Aleksandar Hemon: Člověk odnikud (2. kapitola)

Své hrozby litovala už ve chvíli, kdy spatřila jeho pomačkanou tvářičku s velikánskými křičícími ústy, jako na expresionistickém obraze. V jejím polopříčetném stavu se jí zdála neuvěřitelně krásná.

Tatáž expresionistická tvář byla předvedena Jozefovu otci, který čekal venku na sluncem zalité nemocniční zahradě zaneřáděné dalšími opilými tatínky. Pronek starší se kymácel podpírán svým kamarádem Duškem, s nímž oslavoval příchod svého syna do tohoto bědného světa. V okamžiku podivné inspirace při pohledu na ten zvrásněný, zuřivý obličej se mu vybavil neblaze proslulý Moise Tshombe, vrah Patrice Lumumby. Duškovi zase novorozený Jozef připomínal Mahátmu Gánhdího, snad díky bílému plátnu zavinovačky, která halila jeho drobné tělíčko. Jozífek sám (jak dodnes paličatě tvrdí) si z onoho dne – prvního v ještě neuzavřené řadě dnů, ze kterých se skládá jeho život – pamatuje pouze děsivý příval oslepujícího světla dopadajícího dovnitř oknem, jako by jeho první seznámení se světem provázel jaderný výbuch.

Jozefovo dětství probíhalo zcela typicky a všedně: sál, spal, kakal, byl přebalen, zase spal, sál, odříhnul si a tak dál. Z roztavené lávy jeho raných zážitků vyčnívá několik neforemných balvanů: na odpolední procházce podél řeky Miljacky mu spadl přímo do klína pichlavě obrněný kaštan; sousedův pes vrazil čenich pod střechu jeho kočárku a olízal mu obličej; při přebalování se nádherným obloukem vyčůral na elektrické topení a jen tak tak se neusmažil – moč se vypařila jako nedosněný sen; do kolébky mu vlezla myš, původní obyvatelka zavlhlého suterénního bytu, který měli jeho rodiče pronajatý, a usadila se mu na bříšku, kde nahmatal a sevřel v dlani její hebké, teplé tělíčko, živé a  tetelící se strachem.

Batolecí léta už byla zajímavější: opilý strýček Dragan (který o mnoho let později cestou k moři nad roklí u řeky Neretvy dá znamení k odbočení vlevo a zřítí se s autem ze srázu) ho držel přes zábradlí balkónu, až se Jozefovy křivé nožky působením gravitace nepřirozeně natáhly a ruce se mu málem vykloubily z ramen. Nemohu se nezmínit o jeho první samostatné výpravě, kdy unikl pozornému zraku matky, vlezl do výtahu a vyzbrojen jen dudlíkem doťapal až do Hotelu Bristol. Tam natrefil celý autobus čínských stolních tenistů, kteří přijeli soutěžit na Mistrovství světa ve stolním tenisu: žonglování ping-pongovými míčky jednoho z nich malého uprchlíka tak fascinovalo, že se od něj neodtrhl až do příchodu své vyděšené matky. Měl bych také popsat fotografii, na které se Jozef učesaný jako venkovský trenér košíkové s nataženou rukou batolí směrem k objektivu, jako vždy dychtivý překročit hranice svého vymezeného světa.

Snad kvůli jeho dobrodružným sklonům, s nimiž si nevěděli rady, se rodiče rozhodli povolat z venkova babičku Natalyku. Přijela jednou pozdě večer oblečená v tmavých šatech a vybavená několika hranatými kufry. Políbila Jozefovy rodiče, aniž se obtěžovala úsměvem, a pak se vážně zadívala na Jozefa, jako by odhadovala, kolik jí dá práce, než z toho špalku syrového lidského materiálu vytesá slušného člověka. A tak bylo Jozefovo dětství poznamenáno babiččinou láskyplnou přítomností: ráno mu nosila k snídani mléko, odpoledne s ním chodila na procházku a hlídala ho, když si hrál na pískovišti. Bránila ho před nezaslouženými (i zaslouženými) kopanci a štulci. Možná proto neměl na hřišti žádné kamarády – nemilosrdný babiččin záhlavec nebo houknutí, při něž stydla krev v žilách, držely ostatní děti s mnohem chatrnějším zázemím (pubertální vzdálené sestřenice, slečny  na hlídání začtené do milostného románku nebo prostě nikdo) v uctivé vzdálenosti. Obvyklý obrázek: Jozef sedí na písku a umělohmotnou lopatičkou zprohýbanou v návalu zlosti dloube nikam nevedoucí díru, zatímco všichni ostatní si v opačném koutě pískoviště družně plní navzájem kyblíčky. Na obzoru se jako válečný křižník hrozivě tyčí babička Natalyka a zuřivě plete Jozífkovi další teplý svetr.

