Dimitris Nollas: Autorská práva

Lidé v panice a bez rozmyslu prchali na všechny možné strany, křičeli „střílejí do nás“ nebo „chyťte je“ a vráželi do sebe ve snaze dostat se co nejdále od místa, kde na zemi ležel jejich spoluobčan. Teplý zářijový větřík přehodil přes holou hlavu mrtvého pár vlasů ze skrání a přivál jekot policejních sirén. Nebožtík ležel docela přirozeně, což prozrazovalo nenadálost útoku, jen levá ruka, natažená kousek nad hlavou, působila mírně křečovitě. Dlaň byla otočená vzhůru, zatímco tělo leželo na břiše. Obličej s pravou tváří přitisknutou k asfaltu a se strnulým pohledem upřeným k nebi byl vzdálen přesně deset centimetrů od mřížky kanálu.

V levé vnější kapse jeho olivově zeleného saka se našly dva klíče, jeden značky Yale a jeden větší, trochu zrezivělý, s ulomeným prostředním zubem, oba na přívěsku s počátečními písmeny fotbalového klubu. Dále knoflík ze zapínání kalhot, které měl mrtvý na sobě. V pravé kapse objevili pádem trochu zmačkaný německý pas na jméno Georg Bleibtreu  a mezi poslední stránkou pasu a obalem dvě italské známky po 100 lirách, v náprsní kapse ústřižek vstupenky do přízemí kina TITANIA a kondom značky ADELANTE. V jediné vnitřní kapse se našla peněženka s tisíci drachmami v čerstvě tištěných padesátkách, občanský průkaz, doklad o zaplacení nájmu, neproplacená směnka stejného data a na místě bankovek fotografie ženy neurčitého věku na neutrálním pozadí. Dále kousek tvrdého papíru z krabičky od cigaret se jmény a telefonními čísly. (V průběhu vyšetřování, během kterého byla zjištěna totožnost ženy, byla fotografie zařazena mezi věci nevýznamné; naopak velmi podrobně byl zkoumán neobvyklý telefonní seznam). V kalhotách bylo nalezeno čtyřicet drachem v mincích, hlavička rýsováčku a vyhořelá sirka, levá kapsa byla prázdná. Jediná zadní kapsa obsahovala lněný kapesník, na kterém chemická analýza objevila určité stopy (dá-li se tomu říkat stopy, byl totiž namočený ve spermatu). Po vyřešení záhady se ukázalo, že s případem nemají nic společného, i když novinářská obec byla jiného názoru.

Jedna věc však vyšetřovatele mátla. Od počátku bylo jasné, že zkomplikuje celý průběh vyšetřování. Šlo o to, že v těle oběti se našly dvě kulky odlišné ráže. Jen stěží si lze v centru města představit vraha, jak třímá dva různé revolvery a ještě hůře vrahy dva se stejně dobrým zásahem na první pokus. Ten případ smrděl.

Právě záhada dvou výstřelů se honí hlavou řediteli listu ZÍTŘEK ve chvíli, kdy se ve své kanceláři pokouší hvízdnout skrz zuby a současně zachovat zasmušilý výraz ve tváři.  Policejní reportér odsunuje balík ranního vydání a sedá si na volný okraj psacího stolu. K zločinu se už dříve vyjádřil – neurčitým hm, takže teď neříká nic. Ředitel špičkou tužky ryje do poznámkového bloku, láme už druhou v řadě a zároveň šeptá, jako by se obracel na neviditelného třetího: „Ucpaná stoka, přesně tak, ucpaná.“

Reportér odpovídá „To snad ne,“ neodvažuje se říct „Přeháníte,“ trochu se nadzvedne a vytahuje z pod levé půlky gumu, na kterou si omylem sedl. Ředitel pokračuje: „A vůbec…. Co jste si vlastně myslel, kamaráde? Že místní zločiny budou pořád tak průhledné jako....“ Bere rozpačitě do ruky další tužku a upřeně se zadívá na předměty poházené na stole, jako by se pod silou jeho pohledu měly srovnat do řady. Pokus o přirovnání nechává být a říká: „Dejme tomu … evidentní?“ Reportér mezitím vstal. Stojí před prosklenými dveřmi vedoucími na terasu 15. patra a pronáší sám k sobě: „a pod maskou chudého poutníka se občas skrývá tajemná bytost s nadpřirozenými schopnostmi“. Ředitel opatrně skládá nezlámané tužky na jednu stranu a ostatní na druhou. Ptá se se zájmem: „Bukowski?“ Reportéra škodolibě napadne, že tento nevzdělanec je odsouzen zůstat do konce života ředitelem redakce a říká lhostejně: „Ne, Wilde.“ Čeká, až uslyší zvuk lámající se tuhy, a dodává: „Sním o světě, kde všechno bude tak průhledné jako tyhle skleněné dveře.“ Zády k řediteli pozoruje šedé útroby města, na jehož konec nedohlédne. Náhle se otočí a hlasem, který ztratil svou dřívější hloubku, říká: „Strašné … ten příběh mě úplně dostal, nemůžu ho uzavřít. Už skoro nespím … Nejde ani tak o to, „kdo“ ho zabil, ale o pocit jakéhosi prázdna…, ten mě přivádí k šílenství. Jako kdybych se před chvílí, když jsem se díval ven, otočil a chtěl vám něco říct a vy jste neseděl za svým stolem. Nebo například: teď spolu mluvíme úplně vážně, ale vy mě najednou přerušíte, nebo třeba ani ne, a prostě si začnete pískat. Jako by něco chybělo, nebo ne? Do háje s těmi dvěma kulkami. Tady jako by chybělo úplně všechno.“

