Daniel de Roulet: Berlínský maraton (dopis Gillesu Perraultovi)

Berlín, 24. září 1997

Milý Gillesi,

v neděli běžím Berlínský maraton. Má fyzická příprava je dokončená, má psychická příprava nejistá. Do 28. září mi zbývají čtyři dny. Pokud jde o fyzickou stránku, už půl roku běhám jeden maraton týdně. To jest 42 kilometrů, rozdělených natřikrát. V týdnu dvakrát deset kilometrů a zbývajících 22 o víkendu. Nebo 15, 15 a 12 kilometrů. Nejraději brzy ráno. V Berlíně jsem tři měsíce, pečlivě jsem cvičil vytrvalost a postupně zvyšoval svůj počet kilometrů. Mé dlouhé výlety podél Treptowského kanálu a v Grunewaldském lese mě přivedly až k závěrečnému 35kilometrovému běhu, který jsem minulý týden dokončil za tři a půl hodiny. Už v polovině srpna jsem si myslel, že budu moci dosáhnout třiceti kilometrů. Byl jsem moc velký optimista, málem jsem si přivodil zánět šlach a uložil si deset dnů odpočinku. Jinak, záda mi nepraskly, kolena mi už skoro nevržou, díky protahovacím cvikům jsem se zbavil křečí, lýtka zmohutněla, aniž by ztvrdla, i mé prsty na nohou si zachovávají pružnost, nehledě na otlaky vyvolané třením ponožek. Během posledních dnů se ještě může stát nějaká nehoda, hloupá náhoda, ale důvěřuju Niké, bohyni vítězství, že bude chránit křídla na mých patách. Takže fyzicky si na sebe nemůžu stěžovat.

Zato psychické přípravě musím ještě věnovat velké úsilí. Pro tolik práce bych měl najít aspoň jeden důvod. Až doteď jsem nacházel jen záminky, ale ne důvod. Můj nedostatek motivace  pochází  z  toho,  že  jsem  se  trénoval  sám.  Za tři měsíce v Berlíně jsem neběžel s nikým ani sto metrů. Při tréninku jsem míjel dvojice, hlavně kolem jezer, vždycky jsme na sebe kývli rukou jako motorkáři, když na okamžik pustí řídítka. Viděl jsem i osamělce uzavřené v jejich walkmanech a v rytmu někoho jiného. A několik úzkostlivých lidí, co sledují jenom pípání přístroje na hlídání pulsu v tepnách. Jako by už neuměli naslouchat vlastnímu srdci!

Počítal jsem s podporou několika přátel. Jeden z nich, který se zajímal o tenhle závod, se nakonec rozhodl běhat kolem jiných záležitostí. Jedna známá si stěžovala, že v Berlíně se mluví německy, což byl důvod, proč se nezúčastní toho bláznění. Můj otec mi do telefonu řekl “na to už jsi starý“. Skoro jsem odpověděl “ty ještě starší”, ale jsem slušný syn. Moje žena a syn se ptají, jestli dokážu další den unést zavazadla. Na telefonním nahrávači jsem našel zprávu od jedné maratonské běžkyně, která mi přeje všechno dobré s tím, že to pro mě bude dobrý trénink, než se s ní zase setkám na modré linii v New Yorku. A nakonec Váš dopis, Gillesi, kde píšete, že musíte účast odřeknout kvůli kolenu, mě zbavil poslední vnější podpory. Takže není nikdo, kdo by mě tlačil, kdo by mě táhl. Trénuju jen sám sebe, s rizikem, že se rozdvojím, aby jeden trénoval druhého.

K tomu všemu má Berlínský maraton špatnou pověst. Při stavbě olympijského stadionu pro Hry roku 1936 nechal Hitler zbudovat triumfální vstup, který se dodnes jmenuje Maratonská brána. Führer osobně tleskal vítězství jednoho reprezentanta z Japonska, země svého spojence. Po pravdě řečeno, maratonec Son byl Korejec, kterému jméno a národnost násilně změnili po japonské okupaci Koreje. Samotný závod se běžel na dokonale přímé dálnici. Jak říkáte, Gillesi: “Nacistický nápad.”