Nutila ho po obědě spát a její přísná ruka ho škrábala na hlavě, dokud neusnul. A po spaní ho čekalo zkoušení jejích pletených výtvorů – dlouhé minuty musel stát bez hnutí navlečený do vlněného svetru, s rukama upaženýma jako semafor, rukávy mu plandaly přes prsty, na rukou palčáky a na hlavě čepici s pitomými bambulkami. Nemohl se dočkat, až přijdou rodiče z práce, a pak se domáhal jejich pozornosti: otci, který se usadil s nohou přes nohu k televizi a díval se na zprávy, šplhal na tlustou holeň jako na houpacího koně; poslouchal, jak si matka při žehlení zpívá bosenské písničky a její hlas chvílemi stoupá do tak pronikavých výšek, až musí otec zesílit v televizi zvuk. Babička Natalyka se mezitím ve svém pokoji zabývala – bůhvíčím se to staré ženy zabývají.

Objevila se zase večer, aby mu vyprávěla pohádku na dobrou noc. Ležel vmáčknutý mezi studenou stěnou a jejím teplým tělem, hlavu v důlku jejího podpaží, které vonělo skořicí a šťávou z kyselého zelí. Vyprávěla mu na pokračování o zvířatech, která žila v daleké zemi jejího dětství. O statečné ovci-bahnici, která útočila na tuláky a zloděje a kolemjdoucí. O psovi, který hlídal děti jako jehňata, až byl tak starý, že ho museli zabít ranou sekyry do hlavy. Vyprávěla mu včelách, které si její dědeček nechával při rojení usadit na hlavu, až mu visely kolem obličeje jako vlasy – k velkému pobavení místních děcek. A vyprávěla mu také o delfínovi, kterého jednoho dne přivezli komedianti. Měl proskakovat obruče, ale místo toho jen ležel a odfukoval v dolíku plném studené bahnité vody, kterou mu tam děti (za úplatu cukrovím) nanosily ve vědrech z místní studny. Než se Jozef nechal ukolébat spánkem, lámal si v duchu hlavu, jak to s delfínem dopadlo: představoval si, že ho nějaký spasitel od komediantů koupil nebo že delfín s pomocí ostatních zvířat utekl, představoval si neviditelného chlapce s čarovnou mocí oživovat mrtvé. Záchrana však nikdy nepřišla včas a delfín pošel, navzdory úsilí, které Jozef do svých představ vkládal. Často se pohroužil do snu, ve kterém vůbec nešlo o delfína, ale který se ubíral svou vlastní zvrácenou, sobeckou logikou – babička Natalyka nebo rodiče umírají a on jim nemůže pomoci, a probouzel se s pláčem. Babička spala a táhle a hlasitě pochrupovala. Díval se, jak se ve snu mračí, cítil otřásání její dřímoty, jemné chvění horního rtu a nosních dírek při výdechu.

Mohu bezpečně prohlásit, že Jozefův vědomý život započal dne, kdy se zadíval na svou spící babičku Natalyku a všiml si, jak je její obličej nebývale klidný: ani náznak chrápání, ani náznak chvění chloupků v nosních dírkách. Teplo z jejího těla pomalu unikalo a Jozef ležel tváří ke zdi a snažil se sám sebe přesvědčit, že když znovu usne a probudí se o chvíli později, uslyší babičku v kuchyni rachotit nádobím. Nedokázal však usnout, pronásledován myšlenkou na smrt tak blízko na jedné posteli. Znovu na babičku pohlédl, na její oči zavřené jen napůl: viděl jejich skelné rohovky. Měl pocit, jako by se na něj dívala zpod přivřených víček odkudsi z veliké dálky, a nemohl připadnout na žádný důvod, proč by se neměla vrátit. V pokoji panovalo ticho, jako by s ní odešlo i všechno ostatní a nechalo po sobě jen obrysy.

Tak vstoupila do Pronekova života smrt. Díval se, jak jeho matka vzlyká a otec pláče, a přihlížel, jak jejich bytem jako nádražní halou prochází průvod černě oděných postav vlekoucích s sebou nepřirozeně tiché děti. Cítil se provinile, že není schopen vymáčknout ze sebe patřičné množství slz. A pak ho osvítil nápad, nad kterým se pak celé příbuzenstvo léta dojímalo: vzal cibuli, přeřízl ji na dvě poloviny a ty si položil na oči, takže se rozplakal víc než dostatečně a na několik hodin zcela oslepl.

Sarajevo, 10. září 1967 – 24. ledna 1992

přeložila Zuzana Mayerová