Arnošt Lustig: Láska na jednu noc

„Proti hladu nikdo nemá zbraň,“ řekl jsem. „Stačí nedat lidem najíst dva tři dny. Je nasnadě domyslet si proč. Slabí ani umírající - se už nebouří. Taky ustrašení se většinou nebouří.“

Myslel jsem na ty staré vedle, pro které je to horší. Myslí pan Cohen na své vzdálené světy? Na mlhovinu Andromedy? Na mikroby, kteří padají na Zemi z neznámých planet? Na signály, které člověk slyší z mezihvězdné dálky, i kdyby už dávno ohluchl? Na hranici slunečního světla?

„Je to jednoduchá německá abeceda,“ souhlasila. Z hlasu jsem vyrozuměl, že o tom nechce mluvit.

Lea se dotýkala tmy, jako se tma dotýkala jí. Požádala mě, abych jí něco zazpíval. Znal jsem českou baladu o milence loupežníků, jak chránila vůdce lupičů tělem, když zaútočili na ležení. Mlčela a poslouchala až do konce. Pozorovala na mém čele šupinky oloupané kůže.

Něco jí to připomnělo.

„Měli jsme v domě koupelnu, vyloženou zrcadly až ke stropu v rohu na obou stěnách,“ řekla. „Zamkla jsem se - jako dítě - a zrcadlo mě ukazovalo ze stran. Noc, profil, tělo a nohy, ruce. Zkoumala jsem rozdílnost každé poloviny tváře včetně chřípí nosu. Někdy jsem ani nevěděla, co od sebe chci, co bych měla očekávat. Můj otec měl orlí nos. Zdědila jsem - naštěstí - nos po mamince. Měřila jsem si v zrcadle prsa. Měla jsem pocit, že se vznáším. Opravdu existuju? Plakala jsem. Ověřovala jsem si, že mně tečou slzy, abych věděla, že pláču. Měla jsem strach, že maminka brzy umře.“ Pak řekla: „V domě, kde jsme bydleli, jsme měli starý výtah. Cítila jsem se v něm jako uvnitř piána, když otevřeš víko.“

Nechtěl jsem být nespravedlivý. Co v sobě hledala? Zdroje svého nynějšího strachu? Ozvěny, kterou si přinesla z Leuwardenu? Vysvětlení bázně z toho, co přijde ráno?

„V šesti letech se mi zdálo, že jdu s rodiči na výlet. U moře jsem se zastavila na kraji útesu, ale maminka s tatínkem šli dál, vykročili do prázdna. V páté třídě se mi zdálo, že můžu létat nad hlavami spolužaček, když jdou ze školy.“

Vikýřem proplouvala do místnosti noc. Tma houstla. Něco na půdičce ztěžklo.

„Těm starým nepomůžeš,“ řekl jsem. „Nikdo jim nepomůže. Mohou si aspoň říct, že žili dlouho.“

Nedalo se rozumět, o čem se starci vedle přeli, kromě německého slova verschwunden, zmizelý nebo pohřešovaný. Snad to byl začátek spojení slov verschwundenes glück, ztracené štěstí, nevím. Potom se dala rozeznat slůvka jako verschwollen, oteklý, verschwitzen, propotit a slovo versickern, prosáknout a slovíčka uřvanec, verplärrter a úpadek, niedergang. Mohli jsme si domyslet. Znělo to jako vyčpělá ozvěna časů, kdy je nezajímala válka nebo trh, peníze, vládní záležitosti. Zvali si domů hosty, obklopeni pohodlím, rodinou, a ve vzduchu byl všeobecný souhlas, předem daný účel všeho, co podnikali; většina věcí se dala předpokládat. Platila ještě osvědčená pravidla, nebo si to alespoň mysleli. Opírali se o právo a sílu zákonů, které je chránily. Připomínali teď spíš ryby plující na povrchu odlehlé tůně, ve společnosti jiných leklých ryb obrácených břichem vzhůru. Seděli na židli, která má jednu nohu místo čtyř a stojí jen proto, že se opírá o zeď.

Obrátili jsme se oba ke stěně, za níž hlučelo. Na chvíli s námi byli starci.

Napadlo mě, co by z Ley bylo, kdyby nejela, přežila a vrátila se do Leuwardenu. Studovala by? Připadala mi chytrá. Musela být sečtělejší než my dva s Adlerem dohromady.

