Arundhati Roy: Bůh maličkostí

To odpoledne se Ammu vznášela snem, ve kterém ji radostný jednoruký muž držel u světla olejové lampy. Neměl druhou ruku, aby bojoval se stíny, které se okolo něho míhaly na podlaze. Stíny, které viděl jen on. Hřebeny svalů na jeho břiše se pod kůží zvedaly jako dílky na tabulce čokolády. Držel ji u sebe ve světle olejové lampy a svítil, jako by byl naleštěný tělovou politurou s vysokým obsahem vosku. Nemohl dělat víc věcí současně. Jestliže ji držel, nemohl ji políbit. Jestliže ji líbal, nemohl ji vidět. Jestliže ji viděl, nemohl se jí dotýkat.

Byla by se mohla jeho těla lehce dotknout prsty a cítit, jak na jeho hladké pokožce naskakuje husí kůže. Byla by mohla nechat své prsty zabloudit dolů podél jeho plochého břicha. Lehkovážně, přes ty naleštěné čokoládové hřebeny. A nechat na jeho těle vzorkované stopy husí kůže, jako vrstvičku křídy na tabuli, jako vánkem načechranou stopu v rýžovém poli, jako stopy po tryskacích na modré kostelní obloze. Byla by to mohla udělat velice snadno, ale neudělala. Také on by se jí byl mohl dotýkat. Ale nedělal nic, protože v šerosmutku za olejovou lampou, tam ve stínech, byly do kruhu postavené kovové skládací židle a na těch židlích seděli lidé se zkosenými slunečními brýlemi s barevnými sklíčky v rozích obrouček a pozorovali je. Všichni drželi pod bradou nablýskané housle, s nehybnými smyčci ve stejných úhlech. Všichni měli zkřížené nohy, levou přes pravou, a všem se levé nohy třásly.

Někteří z nich měli noviny. Někteří neměli. Někteří vyrukovali slinové bubliny. Někteří nevyfukovali. Ale všem se na sklech brýlí zrcadlil mihotavý odlesk olejové lampy. Za kruhem skládacích židlí se prostírala pláž poházená modrými rozbitými skleněnými láhvemi. Tiché vlny přinášely nové modré láhve, rozbíjely je a staré odnášely pryč spodním proudem. Ozývaly se kostrbaté zvuky skla na skle. Na skále v otevřeném moři, ve sloupci purpurového světla, byla mahagonová proutěná houpací židle. Rozštípána na malé kousky. More bylo černé, pěna zelená jako zvratky. Ryby se krmily roztříštěným sklem. Záhyby noci odpočívaly na hladině a padající hvězdy klouzaly po jejích křehkých střepech.

Můry osvětlovaly oblohu. Měsíc nesvítil. Mohl plavat jednou rukou. Ona oběma. Jeho kůže byla slaná. Její také. Na písku nezanechával žádné šlépěje, ve vodě žádné vlnky, v zrcadlech žádný odraz. Byla by se ho mohla dotknout prsty, ale neudělala to. Jen tam tak společně stáli. Tiše a nehybně. Kůže na kůži. Prašný, barevný vánek jí zvedl vlasy a povíval jimi jako zvlněnou šálou okolo jeho ramena bez paže, které končilo náhle jako útes. Objevila se vyhublá rudá kráva s vystouplou pánevní kostí a plavala přímo na otevřené more, aniž si namočila rohy, bez ohlédnutí. Ammu snem proletěla na těžkých, hrůzou se třesoucích křídlech a těsně pod jeho povrchem se zastavila, aby si odpočinula. Do tváře měla vtlačené růže z modrého, křížkovým stehem vyšitého přehozu. Vnímala, že nad jejím snem visí obličeje jejích dětí jako dva tmavé, ustarané měsíce a čekají, až je vpustí.

„Myslíš, že umírá?" slyšela, jak Ráhel šeptá Esutovi.