Generální tajemník těchto her, pan Carl Diem, se proslavil nejméně dvěma projevy. Prvním k německé mládeži v roce 1936: “Dobrý sportovec je také dobrý voják.” Druhým ke stejné mládeži v březnu 1945, aby ji povzbudil k vojenské obraně stadionu proti osvoboditelům, kteří už byli u bran Berlína: “Nádherná je smrt ušlechtilého válečníka, který umírá pro vlast.”

28. dubna 1945 několik tisíc dětí z okolních čtvrtí, ve věku od deseti do čtrnácti let, bylo ozbrojeno starými francouzskými a italskými puškami. V deset hodin ráno je vrhli do útoku proti sovětskému nepříteli, pevně usazenému za olympijskými stavbami. Za dětmi se kryla tisícovka vojáků rozprášené německé armády. Jeden tehdy osmnáctiletý voják vypráví, že  zpětný náraz jejich vlastních pušek srážel děti k zemi. V otevřeném terénu se vrhaly do útoku na hnízda nepřátelských kulometů a tanků, jejichž velitelé váhali s rozkazem k odvetě. Děti nakonec nedokázaly znovu projít Maratonskou branou. Dva tisíce jich zemřelo na místě. Zbytečné, děsivé.

Po válce pan Carl Diem dál přednášel projevy ve jménu německého sportu. Prestižní cena nesoucí jeho jméno byla každý rok odměnou pro nejlepší běžce. Na počátku sedmdesátých let byl poctěn bronzovým, skoro dva metry vysokým reliéfem, osazeným nad Branou. Kromě jeho jména si lidé mají zapamatovat: “24. 6. 1882 – 17. 12. 1962. Koncem osmdesátých let tuto desku údajně poškodili neznámí antifašisté a byla pak restaurována začátkem devadesátých let, když Berlín předložil svou kandidaturu na Olympijské hry roku 2000.

Ještě včera, v úterý 23. září 1997, jsem si šel ověřit, že reliéf hlavy pana Carla Diema, mnohem větší než v životní velikosti, je stále na místě, vedle seznamu vítězů z roku 1936. Je mezi nimi i Son, jehož si stále přivlastňuje Japonsko. U Maratonské brány parkoval tucet přepychových vozů. Z BMW se sklápěcí střechou vystoupil fotbalista, který přijel trénovat. Vřele mě pozdravil, považoval mě totiž za sportovního novináře, když viděl, jak si něco zapisuju na žlutý lístek. Rozmýšlel jsem se, jestli tam mám přilepit nálepku, vystupující z úst pana Carla Diema jako bublina v komiksech:

“Wunderbar ist der Tod, wenn der edle Krieger für das Vaterland stirbt.”

Tahle návštěva mou psychickou přípravu na nedělní běh nezlepšila. Naštěstí je trať už jiná. V roce 1974 provoz nové dráhy slavnostně zahájilo 275 mužů a 9 žen.. Počet účastníků roste rok od roku, vrcholu dosáhl v roce 1990, kdy trať poprvé prošla Brandeburskou branou. Na neděli se zapsalo 20.000 běžců, na které čeká milion diváků. Ale ta čísla nic nemění na skutečnosti, že na startu a po čtyři hodiny budu vystaven té otázce, kterou stále neumím jednoduše zodpovědět. Maratonče, co hledáš?

