Brian Castro: Tohle si musíš pamatovat

Rozbalí je.
Obložené chleby.
Obložené chleby, napadne ho, mohou člověku připomenout domov, vyvolat v něm stesk po řádu a důvěrné příchuti známého, po sladké oddanosti toho, kdo je připravil, tyhle plody péče, lásky a všeho, co se najde ve skromných kuchyních, i pikantních pozůstatků jiných míst a jiných dob, začne ty chleby tedy jíst, i když nemá doopravdy hlad, a dál na to všechno myslí, dojí je, když má hrob už napůl vykopaný a na psův fialově vyplazený jazyk se slétají mouchy a usedají na zapadlé, zakalené oči, zatímco hrob se už plní vodou, a tu se zdvihne vítr, rozvlní smetanové větvičky metlice, a on ochutná bláto, jež se mu dostalo z rukou na chleba, bláto zvířené vzedmutou vodou rozvodněného potoka, a celou dobu si v hlavě probírá svá každodenní cvičení, zkouší si vybavovat definice, mnemotechnické pomůcky, podle abecedy: anamnéza – život před tímto životem – chorobopis – a zasteskne se mu po jiných místech, kde je doma, i když sám neví proč, protože domov má už tady, kde je život a kde je smrt, v tomhle blátě, v tom dešti, v těch obložených chlebech, které právě jí.

Cosi mu blesklo hlavou, ale nedaří se mu myšlenku chytit za pačesy, neboť se mu vysmekne a vplyne do obrazů, do mrholení a do oné chvíle, kdy vpluli s matkou na parníku do Macaa po olejnaté hladině Jihočínského moře a Perlové řeky, za parníkem se táhly malé dělové čluny s rudými vlajkami, a oni dva stáli sami u zábradlí na levoboku, matka zahleděná k zádi, a hladina se teď zdála zelenější a klidnější, kdežto předtím, ještě na širém moři, byla voda kolem chorobně sinavá a vzdouvala se, a mosazná plivátka v salónku, plná žhnoucích nedopalků a vyhořelých zápalek a jakési žluté tekutiny, připomínající čaj, se vylévala a kácela na prkennou podlahu a cestující zvraceli, zatímco parník sebou zmítal a brázdil rozbouřené vlny, na něj samotného to vůbec nepůsobilo, protože on myslel jen na to, jak bude do vody střílet z praku papírové kuličky, on, pilot spitfiru, zasypávající palbou ubíhající světýlka, rybářské loďky, překvapené milence v záchranných člunech přikrytých plachtami a páchnoucí gumou, hubeného muže v silných brýlích, který se odhalil pokaždé, když kolem přeběhla děvčátka s ruměnými tvářemi, kabát rozhrnoval jako oponu při odpoledním představení a bimbas mu mezi obloženými chleby podvlékaček trčel jako párek; teď už se po něm možná matka ohlédla, ani jí nebylo dobře, na sobě měla své bílé šaty a bílý klobouk, a znovu mu opakovala – protože mu bylo teprve osm a nebyl tak docela v pořádku, trpěl jakousi poruchou soustředění a nebyl schopný si cokoli zapamatovat na delší dobu, soustředit se, dělat matematické úkoly, říkala mu tedy znovu, že jsou tady na prázdninách, a parník na pravoboku narazil na staré pneumatiky, zatímco oni stáli sami tady a on se chtěl rozběhnout na druhou stranu, aby uviděl muže, jak s cigaretou přilepenou k dolnímu rtu přitahuje lano tyčí s hákem na konci, a čekající portugalské úředníky s červenými prýmky, parník znovu narazil, a on upustil obložené chleby do vody, protože chtěl všechno nechat za sebou.

Třeba s ním opravu nebylo cosi v pořádku, že ho vzali ze školy uprostřed roku. Každý den ve třídě zvracel, jak se mu strašně stýskalo, ani matka ho doma nechtěla a otec ho bil, za to, že chodí za školu a má tak špatnou paměť, jenže i tehdy, i tehdy se mu stýskalo, a teď jeli na prázdniny, před nimi se bíle tyčil hotel Bella Vista, s bílými terasami, bílou mozaikovou dlažbou a balustrádami a bíle oděnými číšníky, a jeho matka v bílé záři horečnatého snu, tak tohle byla jeho odměna za to, že se nevzdal svých pocitů, neodbytných jako to nekonečné mrholení, to nekonečné šplíchání kalné vody na kamenných schodech, troubení rikšů a pozvolné zduřelé nadýmání rozplizlých, nevhodných slov, která si zapisoval do notýsku, jako to dělala matka, a napodoboval při tom i způsob, jakým se nadechovala a vzdychala pokaždé, když přestala, a pak při psaní zadržoval dech, a psal jen tak dlouho, doku mu dech stačil, dokud mu vystačili soustředění, paměť, pozornost.