Sedá si na své původní místo a pohrává si s gumou mezi prsty. „Abyste mě líp pochopil, povím vám příběh, co se mi stal před lety… Jak víte, určitou dobu jsem byl dopisovatelem „San Francisco Chronicle“ v Holandsku, konkrétně v Haagu. Jeden večer, takový ten idiotský holandský večer, kdy se všichni snaží být už v pět na mol a od zbytku dne se tím pádem nedá nic očekávat, jsem seděl v baru De Pool vedle prosklené stěny, vychutnával jsem si svůj guiness a počítal jsem kolemjdoucí. Potichu jsem si pískal, začalo poprchávat a moje nálada tomu odpovídala. Nikdo známý se v prázdném baru neobjevil a já jsem zoufale uvažoval, že se už třetí večer v řadě budu muset dívat na nějaký film. Jen jsem se nemohl rozhodnout, jestli to bude televize nebo kino. Bubnování deště znělo jako nějaký přisprostlý popěvek z posledních ročníků základní školy, když se najednou zjevila Laura. Slovo zjevila používám ze dvou důvodů: jednak vzhledem k tomu, co později následovalo, a jednak pro to, že vtrhla do baru razantně, pozadím napřed, v náručí dvě obrovské papírové tašky, ze kterých koukaly  nákupy. K tomu byla promočená na kost a nos měla podezřele červený. Vkráčela dovnitř a aniž bych ji stačil pozvat, uvelebila se na vedlejší židli. Jeji plné velkolepé tělo se přes veškerý  svůj objem dokázalo pod záminkami jako musím si zavázat tkaničku nebo musím zvednout florin, co mi spadl  rozvlnit ladnými pohyby kočkovité šelmy a vyvolat nejasná očekávání. Odložila ohromné papírové tašky na bar a bez nadechnutí říká Loetovi: „Jedno pivo na žízeň a pak ti povím, co mám dneska za sebou.“ Lokla si jen tak, aby se neřeklo, a konečně mě vzala na vědomí: „Je to neuvěřitelný,“  sdělila mi. Laura měla schopnost kombinovat s neskutečnou dokonalostí  různé pohyby: mluvila ke mně, olizovala si ze rtů pivní pěnu, jednou rukou si rozmarně upravovala vlasy, druhou vytahovala cigaretu a současně si přehazovala jedno obří stehno přes druhé. A ještě po mně házela vášnivé pohledy. Už nevím, jestli jsem jí řekl „neříkej“ nebo „hmm“, ale vzpomínám si, že mě nadchl ten klamný první lok, protože vzápětí do sebe hodila  bez jediného nádechu celý zbytek piva a jak jí poslední kapka stékala po okraji rtů, otřáslo jí pořádné zaškytnutí. Hned na to si objednala další. Zkrátím to, vidím, že vám není jasné, co má tento příběh společného s případem, který nás zajímá.

