A. B. Jehošua: Cestování s Julií

„Židé s sebou berou Jeruzalém, kamkoliv jdou, a čím víc jich ho s sebou bere, tím se stává lehčím,“ vysvětluje postava z Jehošuova nádherného románu Pan Mani (1989), mluvíc o rozdílu mezi symbolickým Jeruzalémem a skutečným městem. Ohromná tíha metaforického Jeruzaléma je v Jehošuově tvorbě všudypřítomná; a hraje výraznou roli i v jeho pozoruhodné nové knize, Žena z Jeruzaléma.

Tento román má kolem sebe auru síly a zdánlivé jednoduchosti, tak typickou pro mistrovská díla: je střízlivý (alespoň v porovnání s ostatními, obvykle poměrně dlouhými, Jehošuovými romány), pozoruhodně čtivý, ale přitom ne zrovna snadný k plnému porozumění. Za pomoci výmluvného překladu Hillela Halkina kniha sleduje přímou trajektorii ze srdce Jeruzaléma až do nejvzdálenějšího rohu jedné z bývalých sovětských republik. Má dvě hlavní postavy, jednu živou a jednu mrtvou; ovšem pouze zemřelá dostala od autora jméno.

Skutečně je jedinou postavou v celém románu, které bylo tohoto luxusu dopřáno; technicky však její jméno nebylo dostupné od samého začátku, ale bylo objeveno až po týdnu anonymity. Nedávná imigrantka do Izraele, která ani není židovského vyznání, osmačtyřicetiletá Yulia Ragayevová, byla zabita při nedávném sebevražedném atentátu, aniž by u sebe měla jakýkoli doklad totožnosti. Pouze útržek výplatního lístku z pekárny, kde pracovala. Po skandálu pasoucí žurnalista uvede v novinách článek odhalující opuštění jejího těla v márnici. Zprávě dá titulek „Šokující nelidskost skrývající se za naším denním chlebem“, ale zároveň ji také před vytištěním poskytne ke komentáři majiteli pekárny.

Majitel pekárny, autorem podrobně vykreslený („hříva jeho vlasů se v tlumeném světle leskla jako peří královského páva“) sedmaosmdesátiletý muž, udělal to, co by na jeho místě udělal každý zkušený šéf – předal problém podřízenému. Poslal svého personálního manažera – jak je tato postava titulována po dobu celého příběhu – identifikovat tělo a zjistit, jak to, že zůstalo tak dlouho stranou jakéhokoli zájmu. Devětatřicetiletý, nedávno rozvedený, muž, chycený ve svém vlastním malém depresivním světě, vyrazí vstříc svému zarputilému a epickému dobrodružství: nejprve shromáždit fakta, poté znovu objevit člověka skrývajícího se za jménem Yulia Ragayevová a případně jej i navrátit zpět rodině a vlasti.

Jako člověk, který přejmenoval „personální oddělení“ pekárny na „oddělení lidských zdrojů“, má tento unavený byrokrat šanci prokázat jak svou lidskost, tak i vynalézavost. Jehošua pomocí této ironie dosahuje výrazného efektu: anonymita personálního manažera tím získává přímo poetickou sílu.

Tempo románu je okázalé, ale zároveň i rozhodné, jako pohřební průvod: jak se personální manažer pohybuje nejprve po pekárně, kde vydobývá bolestivé přiznání lásky k Yulii Ragayevové z nočního vedoucího; poté po městě, od nemocniční márnice do ženina bytu – zahradní chatrče v sousedství centra. Ve společnosti rakve (a shodou okolností také novináře, zmiňovaném pouze jako „lasička“) posléze opouští Izrael a cestuje do rodné země Yulie Ragayevové, nepojmenované bývalé sovětské republiky, ubíjející svým mrazivým podnebím.

Návštěva začíná slibně. Personální manažer zůstává  celé hodiny uvězněn s rakví na letišti. Tváří v tvář lhostejnosti či nepřátelství všech místních úřadů i příbuzných, včetně Ragayevové naštvaného mladistvého syna, se rozhodne vrátit tělo její matce, žijící ve vesnici vzdálené několik dní cesty: „Jaký to zvrat událostí,“ uvažuje, „cizí, o deset let starší, žena, kterou si ani nepamatuji, se stala mou jedinou zodpovědností. Národní pojišťovna uzavřela její případ, její bývalý manžel se k ní obrátil zády, její milenec již dávno zmizel a dokonce i její konzul ji už dále nechce zastupovat. To mne zanechává v mrazivé primitivní zemi ve společnosti dvou novinářů, kteří si myslí, že jim poskytnu příběh, a vedeného mladistvým chlapcem, o kterém si nejsem jistý, jestli ho zvládnu. Jak jsem jen mohl minulé úterý, kdy jsem vzal na svá bedra případ této ženy, tušit, že bude vážit tolik, kolik váží?“