Když jsem před pěti lety běžel svůj poslední maraton, nebylo mi ještě padesát. Když jsem vyběhl z mostu na Manhattanu, vzpomínám, že jsem ucítil, jak se mi stáhl krk. Nehledě na miliony diváků, kolem nichž jsem právě proběhl, tam byl jeden, který čekal jenom na mě. Bylo mu něco mezi deseti a čtrnácti lety, tak jako dětem pana Diema. Vykřikl: “Táto, máš náskok.”   Po zbytek běhu jsem se sám sebe ptal, před čím mám náskok. Doběhl jsem s náskokem před svým štěstím.

Takové otázky vás zaměstnávají po celé kilometry a dovolují unavenému mozku, aby se zase zavlažil. Jestliže člověk chce dokončit maraton, je nezbytné, aby měl pro sebe na vyprávění pár historek. Nemusí být pravdivé, stačí, když souhlasíte, že jim uvěříte na několik tisíc kroků. A tak si běžec vymýšlí malé historky, které jsou vůči velké historii totéž co malá smrt milenců vůči velké smrti.

Pro svou závěrečnou přípravu a s vědomím bezejmenné samoty, která by mě mohla v neděli přepadnout, naprosto nečekaně, bez ohledu na povzbuzování diváků, rozhodl jsem se uspořádat podél trati aspoň pět setkání, která mi mohou být užitečná a která svolám veškerou silou své obraznosti. Protože je třeba běžet v hlavě, být “napřed” vůči svým nohám. Pro výběr setkání, hlavně pokud se odehrávají s vysněnými postavami, je Berlín ideální místo. Můžete se například rozhodnout potkat jen francouzské spisovatele: Voltaira, Chateaubrianda, Balzaca, Gida, Giraudouxe, jak je libo. Nebo velké každého světa, které metro poctilo stanicemi, později přejmenovanými, nebo pamětními deskami, které odstranila změna moci: Bakunin, Rosa Luxemburgová, Adolf Hitler, Jacques Duclos, Marlène Dietrich. Nebo nějakého rakouského hudebníka, mexického malíře, polského bankéře, ti všichni mají svá jména na zdi podél maratonu. V Berlíně se každým krokem běžce vyrovnáváte se světovou historií posledních století. Těch pět setkání, která jsem si určil, je dobrovolných, je dokonce možné, že ti, kdo běží se mnou, si ničeho nevšimnou, nebo si myslí, že mě přepadl “runners high“, orgasmus maratonce, až uvidí, jak zvedám hlavu k zavřenému oknu, k dávno zmizelému přízraku. Vybral jsem si pět setkání, představím vám je. Někdy v příštích letech budete dost blázniví na to, abyste běhali od jednoho k druhému.

V neděli, na startu v deset hodin (registrace v 9.25) bude mít každý závodník na botě připevněné čidlo, díky kterému elektronické přístroje měří jeho čas a průměrnou rychlost v hodině. Třída 17. června se běží po přímce. Při zmatku na startu je třeba sledovat zlatého anděla stojícího na nadpažbí děl, zabavených Francouzům u bran Paříže. Pak je to zase rovně přes Brandeburskou bránu, která je od rozšíření trhu směrem na východ otevřená jen pro taxíky, autobusy a právě pro běžce 24. maratonu. Napravo minulý týden otevřeli hotel Adlon, rekonstruovaný v secesním stylu, ale s jedním patrem navíc, s kterým vypadá směšně.  Vlevo staveniště Reichstagu, mám vám ho zabalit? Výhled pokračuje přes Pařížské náměstí pod řady lip ulice “Unter den Linden”. Vpravo, v zahradě ruského velvyslanectví stojí záhadná, pečlivě zahalená socha, aby se vyhla jakékoli identifikaci. Určitě nějaký bronzový Lenin. Dál vlevo univerzita, naproti níž tak snadno hořely knihy. Pak Palác princezen a hned naproti zbrojnici moje první schůzka. CHYBÍ TEXT?