Vyměnili jsme si se zmíněnou dámou pár nicneříkajících frází, přičemž jsem musel snést Loetovy stupidní poznámky a  komentáře, poté se o mně opřela, seskočila z barové židle, pronesla „mě teď omluvte“ a zamířila k toaletám. Svou ruku nechala na mém stehnu déle než bylo třeba, což mě docela vyvedlo z konceptu. Napadlo mě: „Kamaráde, buď teď, nebo nikdy.“ Srovnal jsem na stole před sebou cigarety a zapalovač  a třetí guiness jsem popíjel s krajní opatrností: aby šlo všechno hladce, měl bych aspoň já zůstat střízlivý. Zkušenosti z nedávné doby mě nabádaly k rozvaze, párkrát už jsem samou radostí nad potenciálním úlovkem všechno zvoral. Uběhly tak dvě hodiny – možná i tři – od doby, co Laura odešla na toalety. Loet mechanicky utíral bar a vrhal na mě dvojznačné pohledy. Nakonec jsem se zeptal: „Myslíš, že se jí něco stalo?“ Zamířil k vypínači, zhasl dvě tři světla, ani se na mě nepodíval a řekl: „Co jako?“ „Vím já? … Třeba jestli neomdlela. Byla trochu pod parou, nemyslíš?“ Přiblížil se ke mně, jednou rukou si čechral vlasy za uchem a druhou uhasil cigaretu v mém popelníku: „Moment, o kom to mluvíš?“ Nijak mě to nepřekvapilo, věděl jsem, že tohle hovado se při každé vhodné příležitosti někde vzadu napije. Nebylo divu, že občas neví, co se kolem děje. „Mluvím o Lauře, co před chvílí odešla na záchod,“ odpovídám chladně. „Laura tady dneska nebyla,“ říká bez zájmu. „Nechtěl bys prosím tě zaplatit? Zavírám.“ Nebyl jsem zvyklý na takové vtipy a rozhodl jsem se pro ráznou odpověď: „Tak podívej,“ říkám mu pevným hlasem, „Laura seděla vedle mě, vypila dvě piva, tady máš její tašky s nákupem, slezla ze židle, opřela se dokonce o moje stehno, tady, přesně tady, a vešla do tamtěch dveří. Kam se díváš? Přesně tam do těch, říkám.“

Teď mě dobře sledujte, tady to začíná: neuchopitelný, kluzký pocit prázdnoty, proniká límcem košile a stéká pomalu po kůži do všech pórů těla. Říká mi: „Ty nákupy jsou moje a tamty dveře jsou jen dekorace … Jsou, jak se to říká, slepý, nikam nevedou.“ I když jsem nevěřil ani polovině z toho, co říkal, začal jsem křičet a prskat kolem sebe: „Co to meleš, ty pitomče,“ neřekl jsem přesně pitomče, použil jsem prostě něco odpovídajícího v holandštině „chceš ze mě udělat blázna nebo co? Vždyť tady před chvílí byla, naznačovala mi různý věci a opřela se o moje stehno, když šla na záchod. Nenuť mě, abych šel dovnitř a našel ji, jak sedí na míse a spí.“ Nechal svítit jen jedno světlo a naprosto chladnokrevně mi říká: „Laura se tady neukázala už týden. A opřít o stehno se sakra může každej, i ty sám ...“ Udělal pauzu, takovou tu idiotskou celoživotně trénovanou pauzu mezi dvěma větami, a pokračoval: „Poslouchej, to se vždycky takhle zřídíš, když píšeš ty svý slavný reportáže?“ „Co tím myslíš, ty chytráku?,“ říkám mu – ztratil jsem už poslední zbytky slušného vychování - „takovej dojem máš z mých článků? Myslíš, že k tomu potřebuju tolik fantazie jako ty k vyčištění tohodle chlívku?“ Mávl jsem rukou do prostoru, což Loet pochopil jako pokus vlepit mu facku, uhnul trochu dozadu a snažil se zůstat pánem situace. Asi je zbytečné dodávat, že od chvíle co Loet vyvolal hádku, nepřestal jsem se nenápadně ohlížet na dveře, do kterých vplula Laura i s mými nadějemi. Nedovedu vysvětlit, proč jsem seděl jak přikovaný na židli a snášel výsměch toho individua, když jsem klidně mohl být jedním skokem na toaletách a vítězně vycházet s Laurou  v podpaží. Na ulici mě pevně chytil kolem ramen a zašeptal: „Pojď ještě na jedno, můžem si promluvit“ a odvlekl mě do jakéhosi pochybného nočního podniku. Počasi se už uklidnilo, ale ve mně to vřelo. Bylo jasné, že ke konci tohoto příběhu budu úplně vyřízený.  Nenáviděl jsem Loeta a veškeré jeho příbuzenstvo a nejvíc jsem nenáviděl sám sebe za svoji zbabělost. „Nemyslíš si doufám, že jsem vrah,“ řekl s falešným úsměvem a objednal nám. „Co jinýho bych byl,“ pokračoval drze, už úplně bez zábran, „kdyby všechno, cos na mě vysypal, byla pravda a já bych klidně odešel a zamčel za sebou podnik?“ Chtěl mě úplně odrovnat. Celý příběh vykonstruoval, mě použil jako hlavní postavu a pěkně si to užíval...“

Z gumy v rukou reportéra zbyly jen kousky. Opět přistoupil k prosklené stěně, zadíval se na město a pokračoval směrem k jeho šedým útrobám, které mezitím potemněly: „Všechno nepochopitelné a nejasné v mém příběhu je důsledkem toho, že jsem nebyl schopen zjistit, co se ten večer vlastně stalo … A přesně tohle může zabít kohokoli … Už mi rozumíte?“

Z řečtiny přeložila Nicole Votavová Sumelidisová