„Je to odpolední můra," odpověděl Esuta-Přesný. „Hodně se jí zdají sny."

Jestliže se jí dotkl, nemohl s ní mluvit, jestliže ji miloval, nemohl odejít, jestliže mluvil, nemohl poslouchat, jestliže bojoval, nemohl zvítězit.

Kdo byl ten jednoruký muž? Kdo to jen mohl být? Bůh prohry? Bůh maličkostí? Bůh husí kůže a náhle se objevujících úsměvů? Bůh nakyslého závanu kovu - jako ocelová držadla v autobusu a pach rukou průvodčího od toho, jak se jich držel?

„Budeme ji budit?" řekl Esuta.

Skrze závěsy se do místnosti vkradly tenké paprsky světla pozdního odpoledne a dopadly na Ammuino mandarínkové tranzistorové rádio, které si s sebou vždycky brala k řece. (Také ta věc, kterou Esuta držel na lepkavé druhé ruce, když se vracel na představení filmu Za zvuků hudby, měla tvar mandarinky.)

Zářící pruhy slunečního světla prozářily Ammuiny zcuchané vlasy. Čekala pod povrchem snu a nechtěla své děti vpustit dovnitř.

„Říká, že člověk nikdy nemá zničehonic probudit lidi, kterým se něco zdá," pravila Ráhel. „Říká, že by snadno mohli dostat infarkt."

Společně se rozhodli, že bude lepší, když ji začnou ohleduplně vyrušovat, než když ji náhle vzbudí. A tak otvírali šuplíky, pokašlávali, hlasitě šeptali, pobrukovali si krátkou melodii. Šoupali botami. A našli si dveře od skříňky, které vrzaly.

Ammu, odpočívající pod povrchem snu, je sledovala a láska k nim ji bolela.

Jednoruký muž sfoukl lampu a přešel přes rozeklanou pláž pryč do stínů, které viděl jen on.

Na pobřeží za sebou nezanechával žádné stopy.

Skládací židle byly složeny. Černé moře se uklidnilo. Záhyby vln se vyžehlily. Pěna vklouzla zpět do láhve. Láhev se uzavřela zátkou.

Noc se odročila na později.

Ammu otevřela oči.

Vykonala dlouhou cestu - od objetí jednorukého muže ke svým neidentickým dvouvaječným dvojčatům. „Měla jsi odpolední můru," informovala ji její dcera. „To nebyla můra," odvětila Aramu. „To byl sen." „Esuta myslel, že umíráš." „Vypadalas tak smutně," dodal Esuta. „Bylo mi dobře," řekla Ammu a uvědomila si, že to tak

opravdu bylo.

„Když je ti dobře ve snu, Ammu, platí to?" zeptal se

Esuta.

„Platí jak?"

„Že je ti dobře - platí to?"

Věděla přesně, co myslí, ten její synek se splácnutým nadýchnutým účesem.

Protože je pravda, že jen to, co platí, platí. Prostá, přímočará moudrost dětí. Když sníš ve snu rybu, platí to? Znamená to, že jsi snědla rybu?

Radostný muž beze stop - platí on? Ammu hmátla po svém mandarinkovém tranzistoráku a zapnula ho. Hráli píseň z filmu Čemmín. Byl to příběh chudé dívky, která je donucena vdát se za rybáře ze sousední pláže, ačkoliv miluje někoho jiného. Když se rybář dozví o staré lásce své nové manželky, vydá se v malém člunu přímo na otevřené moře, ačkoliv ví, že se chystá k bouři. Je temno a zdvihá se vítr. Ode dna oceánu se roztáčí vodní vír. Zazní bouřková hudba a rybář utone, stažen ke dnu moře středem vodního víru.

Milenci se smluví na společné sebevraždě a příštího rána je najdou vyplavené na pláži, jak objímají jeden druhého. Takže všichni zemřou. Rybář, jeho manželka, její milenec a žralok, který v příběhu nemá žádnou roli, ale přesto umírá. Moře si dělá nárok na všechny.