„Ztratila jsem panenství v lese u rybníka, když tálo. Přišla jsem do lesa s klukem, kterého jsem ani neměla ráda. Nikdo tam nebyl. Seděli jsme na kameni, pokrytém mechem. Začínalo jaro a kvetly stromy, mech zezelenal a les provoněl pryskyřicí. Ptáci zpívali. Široko daleko nikde nic, každé místečko zůstalo nedotčené. Udělala jsem to snadno. Snad je krása v nedotčenosti. V tom, co je ještě neobjevené. Co se stane poprvé. Představovala jsem si jako dítě, že co je naposled, je velkolepé. Možná že alespoň to, co je naposled, by mohlo být krásné.“

Ze svíčky zbyl poslední kousek. Z vikýře vanul na půdičku chlad. Noc postupovala. Měsíc si vyměnil místo s hvězdami. Cítil jsem, co se v Lee měnilo. Co se přiblížilo. Měla oči jako kočka. Pozorovala zkomírající plamínek.

„Jednou mě učitelka v poslední třídě našla na půdě. Spolužačky se na mě dívaly, aby odkryly chybu v tom, jak vypadám. Vždycky mi záviděly. Připadalo mi to nespravedlivé. Nemohla jsem za to, že nejsem ošklivá.“

Nakonec Lea řekla: „Když ti nic nevychází a všichni tě šidí, zatrpkneš a nepřeješ nikomu, aby se mu něco povedlo. Musíš taky trochu šidit, aby se to vyrovnalo. Třeba to tak není. Doufám. (Ale ne moc.)“

Myslel jsem na to, jak si pomohla k téhle půdičce.

Obrátila se zády ke dveřím.

Svíčka i plamínek se ztrácely, než pohasly. Chvilenku prskalo kolem knotu. Ze svíčky zbyla na bedně loužička rozteklého vosku. Připomínalo to měsíční řeku.

„Třeba ani neexistuju. Všechno se mi jen zdá,“ řekla.

„Jsi, když se tě dotknu,“ řekl jsem. Myslel jsem na to, že všechno je jen jednou, i to, co se opakuje.

Myslel jsem na její vláčnost: hebkou pleť, zápěstí, ruce, klouby. Čím voněla. Dotkl jsem se jí hřbetu ruky bříšky prstů. Sklouzl jsem k prstům. Měla hezké dlouhé prsty.

„Ještě ne,“ opakovala. „Jedno ti musím ještě říct: Nikdo by neměl chtít, aby čím silnější se cítí muž, o to slabší se cítila žena. Muž může dostat všechno, co chtěl, a přece ho může žena zradit, aby si připadal jako žebrák. Neptej se mě proč a kvůli čemu to ženy dělají.“

Dívala se mi v šeru do očí. Mohl jsem si jen představovat, co myslela. Koho už zradila a jak a kdo zradil ji? Nebo snad na to, kdo z nás bude žít déle? Čím se ponižuje, protože ho ponižují ti druzí? Co to je v člověku, co mu vnuká popud, aby ničil a zničil sám sebe? Bylo to neustále ve vzduchu. Vycítil jsem z její tváře, slov a dechu, co asi předcházelo mé návštěvě a co bude následovat. Tak daleko jsem ani nechtěl jít. Měl jsem rád všechno jednoduché. Narážel jsem na mnohostěnné štíty, za kterými se ukrývala. V každém člověku jsou asi nějakým způsobem přítomni všichni lidé a ve všech je on sám, nesrozumitelné ozvěny povahy a vlastností. Každý se svou vůní, dechem, slovy a řečí, tváří a tělem. Vnímal jsem odstíny světla.

„Venku je vítr a je pozdě,“ řekl jsem.

„Ano.“ Potvrzovala, že mě slyší. „Mít tu pec, upekla bych ti na cestu chleba. Ze všeho nejradši dává žena muži jídlo.“ Napadlo mě až později, proč to řekla. Bylo to, jako by mi něco nabízela i odpírala a dávala a brala zároveň.

Šel jsem zavřít vikýř. Začínalo být chladno. Měla v hlase to, co jí chybělo. Jako by nemohla dýchat. Prázdno, které nevyplnila.

„Není vidět,“ řekl jsem.

„Ne,“ odpověděla, ale zase jen jako že mě slyší a souhlasí. „Žena se nedívá jen očima.“

„Mysli na to, žes mi upekla chleba,“ řekl jsem. „Děkuju.“ Usmál jsem se. Taky se usmála. Bylo zvláštní, jak na půdě znělo slovo chleba. Spojilo se se zemí, zúrodněnou prací, s koloběhem, který začíná, končí a trvá, stále znovu.