V duchu si ho představuju, jak sleduje nějakou Matildu mezi mladými ženami, kterých běhá čím dál víc. Protože ve své době, v roce 1806, viděl na téhle třídě defilovat jen hrdou francouzskou armádu dobývající východ, armádu císaře Napoleona. Představuji vám Henriho Beyle, řečeného Stendhal, pobočníka válečného komisaře.  Je mu 23 let a vzhledem k tomu, že nikdy nepřestal retušovat svůj životopis a upravovat ho podle svých ambicí, není snadné zjistit, v které době v Berlíně skutečně bydlí. On sám píše: “Dne 26. října 1806 Beyle viděl Napoleona vstupovat do Berlína.“ Pak o roku 1812: “Po návratu s Napoleonem z Moskvy Beyle viděl, jak se Berlín odtrhl od Francie.” Někdy mezi těmito daty objevil lásku, a tu popsal ve 23. kapitole knihy “O lásce”. Po Voltairovi, D´Alembertovi a dalších francouzských osvícencích, kteří přišli zavést kult rozumu, mám rád Stendhala, romantického ve faktech, ale zatím ne v teorii, při vyprávění příběhu té obletované kněžny, která přišla na ples a nevěřila, že se lze naráz zamilovat a jejíž svět se zhroutil během několika málo minut. “Láska na první pohled jako blesk z čistého nebe. Bude třeba změnit tenhle směšný výraz, tato věc nicméně existuje. Viděl jsem laskavou a ušlechtilou Wilhelminu, zoufalství berlínských krasavců, jak pohrdá láskou a vysmívá se jejím pošetilostem…  Jednoho večera jde na ples u knížete Ferdinanda, deset minut tančí s mladým kapitánem… takový byl původ dlouhé řady neštěstí, kvůli nimž zahynula tak mladá a tak tragicky, otrávená vlastní rukou nebo rukou svého milence.

Mezi Sprévou a Regentským palácem sídlí francouzské velitelství města, Kommandatur. Otevřeným oknem se nese hluk přecházejícího davu, Napoleonových gardistů nebo maratonců? Stendhal osušil inkoust na dopisu své sestře Pauline: “Voda Sprévy jako zelený olej…všude, kde chybí dlažba, člověk zapadá do písku…Jak mohlo někoho napadnout založit město uprostřed všeho toho písku?”

Ve znovusjednoceném Berlíně najdete dvě Kalvínovy ulic, dvě Voltairovy ulice, ale tam, těsně před mostem, který vede k ostrovu na Sprévě, je třeba připomenout Stendhala romantika. Od té doby, co běhám v tomhle městě, zjistil jsem, že mu krutě chybí fontány. Protože zajistili užitečné a jen to nejnutnější, zapomněli pováleční  rekonstruktéři na místa s veřejným vodovodem. Trénování maratonu to neulehčuje. Proto navrhuji tady, naproti zbrojnici, fontánu věnovanou Francií na místě bývalého francouzského velitelství. Jmenovala by se Fontána Lásky. V zimě, s větrem a sibiřskými teplotami, nepodobaly by se cikcak visící rampouchy úderům blesku, byť ne z čistého nebe?

Za mostem se nalevo otvírá Zahrada rozkoše, která naznačuje ulici Karla Liebknechta až k Alexandrovu náměstí. Tenhle car určitě oceňuje, že alej, po níž probíhá maratonský průvod, aby se dostal z jeho náměstí, se jmenuje alej Karla Marxe. Po znovusjednocení takové názvy mezi jmény ulic vymizely, všechny byly zase přejmenovány postaru. Ale potíž s tímhle Marxem je v tom, že jedna velká třída Západního Berlína nesla stejné jméno. A tak maraton, poté co se k 7. kilometru dostal alejí Karla Marxe, ocitá se u 19. kilometru na ulici Karla Marxe, kde dnešní německá armáda má zásobovací kancelář. Právě tady vám rozhodně chci představit Jenny Marxovou, Karlovu ženu, které bych rád věnoval druhou fontánu.