Uvnitř bylo teplo, a když si vybalili, měl dovoleno objednat oběd a ty nekonečné várky tříposchoďových, profesionálně opečených toastů mu připadaly jako zázrak, a měl dovoleno pít kávu i zavolat na číšníka a pak se dívat, jak po trávníčku na střešní terase ostatní děti v dešti prohánějí malou opičku.

Ten večer hrála hudba, orchestr zběhlý v nostalgii, za normálních okolností by matka tančila s otcem, ale teď tu s matkou seděli sami dva a podupávali nohama do taktu a za chvilku vstal jakýsi stařec v bílém večerním saku a požádal matku o tanec, ale ona ho s úsměvem odmítla.

Příští ráno bylo stále ještě zataženo a tak si vyšli s hotelovými deštníky, nastupovali do zastřešených rikšů a vystupovali z nich jako z dostavníků, které viděl kdysi ve filmu, přestože neměli koně a říkalo se, že jejich řidiči umírají ve čtyřiceti, z toho, jak venku v každém počasí šlapou do pedálů a málo jedí a hodně kouří opium, a když dorazili k pozorovatelně na starodávné pevnosti Monte, řidič byl celý zpocený a vypadal nemocně, ale usmíval se na ně, když vystoupili a šli se podívat přes záliv, kde v roce 1622 jezuité potopili holandské lodě, na Čínu, a chlapec si vyndal své olověné letadélko a nalétával s ním a odstřeloval starobylé věžičky. Tu hračku mu dal Jimmy Johnson, který nosil uniformu pilota královského letectva, a dal mu medaile a pilotní odznaky a knížku o letadlech a přiměl ho, aby si zapamatoval siluety letadel, a tak věděl, že model, který držel v ruce, se jmenuje Hawker Hunter, A Jimmy Johnson měl knír a kouřil tabák značky 555, který nosil ve žlutozlaté plechovce, a jezdil ve sporťáku MG, ale nic z toho chlapci nezabránilo, aby nestrčil letadélko do zející hlavně děla, a nenaslouchal, jak nenávratně klouže dolů.

To odpoledne lilo, a tak zůstali uvnitř, matka psala dopisy a on se toulal po chodbách, tu a tam se sklouzl po prkenné podlaze, a běhal nahoru a dolů po schodištích, až se docela ztratil v druhém křídle obrovského hotelu a na schodišti pokrytém kobercem zaslechl kňučet nějakého psíka, a když se pak pustil dál, uviděl, jak se k němu blíží štěně s prosebnýma očima, vrtí ocáskem a vleče bříško po zemi, a on ho pohladil a štěně ho počůralo a pak udělalo hromádku na koberci, a když se vedle otevřeli dveře, vběhlo dovnitř a on uslyšel, jak se dveře zamykají a jak se odemykají jiné, z nich vyšla stará dáma, a když uviděla tu hromádku, tak se na něj rozkřikla, že je špinavý harant, a volala vrátného, zatímco se pokoušela držet ho za ucho, jenže on se jí vykroutil a běžel, jak nejrychleji uměl, ven na ulici, a potloukal se po nábřeží na Praia Grande, pak vytáhl z kapsy další letadélko, tentokrát Shooting Star, stříbrné, s nádržemi na křídlech, a pustil ho do moře.

V Macaau strávili téměř dva týdny, dokud si neprohlédli veškeré památky: protestantský hřbitov, kostel Svatého Dominga, pevnost Guia, muzeum Luise Camoese, rozvaliny Sao Paola, Sun Yat-Senův dům, dokonce i útulek, kde se lidé vzájemně vodili za ruku a kde byla blondýna, která hodně kašlala a byla cítit kolínskou, a pak náhle, když se najednou otočil a podíval se zpátky, byl trávník prázdný, jako by se kdesi jinde podával oběd a všichni se tam rozběhli a nechali tu po sobě pantofle a noviny a brýle, matka byla zabraná do hovoru se světlovlasou lékařkou, která si právě oblékla bílý plášť a on byl rád, že už se budou vracet, i jeho matka se rozveselila, když nadešel čas nastoupit na parník, ale jakmile zas stáli na palubě, přepadla ho ještě větší sklíčenost, protože myslel na školu a na to, jak jednou musel předstírat, že je nemocný, a když pak přišel domů, našel tam k svému překvapení Jimmyho Johnsona, který mu dal další letadélko, zatímco jeho matka chystala oběd. Bylo to zrovna to letadlo, které měl v ruce, když je parník konečně odvážel pryč, byl to model Sabre, na kterém si zakládal, ale teď ho hodil do vířící vody za zádí, a nechal tak všechno za zády a zůstal mu jen dech, který zatajoval, jak nejdéle dokázal, aby si vtiskl tyhle věci do paměti, a pokud ho bude zadržovat dost dlouho, třeba se i vznese, lehounký jako balónek.