A opravdu, jak mohl pochopit břemeno svého rodného města – což je to, co začala Yulia ve své rodné zemi reprezentovat? V Jeruzalému je Yulia pouhou opuštěnou nežádoucí mrtvolou, ve své rodné zemi ale nese tíži své smrti, stejně jako celou metaforickou váhu místa, kde se to stalo. Sám personální manažer je změněn svou epickou výpravou, což zahrnuje i odbočku přes podsvětí – podzimní nemocnici, kde se zotavuje z otravy jídlem. Náhle se tento dočasný emisar, který nadále zůstává i personálním manažerem, mění ze stereotypního člověka v morálně uvědomělou individualitu a nakonec dokonce i v jakéhosi zvláštního hrdinu.

Žena z Jeruzaléma je román zalidněný šiframi a skrytými významy. Ve svém důrazu na bezejmennosti svých postav Jehošua odhaluje důležitost osobnosti každého člověka cestou, která zdánlivě banálními detaily odlišuje jeden anonymní život od druhého. Na konci knihy je personální manažer již tak lhostejný, že je překvapený, když zjistí, že Yulia byla považována za krásku: „Rozsvítil stolní lampu a pomalu prozkoumal počítačový obraz. Byla krásná? Bylo těžké to určit.“ Tato neschopnost rozeznat to, co je ostatním okamžitě zjevné, ho upoutá. Nakonec je tohle přesně tím, co ho neustále žene kupředu – zajisté záměrně – na jeho Kafkovsko Faulknerovské pouti, obtěžkané stejně tak symbolismem jako nepravděpodobnými, ale o to svěžejšími, detaily. Na konci už má za sebou cestu nepostižitelné délky, a to nejen fyzicky, ale i psychicky; a s Jehošuou, jako naším opatrným filozofickým průvodcem, jsme s ním tuto cestu absolvovali i my.

Žena z Jeruzaléma pevně lpí na vyprávění z pohledu personálního manažera, s výjimkou krátkých pasáží psaných kurzívou, ve kterých manažera v jeho putování sledují různé skupinky lidí, jako třeba řecký chór. Tyto mezihry jsou pozoruhodně efektivní i efektní a slouží jak k občasným pohledům na příběh z vnější perspektivy, tak i k jeho integraci do životů ostatních charakterů. Ať už jde o zaměstnance pekárny, hospodské štamgasty, skupinku ortodoxních sester, pracovníky na letišti nebo trhovce, tato svědectví dávají příběhu personálního manažera význam, stejně tak, jako i on dává význam příběhu Yulie Ragayevové. Zároveň tak Jehošua dává prostor „hybným silám imaginace, makléřům fantastična … proto, aby byl stvořen strašný a krásný sen. … Mikroskopické a velmi prchavé, propouštíme miniaturní snové hlísty, produkty přetvářky a skrytých myšlenek, skrze tuhou vnější membránu našich duší.“

Součástí tohoto jednoduchého příběhu jsou i základní otázky identity, individuálnosti a sounáležitosti. Jehošua, dlouhodobý mistr jemného, téměř Čechovovského humoru, v tomto díle vychází z neradostné skutečnosti – brutální vraždy Yulie Ragayevové – a pomocí zvláštních, dojemných a absurdních obratů vytváří kvalitní umělecké dílo. V překvapivém, ale také svým způsobem nevyhnutelném, závěru svého románu Jehošua prohlašuje Jeruzalém za „město všech“. Ač je to jediný případ metaforické těžkopádnosti v jinak perfektně vyváženém románu, jde o logické rozuzlení příběhu o bezejmenném prostém člověku ze symbolického místa, o kterém se domnívá, že „pro něj představuje pouhou hořkou realitu“. Na závěr, na rozdíl od Pana Maniho, tato kniha naznačuje, že přestože může být tíha města hromadně sdílena, není pro jednotlivce o nic menší; a přesto v nás zanechává i určitou naději.

přeložil Dominik Malý
publikováno 5.11.2006

foto © archiv Festivalu spisovatelů Praha