Těch několik dopisů, které zůstaly z její korespondence s manželem, bylo nakonec publikováno v Lipsku, v roce 1989, ale staly se obětí znovusjednocení. Vydavatel v tom roce zmizel, a proto knihu v celém Berlíně nelze sehnat. Představuji vám ji tedy popaměti, pod jejím oknem. Řekněme, že jsme v roce 1848, v době, kdy se všude vyhlašují nové republiky. Její manžel jí nechává příliš málo peněz na úhradu služebné a výchovu dětí, aby byly uchráněné před převraty ve světě. Během březnových dnů jsou na barikádách všichni básníci Berlína, a jako první Fontane, kterému se zablokovala puška a který se jde schovat vzadu ve své lékárně. Není tu skoro nikdo jiný než ten zbabělec Amiel, který v ty dny zkoumal pouze své duševní stavy při sepisování vědeckého pojednání pro svou ženevskou univerzitu. Na 19. kilometru, když zvednu hlavu, vidím Jenny v jejím bytě, měšťanku pečlivě vychovávající své  děti,  rozdávající drobné bez ohledu na bídu a úniky svého manžela. Byla o čtyři roky starší než on, když se zasnoubili proti vůli rodin. Svému otci Marx napsal pozoruhodný dopis na obranu své vášně, přesahující všechny do té doby známé emoce. “Ani umění,” říká, “není tak krásné jako Jenny.” Romantická a poté manželská láska. Není nutné zdravit Jenny zdviženou pěstí, bude stačit doušek z její fontány na zdraví revoluce roku 1848. Kdyby si tak ten starý nehrál na proroka, kdyby z něho neudělali Boha, byl by to skvělý chlapík. Nebylo by možné ho pominout, ale člověk by věděl, jak na něj, tak jako to uměla Jenny.  Papírové pohárky, které běžci používají, se nesmějí házet kamkoli, podél trati jsou na ně připravené síťky.

Z devatenáctého století to bude všechno. Kyvadlo hodin se dlouho kývá mezi Stendhalovým romantismem a manželskou láskou Marxovy Jenny. Proto také maraton po trase podél nábřeží Waterloo se vrací po vlastních stopách přes náměstí Jižní hvězdy. Následuje Yorkská ulice a u 25. kilometru opět Postupimská třída. Začala druhá polovina trasy a já si představuju přechod do 20. století. Berlín se značně rozvinul. V roce 1871 měl 832.000 obyvatel. V roce 1900 jich už bylo 2,7 milionů a v roce 1910 dokonce 3,7 milionů. Je to tedy tehdejší velkoměsto, kde je třeba za každou cenu zkusit štěstí. Dovolte, abych vám představil Roberta Walsera, 28 let, který přichází v roce 1906, sto let po Stendhalovi. Během dvou let napíše čtyři romány, mezi nimi i “Příručího” a spoustu drobných textů, v nichž se vyznal z lásky k tomuto městu. Robert stejně jako Stendhal sám upravuje svůj životopis: “Je faktem, že Walser dokázal velice dobře psát a žít romány.” Každý den prochodí desítky kilometrů, ve své horečnatosti špatně snáší sebemenší zpoždění úspěchu, proto bude muset utéct do melancholie, alkoholu, později k apatii. Mám rád jeho texty, kde vypráví o Berlínu, přeložím vám z nich dva úryvky.

“Nahoře úzký pruh nebe, dole hladká zem, bolestivá a vyhlazená osudem. Po obou stranách se tyčí domy, odvážné, zdobné a fantastické ve své architektonické výši.  Vzduch se chvěje a děsí pozemského života. Zde se nachází pramen, potok, řeka, proud a moře pohybů. Zde nikdy úplně neustávají pohyby a přitažlivosti, a kdyby se život nahoře v ulici chtěl téměř zastavit, začíná znovu na jejím dolním konci.”