Když dorazili domů, otec popíjel v šeru dvorku a řekl, pojďte dál, pojďte dál, jako by byli úplně cizí a vypadal šťastně, ačkoli mu na tvář padaly stíny, a matka neříkala nic a otec dál už také nic neřekl, a pak nastalo období mlčení, které trvalo tři týdny, a pokaždé, když se vrátil do školy, mlčíval taky, protože nic neviděl, a když nic neviděl, začal si připadat, jako že se dusí, a nemohl popadnout dech, učitelé volali školního lékaře, který řekl, že by ho neměli nechávat o samotě, ale on vyšel o přestávce školními vraty ven a vystoupil na kopec za školou, vyškrábal se po takovém betonovém náspu a zastavil se na okraji nad dvacetimetrovým srázem, stál a díval se do prázdného rezervoáru, kde loni v létě zahynuly dvě školačky, spláchlo je to ruku v ruce do odtokového kanálu, když se rezervoár za prudkých dešťů zaplnil, a nikdo nevěděl, jestli to byla nehoda nebo sebevražda; stál tam dlouho a pak šel domů a otec se zlobil, protože telefonovali ze školy, začal ho pohlavkovat a křičet na něj, i když se mu zdálo, že ho neslyší, že mu ten hlas zní jakoby zdáli, jakoby ze dna toho rezervoáru, pohlavkoval ho a pak posbíral všechny modely letadel, některé z nich mu dal Jimmy Johnson, a vyhodil je z okna a díval se, jak se lámou pod koly projíždějících aut, a opakoval kolem dokola, že toho chlapa, toho Johnsona, přeložili do Západního Německa a že teď už snad budou moci v klidu žít a že doufá, že se z toho všichni poučili.

Pak mu otec začal dělat k svačině sendviče a on je jedl a bylo mu dobře a cítil se silný a myslel si, jak se mu daří se s tím vším vypořádat.

O čtyřicet let později seděl na seděl na břehu a jedl sendviče s drožďovou pomazánkou, které chutnaly po blátě, a pozoroval, jak se ve strži, jíž protékal potok, zdvihá vítr, když tu zaslechl nad mraky osmisedadlové letadlo Nomad na lince do Sydney a věděl, že v něm odlétá jeho žena, a pustil se znovu do pohřbívání psa.

Ona toho psa nenáviděla, říkala, že je starý a páchne a je prolezlý rakovinou a měl by se co nejdřív nechat utratit, ale tenhle pes za ním vždycky přiběhl a lehl si vedle něj, když chodíval procházkou po přístřešku, kde se posadil na starou postel vedle rezavého mrazáku a začal se opíjet, pokaždé o trochu dřív, a věděl, že se nezlobila kvůli psovi, ale kvůli prázdným láhvím a nepořádku a hlavně kvůli tomu, že si nic nepamatoval a nic s tím nedělal.

Pak pes jednoho dne spadl do potoka a nemohl ven, a tak ho musel popadnout za obojek a vyvléct po svahu nahoru a pes se neudržel na nohách, protože byl tak dlouho ve vodě, a jeho žena říkala, buď ten pes, nebo já, a jemu z toho bylo tak strašně smutno, že nemohl vůbec dýchat a z dřívějška věděl, že bez dýchání dojde v těle k jakémusi odloučení.

Na chvíli se snažil si vzpomenout, doopravdy se snažil, ale nakonec si už nic pamatovat nechtěl. Položil psa do jámy a začal ho zahrabávat, a na okamžik si vybavil, jak se mu paže zlehounka dotklo škubající se psí ucho, těsně před tím, než ho zastřelil. Zasypal jámu hlínou.
Nemohl dýchat.

Vrátil se do domu a přecházel z místnosti do místnosti a nemohl najít místo, kde by si chtěl odpočinout. Nic, na co by se mohl zaměřit. Pomalými doušky vypil celou láhev červeného vína, pil je z křehké sklenice, kterou si naléval vždy jen do poloviny, přecházel po pokoji a pak zase z jedné místnosti do druhé. Bubnování deště na střeše zesílilo a on myslel na to, jak se psí hrob plní vodou, temný, těsný a těžký, a myslel na letadlo, kterým mu odletěla žena. Při tom odloučení cítil, jak se jedna jeho část odlehčila, jako by si od čehosi ulevila, možná od lásky a smrti, a on chtěl všechno nechat za sebou, ale na poslední chvíli si uvědomil, že když mu žena nechala sendviče, asi se nejspíš vrátí.

Tou souvislostí si však nebyl tak úplně jistý.

Přeložila Alexandra Büchler