V modrém, křížkovým stehem vyšitém šeru lemovaném krajkami světla, s křížkovým stehem vyšitými růžemi na ospalé tváři, Ammu a její dvojčata (na každé straně jedno) tiše pobrukovaly s mandarinkovým tranzistorákem. Píseň, kterou rybářky zpívaly smutné mladé nevěstě, když jí zaplétaly vlasy do copu a připravovaly ji na svatbu s mužem, kterého nemilovala.

Pandoru miikkuvan muttinu póji, (Kdys jeden rybář na moře se bral,) Padiňdžáran káttattu mungi póji, (Utonul, když západní vítr vál,)

Šaty letištní víly stály samy od sebe na podlaze, držíce jen vlastní nadýchnutou tuhostí. Venku v mittamu ležela v řadách čisťounká sárí a natahovala do sebe vůni slunce. Šedobílá a zlatá. V jejich naškrobených záhybech se usadily malé oblázky a budou se rmiset vytřepat, než se sárí složí a vezmou dovnitř na vyžehlení.

Arajatti pěnu u piřačču póji, (Že rybářova žena zbloudila,)

Elektřinou zabitý slon (ne Kočču Komban) v Éttumánúru byl zpopelňován. Na dálnici vzniklo obrovské pohřební spaloviště. Inženýři ze zainteresovaného magistrátu odřízli kly a neoficiálně se o ně podělili. Nestejným dílem. Slona polili osmdesáti plechovkami čistého ghí, potravou pro oheň. Vzhůru stoupal hustý, čadivý dým a vytvářel na obloze složité obrazce. Okolo se v bezpečné vzdálenosti tlačili lidé a vkládali do nich významy. Byly tam spousty much.

Avanai kadalamma kondu póji. (Paní more rybáře schválila.)

Supové se usadili na blízkých stromech, aby dohlíželi na dohled nad posledními obřady mrtvého slona. Nikoliv bez důvodu doufali ve zbytky obrovských vnitřností. Třeba obrovský žlučník. Nebo ohořelou gigantickou slezinu. Nebyli zklamáni. Ani plně uspokojeni. Ammu si všimla, že obě její děti jsou pokryté jemným prachem. Jako dva neidentické kousky lehce pocukrovaného koláče. Ráhel se mezi jejími černými kudrnami usadila jedna blonďatá. Kudrna z Veluttova zadního dvorku. Ammu ji vytáhla.

„Už jsem vám to přece řekla," pravila vážně. „Nechci, abyste chodili do jeho domu. Budou z toho jen trampoty."

Neřekla jaké trampoty. Nevěděla. Uvědomila si, že nevyslovením jeho jména ho vtáhla do rozcuchané důvěrosti toho modrého, křížkovým stehem vyšívaného odpoledne a písně z mandarinkového tranzistoráku. Cítila, že nevyslovením jeho jména bylo ukuto spojenectví mezi světem a jejím snem. A že porodní báby toho paktu jsou, či budou, její pilinami obalená dvouvaječná dvojčata. Věděla, kdo to je - ten Bůh prohry, Bůh maličkostí. Samozřejmě že to věděla.

Vypnula mandarínkové rádio. V odpoledním tichu (lemovaném krajkami světla) se děti vtulily do její vroucnosti. Do její vůně. Pokryly si hlavy jejími vlasy. Podvědomě vycítily, že jim ve svém snu uplavala. Teď ji volaly zpět, rozevřenými dlaněmi svých malých rukou opřenými o nahou kůži na její bránici. Mezi její spodničkou a blůzkou. Moc se jim líbilo, že hněď na hřbetech jejich rukou je přesně stejná jako na břiše jejich matky.