“Ne, nechtěl bych žít nikde jinde než v Berlíně. Copak snad děti v malých městech, stařičkých a zaprášených městečkách žijí lépe? Jistě, je tam spousta věcí, které my nemáme. Romantika? Myslím, že se nemýlím, když považuji za romantické to, co žije už jen z poloviny. To, co je nedokonalé, poničené, nemocné, například stará hradba. To, co ničemu neslouží, co je tajemně krásné, právě to je romantické. Romantika je konec konců tím, čím je, a srdce každého citlivého člověka v sobě má staré město, obklopené prastarými hradbami. Náš Berlín překypuje novotami… Všechno, co je historicky zajímavé, zmizí, starý Berlín už nikdo nezná.”

Nezaslouží si Walser také jednu fontánu, někde v Postupimské ulici? Po fontánách Lásky jako blesk z čistého nebe a Lásky manželské by to byla fontána Dětství. On nikdy nepřekonal dětské sny, jaké člověk může mít na schodech před bienským gymnáziem. (Byl jsem tam také, věřte mi.)  Posledních pětadvacet let svého života,  kdy  byl  proti  své  vůli zavřený v psychiatrické léčebně, dál chodil na osamělé procházky, až do vánoc roku 1956, kdy se zhroutil do sněhu. Je snad proto třeba mluvit o Vánoční fontáně?

V okamžiku, kdy odhazujete pohárek do napjaté síťky, musíte vyběhnout na Grunewaldskou ulici, potom na ulici Martina Luthera (tomu pamětní desky nechybí), pak na Innsbrucké náměstí, Rýnskou a Hradní ulici. Tady je místo nejnamáhavější části běhu. Po třicátém kilometru začínáte pociťovat bariéru, rezervy už nestačí na to, aby člověk pokračoval lehce. Dobře to tady znám, bydlím tu v Steglitzově čtvrti už tři měsíce. Jednou jsem náhodou objevil desku, která třikrát zmiňuje jméno Rakouska pod záminkou, že rakouský občan Kafka bydlel v čísle 13. (Vy neslušní Rakušané, hlásíte se taky k Hitlerovi?) Kafka v tomhle domě napsal svůj poslední dopis Mileně.

Představuji Vám Milenu Jesenskou, které je teprve třiadvacet, když Kafkovi nabídne, že bude jeho českou překladatelkou. Zpočátku je to velká láska, Kafka jí píše v roce 1920: “Dnes jsem na okamžik uviděl plán města, připadalo mi neuvěřitelné, že postavili tak velké město, když ty potřebuješ jen jeden pokoj.” Pak chce Kafka znovu získat odstup a vnucuje jí vykání až po tu poslední pohlednici: “Posílám vám srdečné pozdravy.” Milena ji dostane právě na Vánoce, v roce 1923. Tahle překladatelka později vynikne, protože ačkoli není Židovka, bude vytrvale nosit žlutou hvězdu, bude odbojářkou v okupované Praze a v roce 1939 ji zatknou. Zemře v koncentračním táboře, stejně jako Kafkovy sestry. Ona v Ravensbrücku, v květnu 1944. Nevím, jak pojmenovat fontánu, která by jí měla být věnovaná.

Doplňování zásob na 32. kilometru se tedy odehrává na místě více než symbolickém. Třída “Pod Duby” vede podél trati městského vlaku číslo 1, Wannsee-Oranienburg. Ty dva směry nechtěně označují přechod od koncentráčnické teorie k praxi. První připomíná konferenci ve Wannsee, kde se rozhodlo o “konečném řešení”, druhý skrývá nejstarší ze všech koncentračních táborů, určený tehdy pro první vězně režimu, pro Němce. Pokud maratonci teď na vrcholu únavy chtějí vědět, kdo jiný před nimi šel touto cestou, stačí jim zpomalit, když minuli ulici, které jméno stále dává maršál Hindenburg. Za vývěskami “Car wash” a “Videoscope” si přečtou desku na čísle 135 v ulici “Unter den Eichen”, na třípatrové budově s červenou omítkou, kde zůstaly neporušené kamenné překlady oken: “Zde byla ústřední správa organizace a ekonomického vykořisťování koncentračních a vyhlazovacích táborů a rovněž ředitelství hospodářských podniků SS”. V budově dnes sídlí federální administrativa, stráže ve vojenských čepicích nahradily magnetické karty. Přilehlé ulice mají jména květin: Tulipánová, Hořcová, Liliová, Karafiátová.