„Nasytilo tě to?“

„Možná,“ řekl jsem. „Určitě.“

„Čím to je, že se minulost zdá lepší, třebaže v hloubi duše víš, že tak dobrá nebyla?“

Sáhl jsem na její ruku znovu bříškem prstu. Zachvěla se, jako by jí přeběhl mráz po zádech. Měla nejvláčnější pokožku, jaké jsem se kdy dotkl; ohebné klouby jako kočka. Slyšela něco venku, co jsem nezaslechl?

„Není to křehkost,“ řekla. „Můžu být s každým mužem, kterému věřím. Jen mi nikdo nevysvětlil, proč to nikdy netrvá.“ Pak řekla: „Od ženy se očekává stálost, muži se nestálost odpouští.“

„Do rána už není tak daleko,“ řekl jsem a dotýkal jsem se jí celou dlaní. Nebránila mi, ani neodtáhla ruku, ale necítil jsem odezvu.

Pak řekla: „Žena je v noci lepší soudce než muž.“

A ještě: „Jedna noc jako tisíc.“

Ztrácela ve tmě svůj porcelánový úsměv. Pootevřela rty.

„Chceš, abych tě svlíkla?“

Nemusel jsem odpovídat. Nechtěl jsem dávat nikomu za pravdu, včetně sebe, těsně před cílem. Nemusel jsem myslet na to, čemu a proč dává přednost. Vím jen, co každé nebezpečí znásobuje (i když až dodatečně). Myslel jsem na Ruth Winternitzovou, když na večírku v Belgické 24 vykládala V. F. o strachu, který mají muži z žen, aniž si to uvědomili. Jako by je žena snad mohla pohltit. Nebo jako by se v ní - v jejím klínu - mohli ztratit. V. F. jí odpovídal, že ústa byla kdysi, velice dávno, jediný otvor, kterým živočich přijímal i vyvrhoval, co do něj přišlo a odcházelo. Myslel jsem na děvčata, jimiž jsem se už poznamenal a která jsem možná poznamenal sám. Žádost vystřídaly myšlenky, úklady, podněty a pohnutky. Myslel jsem na to, čím povzbuzoval v Praze V. F. Ruth Winternitzovou, čím povzbuzovala a vybízela jeho. Čemu nikdo docela nerozumí. Na co nejsou slova. Tajnosti povahy. Na to, co řekl V. F. na dvoře u latríny, že opravdová krása k dívce, které je teprve osmnáct, ještě ani nepřišla.

„Ty se nesvlíkneš?“ odpověděl jsem otázkou.

„Pojď se mnou,“ podala mi ruku.

Šli jsme k posteli. Lea mě pomalu svlékala. S košilí neměla potíže, stačilo dorozepnout dva poslední knoflíky. Beze spěchu odstrojila sebe. Měla stejně krásné tělo jako tvář.

„Neptej se mě proč,“ šeptala.

„Neptám se.“

„Musel by ses ptát, proč má řeka dva břehy, chleba dvě kůrky, člověk srdce. Žena tělo. Proč srdce nemůžeš rozdělit řezem přesně uprostřed. Nebo ho kus odkrojit a zahodit. Čemu se bráním, abych nebyla jako řezník. Nedělej si výčitky. Také si je nepřipouštím.“

Na to jsem mlčel.

Řekla: „Nezůstal s jednou ženou dlouho. Nevím proč. V domě jeho lásky není místo pro dva. Říká, že jeho míra jsou dva roky. Někdy jen šest neděl. Doba, kdy lidi ze sebe dostanou to nejlepší. Přála bych si být výjimka. Odchází první, aby předešel ženu. Musíš být silný, abys dokázal odejít. Také žena musí být silná, aby to přijala nebo aby to dokázala skončit.“ Mluvila o síle a myslela na slabost?

A pak se mě zeptala, docela zblízka; sotva jsem slyšel:

„Taky se bojíš, že umřeš mladý? Doufám, že se nechceš dožít osmdesáti nebo sta let. Musí to být hrozné, být starý.“

Nepřál jsem si o tom mluvit. Cítil jsem horko. Hudbu, jakou jsem předtím nezaslechl. Slyšel jsem z jejího hlasu touhu, s níž jsem se ztotožnil.

Vikýřem jsem zahlédl stín, který vrhal měsíc. Už mě nenapomínala ani nezdržovala.

„Jsi krásná,“ řekl jsem.