„Esuto, poďívej," řekla Ráhel, tahajíc za linku měkkého chmýří, které vedlo jižně od Ammuina pupíku.

„Tady jsme tě kopali." Esuta prstem sledoval potulnou stříbrnou strii.

„Bylo to v autobuse, Ammu?"

„Na klikaté cestě mezi plantážemi?"

„Když Báppa musel držet tvoje bříško?"

„Museli jste si koupit lístky?"

„Bolelo tě to?"

A pak Ráhelina otázka, pronesená stejně nedbalým tónem jako ty předtím: „Myslíš, že ztratil naši adresu?"

Právě jenom náznak, že se rytmus Ammuina dechu na chvilku pozdržel, přiměl Esutu, aby se svým prostředníkem dotkl Ráhelina. A prostředník k prostředníku na bránici své krásné matky, tuhle linii dotazování opustili.

„Tady tě kopnul Esuta a tady já," ukazovala Ráhel. „A tady Esuta a tady já."

Společně si rozdělili sedm stříbrných strií své matky. Pak Ráhel přiložila ústa na Ammuino břicho a přisála se k němu, vtahujíc měkké maso do úst a hlavu naklánějíc dozadu, aby mohla obdivovat zářivý ovál slin a slabý zarudlý otisk svých zubů na matčině pokožce.

Ammu žasla nad upřímností toho polibku. Byl to polibek průzračný-jak-sklo. Nezkalený vášní nebo žádostivostí - tou dvojicí psů, kteří v dětech tak hluboce spí a čekají, až vyrostou. Byl to polibek, jenž nechtěl být opětován. Polibek nezkalený otázkami, které čekají na odpověď. Jako polibky radostného jednorukého muže ve snu. Ammu unavilo, jak majetnicky s ní nakládají. Chtěla své tělo zase zpět. Bylo její. Setřásla děti tak, jako fena střásá štěňata, když jich má dost. Posadila se a vlasy si na zátylku zkroutila do uzlu. Pak vyhoupla nohy z postele, došla k oknu a roztáhla závěsy. Šikmé odpolední světlo zaplavilo místnost a ozářilo dvě děti na posteli. Dvojčata uslyšela zámek, který se otočil ve dveřích Ammuiny koupelny.

Cvak.

Ammu se na sebe podívala v dlouhém zrcadle na dveřích koupelny, v němž se objevil přízrak její budoucnosti, aby se jí vysmíval. Opilý. Šedivý. Se zahleněnýma očima. Křížkovým stehem vyšité růže na ochablé, pokleslé tváři. Povadlá prsa, která visela jako obtěžkané ponožky. Mezi nohama na kost suchá, vlasově péřová bělost. Zbytečná. Ostrá jako stlačené kapradí. Otupující se pokožka, která pršela dolů jako sněhové vločky. Ammu se zachvěla. Toho horkého odpoledne se zachvěla studeným pocitem, že život už byl prožit. Že její pohár je plný prachu. Že vzduch, obloha, stromy, slunce, déšť, světlo a šero se pomalu mění v písek. Ten písek naplní její nosní dírky, její plíce, její ústa. Strhne ji dolů a na povrchu nechá točivé zavíření, jako po sobě nechávají krabi, kteří se zahrabávají na pláži.

Ammu se odstrojila a pod jeden prs si vložila červený zubní kartáček, aby viděla, jestli se udrží. Neudržel. Kde se dotkla svého těla, maso bylo pevné a hladké. Pod rukama se jí bradavky vrásnily a tvrdly jako tmavé ořechy a napínaly jemnou kůži ňader. Úzká linka chmýří vedla od pupíku přes něžnou křivku základny břicha k černému trojúhelníku. Jako šipka ukazující směr ztracenému cestovateli. Nezkušenému milenci.