Nehledě na květiny byla ve století skutečně půlnoc. Běh pokračuje Pacelliho alejí, Hohenzollernovou třídou a Braniborskou ulicí a nakonec ústí na místo, kam jsem umístil poslední fontánu.  Smím vám představit jednoho mladého muže Walserova věku, který stojí u čísla 140 rozlehlé třídy Ku´damm? Je 11. dubna 1968. Soudci, který ho později vyslýchá, sděluje následující:

Stál jsem na Ku´dammu před lékárnou, kde jsem chtěl koupit lék pro svého tříměsíčního syna. Lékárnici ještě neskončila polední přestávka, a tak jsem byl připravený čtvrt hodiny čekat. Seděl jsem na kole, jednu nohu jsem měl na silnici, druhou na chodníku. Po několika minutách jsem uviděl vůz, který zaparkoval mezi středním stromořadím na Ku´dammu. Vystupuje z něj muž a jde směrem ke mně. Nic netuším a nechám ho, aby se přiblížil. Projede mezi námi proud aut. Bachman přejde ulici. Když dojde na chodník, osloví mě ze vzdálenosti asi dvou metrů: “Vy jste Rudi Dutschke?” Neváhám a odpovím: “Ano” a ve stejné vteřině jako blesk vytáhne ze saka pistoli. Bez další otázky, bez rozmýšlení, bez váhání.

Soudce k Bachmannovi: Znal jste ho?

Bachmann: Lidé ho znají z obrázků.

Soudce: A dál?

Bachmann: Pak jsem řekl: “Ty svině komunistická.” Dutsche udělá krok ke mně. Vytáhnu revolver a vystřelím první ránu.

Soudce: A proč jste vystřelil?

Bachmann: Cítil jsem hrozný vztek, cítil jsem nenávist.

Rudi Dutschke se zotavil, ale ne na dlouho. Jedna kulka, kterou měl v hlavě, se nikdy nedala vyjmout. Jednou večer, když se koupal, utopil se při epileptickém záchvatu. Jeho děti si hrály ve vedlejším pokoji, nic neslyšely.  Bylo to na vánoce 1979.  Jeho poslední syn se narodil v následujícím roce. Je skoro tak starý jako můj. Zmocněnec v případu Dutschkeho vraždy se jmenuje Axel Springer. Jeho noviny otiskly titulek: “Na co čekají, aby nás zbavili Rudiho Dutschkeho?” Nedávno byla slavnostně otevřena Springerova ulice. Navrhuju pro Dutschkeho vodotrysk s kašnou velkou jako vana.

Bylo to poslední z pěti setkání sloužících psychické přípravě maratonce. Pět fontán pro uhašení žízně šíleného koně, který běží v mé hlavě. Duch se zachycuje, kde může, na posledních výstupcích historie, kterou si každý přivlastňuje svými chudými prostředky. Já mám své nohy, jiní jako vy, Gillesi, kromě Vašeho kolena, smáčíte v historii pero a zdravíte Voltaira. Zbývají sotva dva kilometry běhu po přímce podél Ku´dammu, mezi elegantními konzumními zrcadly. Teď už se maratonec nemůže splést. Ledaže by ho po běhání cikcak  Berlínem přepadla poslední pochybnost: Když štěstí svobody je tady, právě na konci ulice, byly všechny ty okliky historie vůbec nutné?

