinu, takže jste dobrá matka. Ale co když dobrá matka nejste? Co když máte děti a zjistíte, že to byl omyl? Skončíte v pekle? Nemyslím. Spisovatel by neměl žádný lidský skutek považovat za neodpustitelný. Mě zajímají lidé, kteří dělají neodpustitelné věci.
Z vašich románů se skoro zdá, jako by ženy byly ty rozhodnější, to ony se nakonec rozhoupou a dokážou něco skutečně změnit.
Nerad bych zobecňoval, ale v podstatě semi zdá, že ženy jsou silnější než muži, musí víc bojovat, aby se udržely. Muži jsou často dost choulostiví, a když se jim vše rozpadne, je to spíš žena, která řekne, oukej, věci se změnily, jedeme dál.
Odkud pramení váš neobyčejný vhled do ženské duše?
Nevím. Mám rád ženy a všímám si, že je poměrně dost mužských spisovatelů, kteří to mají naopak. Autoři často sugerují, že ženám se nedá věřit, že jsou nestálé, snaží se muže oslabit. Já to tak necítím, a tím jsem možná svobodnější.
Nedávno jste řekl, že všichni jsme tak trochu gayové. Jak jste to myslel?
To jsem řekl? Ale vážně: věřím, že se vyskytují lidé, kteří jsou čistě heterosexuální. I když to, co jsme, je dost komplikované a proměnlivé a mnozí z nás nespadají do jednoduchých kategorií. Můžete být jenom na kluky, a přece vás v dětství mohla přitahovat vaše nejlepší kamarádka. Ve svých knihách nesestavuju sexuální tabulky.
Ale aspoň v literatuře vás do těch tabulek gay prózy často zařazují. Vadí vám to?
Nikdy jsem nedělal tajemství z toho, že jsem gay. Být spisovatelem, který je gay, má asi tak stejně malý význam, jako to, že jsem spisovatel, který je americký, bílý a ze střední třídy. Jen se s vámi tyhle charakteristiky nepojí tak silně. Nepopírám to, ale nechci mít nálepku někoho, kdo píše jen o zkušenosti homosexuála. Navíc to není pravda.
Říkáte, že nepíšete o smrti, ale o životě. Považujete se za optimistického autora?
Jsem nesmírně optimistický autor. Myslím, že lidé špatně pochopili, co dělám, když říkají, že jsou mé knihy moc smutné. Všechny končí šťastně.
Ale co ty sebevraždy?
Šťastnému konci věřím jen tehdy, když nastane po tom nejstrašnějším možném. Na lidech mě fascinuje naše schopnost přežít tolik hrůz, sebrat zbytky a jít dál. Moje postavy odjíždějí v západu slunce na koni nebo se usmiřují se svou ženou. Snažím se je protáhnout peklem a odměnit nebem.
Básník Walt Whitman, kterému jste složil poctu v románu Vzorové dny, byl také velkým optimistou. Sdílíte tenhle optimismus i pro současnou Ameriku?
Zdaleka ne. Whitman psal o mladé Americe, která stále ještě vypadala, jako by jednou mohla být tou nejdemokratičtější, nejvelkorysejší zemí na světě. Psala se polovina devatenáctého století a zdálo se to možné. Ale ten pokus v mnohém selhal. Amerika se nestala tou nejdemokratičtější a nejvelkorysejší zemí na světě, což je její tragédie: začala jako skvělá země a skončila jako impérium. Necítím k Americe nenávist, ale cítím, že zklamala. Zklamala své lidi i svět. Nezajímá se o své chudé, ničí životní prostředí, bombarduje oponenty. To není Amerika, o které snil Walt Whitman, to je Amerika o sto let později. Velmi odlišná země.
Nezmění ji ani Barack Obama?
Stále ho obdivuju. Představte si, že žijete v Americe sedmapadesát let a zažijete, jak Američané konečně zvolí prezidenta, který je inteligentní a morální. Je to velký prezident, ale musí dělat kompromisy a pravděpodobně by se našly okamžiky, kdy měl být víc razantní. Zdědil strašný nepořádek a Američané jsou netrpěliví, chtějí všecko hned. Ale já v Obamu stále hodně věřím: když ho zvolili, s přáteli jsme tančili na stole… v obamovském spodním prádle. Nemám ho sice dneska na sobě, ale stále ještě jsem ho nevyhodil.
Mladá fronta DNES (8.11.2010, str. 9 Kultura)
připravila Alice Horáčková
foto © Petr Machan, Festival spisovatelů Praha