Rozpustila si vlasy a otočila se, aby se podívala, jak dlouhé jí narostly. Spadaly ve vlnách a kudrlinách a neposlušných kučeravých pramíncích - měkké na vnitřní straně, hrubší zvenčí - právě až tam, kde se její malý, pevný pas začal zaoblovat do boků. Koupelna byla horká. Malé korálky potu jí vystupovaly na kůži jako diamanty. Pak se utrhly a stékaly dolů. Pot se jí lil prohloubenou linkou podél páteře. Trochu kriticky se dívala na své kulaté, těžkopádné pozadí. Nebylo velké samo o sobě. Nebylo velké per se (jak by to bez pochyb vyjádřil Čákkó-z-Oxfordu). Bylo velké, protože zbytek jejího těla byl tak útlý. Patřilo k jinému, smyslnějšímu tělu.

Musela připustit, že každá půlka zadnice by klidně udržela zubní kartáček. Možná dva. Nahlas se zasmála při představě, že by šla Ajamanamem nahá a zpod každé půlky zadnice by jí vyčuhoval šik barevných zubních kartáčků. Rychle zase zmlkla. Uviděla, jak chomáček šílenství unikl ze své láhve a vítězně skotačí po koupelné. Ammu se trápila představami šílenství.

Mámmáčči říkala, že to mají v rodině. Že to na lidi přichází náhle a zasáhne je to bez varování. Byla tu Pattil Am-máji, která se ve věku šedesáti pěti let začala obnažovat a nahá běhala podél řeky a zpívala rybám. Pak tu byl Tam-bi Čáččan, který každé ráno pletací jehlou ohledával své výkaly kvůli zlatému zubu, který spolkl už před lety. A dr. Muttaččan, který musel být z vlastní svatby odnesen v pytli. Budou snad příští generace říkat: „Ammu - Ammu Aippu. Vdala se za Bengálce. Úplně se zbláznila. Umřela mladá. Kdesi v nějakém laciném penzionu."

Čákkó tvrdil, že vysoký výskyt šílenství mezi syrskými křesťany je cena za příbuzenské sňatky. Mámmáčči to odmítala. Ammu uchopila své těžké vlasy, zabalila si do nich obličej a s námahou skrz jejich pramínky vyhlížela cestu ke stán a smrti. Jako středověký popravčí šikmými očními štěrbinami své zašpičatělé černé kapuce očima hledá odsouzence. Útlá nahá popravčí s tmavými bradavkami a hlubokými dolíčky, když se směje. Se sedmi stříbrnými striemi po dvouvaječných dvojčatech, která se jí narodila při světle svíček uprostřed zpráv o prohrané válce.

Ammu ani tak neděsilo to, co leželo na konci její cesty, jako povaha cesty samé. Žádné milníky nenaznačovaly, kde je. Nerostly podél ní žádné stromy. Neclonily ji žádné grošované stíny. Nekolébaly se přes ni žádné mlžné obláčky. Nekroužili nad ní žádní ptáci. Ani v tomto okamžiku žádné zákruty, odbočky nebo ostré zatáčky nezastíraly jasný průhled až na konec. To Ammu naplňovalo děsivou hrůzou, protože nebyla tím druhem ženy, která by chtěla znát svoji budoucnost. Na to se jí příliš děsila. Kdyby se jí mohlo splnit jedno malé přání, možná by to bylo právě jen nevědět. Nevědět, co pro ni chystá každý den. Nevědět, kde se ocitne příští měsíc, příští rok. Za deset let. Nevědět, jakým směrem se její cesta možná otočí a co může ležet za zatáčkou. Jenže Ammu věděla. Nebo myslela, že ví, což bylo stejně špatné (protože jestli ve snu sníte rybu, znamená to, že jste snědli rybu). A to, co Ammii věděla (nebo myslela, že ví), páchlo po zvětralých octových výparech, které se zvedaly z cementových kádí Zavařeného ráje. Po výparech, které vrývají vrásky mládí a konzervují budoucnost.

přeložila Michaela Lauschmannová