Takže v neděli cestou rychle pozdravím Stendhala, Jenny, Walsera, Milenu a Dutschkeho. Doufám, že tam budou včas a že mě poznají. Mám na sobě šedé sportovní tričko bez loga, modré trenýrky a modrou čelenku proti potu. Vlasy jsem si nechal ostříhat hodně nakrátko, prostě se podobám tisícům jiných, a ačkoli mám na zádech číslo “4003”, není jisté, že mě mé fontány poznají. Jenny bych chtěl říct dvě slova. Byl bych rád, kdyby to mohla vyřídit starému.  Týká se to mého životopisu. Chtěl bych si ho upravit, jak to často dělali Stendhal a Walser. Napsal bych:

“Číslo 4003 bylo současníkem Marxe, Osvětimi a roku 68. Vděčíme mu za nápis umístěný v noci na portrétu pana Carla Diema nad Maratonskou branou: KAT DĚTÍ.”

S přátelským pozdravem

P.S.:

V neděli na startu na náměstí Ernsta Reutera. Nebe bez mráčku. Řadí se desítky kamionů, kam se nakládají šaty běžců, kteří se na slunci převlékají. Všichni o sebe pečují, zkoumají sebemenší záhyb na ponožce, každý sval, každý čtvereček kůže vystavený tření. Na záda se věší čísla jako na slavnost. Reproduktory každou minutu hlásí odpočítávání, radí opatrnost těm, kdo vyrážejí poprvé. Fotografové momentek zachycují siluety vrhající ještě dlouhé stíny, vážné, ale odpočinuté, a taky reklamy na boty, které létají. Nějaká žena narychlo dělá portrét nahého muže.

Při běhu jsem skoro minul Stendhala, protože v tu chvíli si mezi lidmi razila cestu sanitka a řady se musely roztáhnout. Pro Jenny jsem na konci aleje Karla Marxe objevil obrovskou fontánu s tuctem vodotrysků, vysokých přes deset metrů. Nikdy dřív jsem ji neviděl, protože funguje jen ve sváteční dny. K vodě se ale veřejnost nedostane, chrání ji bariéra. Můj návrh fontány zůstává oprávněný. Než jsem minul Walsera, uviděl jsem na 17. kilometru člověka na zemi, který se nehýbal. Nazítří noviny napsaly, že zemřel ve 47 letech, když běžel – stejně jako já – svůj třetí maraton.  O kousek dál jsem předhonil skupinu, která běžela v tričkách s nápisem “Policejní sdružení Feuerbach.” Udělal jsem s nimi krátký proces. Milena na sebe nenechala čekat, městští hasiči postavili “Pod Duby” trysku s vodou, která padala jako sprcha pro osvěžení. Když jsem se blížil k cíli, potkal jsem další sanitky a spoustu zvědavců za šňůrami reklam. Mezi vším tím voláním bravo jsem se cítil jako hrdina, dokonce jsem se na lidi unaveně usmíval. V místě, kde Dutschke potkal svého vraha, nějaký jarmareční šašek s mikrofonem oslovoval běžce jednoho po druhém. Trochu zastaralé, jako by byl Rudiho megafon.

V cíli jsem jako všichni dostal na krk medaili a na ramena deku. Lehl jsem si se svým poznámkovým blokem na sluníčko – běhat a psát chce stejný vzlet – a skoro jsem usnul. Když jsem otevřel oči, skláněla se nade mnou mladá žena. Řekla mi francouzsky:

“Tak co, modrá linie, spíte?”

Překvapeně jsem řekl:

“Kdo jste?”

“Ale ano, známe   se   z   polovičního   maratonu   v  Annecy.   Vy jste ten chlapík,  co o maratonu raději píše, než ho běhá. Můj příští bude San Francisco, a váš?”

“Můj New York.”

Ale když o tom přemýšlím, Gillesi, co myslíte? San Francisco, není to taky celá jedna epocha na proběhnutí?