„Neměl bys mi to říkat. Co kdybych nebyla?“

Vydechl jsem. Držel jsem se toho jako akrobat na visuté hrazdě, aby nespadl a nepotloukl se nebo nezabil. Slyšel jsem svoje srdce. Zevnitř i zvenku mě zaplavovala krev. Chvěl jsem se od paty až k hlavě. Měl jsem pocit, že jsem z těla a kůže, z dechu, hukotu srdce a chvění a touhy.

„Nemusíš mi to říkat,“ řekla. „Co je to - to tvoje ještě víc? Nemusíš říkat, že mě miluješ. Nápěvy lásky jsou smutné nápěvy. Kdyby ses mě ptal prve, odpověděla bych ti, že už vím.“

Mlčel jsem.

„Ráda bych věděla, co je to láska. Snad je to pro všechny stejné a zároveň pro každého jiné. Snad také láska je něco, co je i není. Co jsme, ty a já. Nebo co není, protože je, a je, protože není, soumrak a noc a svítání a den. Soumrak, když se dotkne noci a svítání, když ho spolkne den. Voda a oheň. To první a poslední. Co máš i nemáš. Nevím, jestli je něco kratší a pomíjivější a nevyzpytatelnější. Co je to za květinu nebo strom, co z toho vyroste. Snad - někdy - přátelství nebo vzpomínka, zrada, stesk. Opravdu nevím. Muži by neměli milovat ženu pro krásu, nebo jen pro krásu,“ šeptala. „Co si počne, až zestárne? Už za chvíli, za vteřinu, zítra? Ještě dřív než odejdeš. Pro každou ženu přijde den, kdy není krásná. Kdy začne vypadat staře.“

Neřekl jsem nic; měl jsem sevřené hrdlo úzkostí, ze které osvobodí člověka hřích i čisté svědomí. Nemá to dno ani vrchol, jen závrať s hvězdami, bezčasí, bezmeznost; i moje myšlenky se dotýkaly jejího těla, tváře a očí, jako by současně s nimi objímaly hvězdy a dálku nebo hloubku, které nikdo nerozumí.

„Ani proto, že je ještě svěží,“ šeptala. Už jsem ji nevnímal. „Když je to všechno; když od ní nikdo nechce než mládí, které má, nic víc. Jako by mládí byla nepřeberná studna, zdroj, který nekončí. Nepřijde ke každému ten den, ta chvíle, kdy se smí jen ohlížet? Pomíjivost, která nezačíná ani nekončí, jen trvá? Nejen tady.“

Pak řekla: „Neměli by ženě nalhávat lásku. Měli by myslet na to, jak se bude cítit, až odejdou a nepřijdou.“ Jak mohla ještě mluvit? Proč chtěla, abych to věděl nebo slyšel? Její slova se ztrácela, neslyšná, krásná a zároveň odstrašující.

Vyslovovala je už také zastřeným hlasem, ze stejných důvodů, pro které jsem nemohl mluvit.

„Muži stačí, aby poslouchal ženu, dokud mu má co říct - a dostane od ní všechno, co chce.“

Až později mě napadlo, že se z něčeho vyvlékla nebo osvobodila. A taky až potom Lea z Leuwardenu řekla, že i když už žena nepočítá s ničím, myslí v podvědomí na dítě. (Dítě je v ní přítomno, i když na ně nemyslí nebo o něm nemluví.)

„Vím, kdy mám ráda své tělo.“ Pak řekla: „Každý jsme vedle někoho jiného jiný.“

A ještě: „Jako když rozděláváš oheň. Rozhoří se pomalu. Potom tě sežehne, spolkne, se vším všudy.“

Chraptěl jsem. Nebyla to jen její krása, co mi zastřelo hlas.

Obsáhlo to všechno. Chtěla tím zastavit umírání, kterým možná umírá její krása? Měla pohled člověka před dalekou cestou. Přála si dotknout se nesmrtelnosti, která je na vteřinu, na zlomek vteřiny dopřána člověku?

Měsíc ve vikýři blednul. Osvětloval šňůry deště i světla a tmy a trámy, trsy předjitřních mraků. Cítil jsem Leu z Leuwardenu. Čím umírala po vteřinách. Dotkli jsme se toho, co je věčné v pomíjivosti. Co přichází znovu a je trvalejší než lidi a jejich paměť.

„Ano,“ šeptala.

„Ano,“ odpovídal jsem šeptem.

„Ano,“ povzbuzovala mě, jako bych se chtěl zastavit.

„Ano,“ nechal jsem se povzbudit.

ukázka z povídky Lea z Leuwardenu
foto © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha