Jiří Suchý - čtení na Festivalu spisovatelů Praha

Louže

I

Pršelo

a když déšť odešel

zbyla po něm pod okny louže

a toho večera

zrcadlily se v ní červánky

a dítě které šlo okolo

začalo volat:

Maminko louže krvácí...

Louže

nebo kaluž chcete-li

zpočátku sebevědomá

ale pak začala vysychat

a dneska už není

zmizela

ale tehdy před několika dny se nádherně leskla

malé pleso které

když jsem se nad ním sklonil

ochotně odráželo mou tvář

Jsem však tak trochu s prominutím poeta

a tak se přihodilo to co se přihodilo:

Spatřil jsem v kaluži nejen sebe

ale i zástup

fiktivní zástup zamračených ranhojičů

a dokonce se mi zdálo

že jsem mezi nimi zahlíd Lenina

Ranhojiči vraceli se z dávné bitvy

v níž pluky udatných lučištníků

se utkaly s několika veverkami

a co je neuvěřitelného

byli jimi na hlavu poraženi

Jejich vojevůdce se jmenoval Zizi řečený Mocný

ale jeho muži u neřekli jinak než Kadrnožka

leč vraťme se k ranhojičům

Stáli tu v zakrvácených kaftanech

a hlasy naladěnými co nejhlouběji

zpívali píseň plnou hněvu

a její melodie zčeřila hladinu kaluže

Toto jsou slova jejich písně:

Pálenku koupit ze švestek

Za uříznutou kšandu

A na hrobech tří nevěstek

Pak tančit sarabandu

A pak se vrátí náměstek

Ze svého vaterlandu

Když u kávy

Nám vypráví

O krutostech

A bezpráví

My vyhrnem

Si rukávy

A máme z něho srandu

Až tahle píseň promění

Se ve škváru a kamení

Bude to pro nás znamení

Že nastal čas se bít

Ta naše zloba pramení

Z ušlechtilého nadšení:

Svým nepřátelům zranění

Hodláme ošetřit

My ranhojiči vilní

Co ranhojí a smilní

Hej hej hej

To byla slova jejich písně

pak zmizeli

a hladina kaluže se nervózně

zachvěla

a pak připlula ona

II

Posledním tempem doplula do středu kaluže

zasmála se

a hladina kaluže se opět rozkmitala

ale tentokrát rozpustile a vlídně

a ona

lehounce pokynula rukou

a odplula

a mně se chvíli zdálo

že kaluž od tohoto libého okamžiku

voní...

III

Přiklekl jsem k hladině

a hle – v mělké hloubi louže

jsem spatřil krajinu

typickou jihočeskou krajinu

až na ty skály až na ty skály

a taky ty palmy jakoby tam nepatřily

Měl jsem pocit

že nevidím tu krajinu ponejprv

že by deja vu?

nebo snad ozvěna některého z mých minulých životů

na které nevěřím ale kdo ví?

Pošetilý nápad: zeptám se louže!

A ona odpověděla:

Krajina na kterou civíš

je jen náhodné seskupení sklíček v krasohledu božím

ponejprv jsi ji viděl když ti bylo pět

tenkrát jsi věřil že sklíčka jsou tou krajinou

A pak jsi zmoudřel

a vida krajinu řekl sis: Jsou to sklíčka

rozvernou náhodou v krajinu seskupená

Pak už jen stačilo rozkmitat hladinu louže

a krajina se rozsypala

Střípky – nic než střípky

IV

A pak se střípky seskupily v nový obraz

v obraz tváře Jana Křtitele

tak jak ji známe ze starého chrámového obrazu

Uťatá hlava ležící na podnose

Ovšem pokud vím

na obraze se jeho hlava nesměje

tady ano

Co je důvodem toho smíchu?

No přece Salome

která si hlavu nejprve vyžádala

a teď neví co s ní

Sotvaže jsem ten důvod pochopil

přišla Salome nestoudná a krásná

krásná až srdce svíralo se

přišla a přiklekla ku hlavě

a zblízka si ji prohlížela

Jako by v jejích vyhaslých očích

hledala odpověď na otázku:

Jak se ti jevím? Jsem dost krásná? Atraktivní? Spanilá?

Místo odpovědi zakousla se hlava do jejího lýtka

a celý ten obraz se rozplynul v kaluži

která začala zvolna vysychat

V

Ale už je tu další vidina

Ze dna kaluže se blíží k její hladině koráb

plný mužů zarostlých opilých

a zamilovaných do jediné ženy

dlící v kajutě kapitána

kde listovala ve starobylém herbáři

hledajíc bylinu

která by vrátila krev do jejích alabastrově bledých tváří

Důvodem její průsvitné bělosti byl kapitán

který svýma vlídnýma očima

denně odprošoval za to

že neumí splnit její přání

ač bylo tak prosté

Přála si

aby ji nahou před zraky odporné posádky

bičoval do krve

a při tom zpíval starobylou píseň

Avanti popolo

Neznal tu píseň a v tom byla ta zrada

Nabízel písně jiné, stejně pěkné ne-li pěknější

Gaudeamus igitur

La palomu

Marseillaisu...

Odmítala trvala na svém a kapitán chřadl

a tu když námořníci chlastem rozpálení

začali hulákat všemožné popěvky

zaznělo z hrdla jednoho z nich

Avanti popolo bandiera rosa...

Kapitán se rozběhl za zpívajícím troupem

a zapřísahal ho ať ho tu píseň naučí

a sliboval mu za to mnohé výhody:

namísto zvetšelého trička

zánovní uniformu kterou kapitán odložil

protože dopnout jí by bylo nad jeho síly

tři lahve skvostné kořalky

kterou si šetřil pro slavnostní příležitost

a nakonec

že mu na hodinu a půl půjčí svou bledou milenku

Hodinu jsem pak klečel nad kaluží

sleduje napjatě jak se kapitán učí slova písně

jak se učí její melodii

a jak pak vítězoslavně a s pocitem sladké hořkosti

odchází do své kajuty

Žena spala

probudil ji lehkým polibkem na ztvrdlou kůži jejího vlídného chodidla

a pak ji začal zbavovat aksamitového šatu

a když byla žena obnažena

popadl důtky – devítiocasou kočku

a vyvedl svou lásku na horní palubu

a odtud pak na kapitánský můstek

Opilci zmlkli a na lodi zavládlo hrobové ticho

a ponejprv sem dolehlo šumění moře

Bledá se smyslně zavlnila

a kapitán

třesoucím se hlasem začal zpívat

Avanti popolo

bandiera rosa...

Pak šlehl důtkami

Načež se rozplakal – nedokázal šlehnout podruhé

protože to tělo miloval

Nahá rozzuřená a pokořená bytost

vyrvala důtky kapitánovi z ruky

a zbičovala ho do bezvědomí

Skočil jsem rovnýma nohama doprostřed kaluže

a rozdupal jsem ten odporný obraz

Tou dobou šla kolem dívenka se psem

pes na mě zaštěkal a ona ho okřikla:

Šmidro kolikrát ti mám říkat

že na blázny se neštěká!

A kaluž zvolna vysychala dál

VI

Její plocha byla čím dál tím menší

ale pořád ještě se tam vešla moje tvář

viděl jsem svůj obraz

a slyšel jsem se říkat:

Pověz mi louže

co znamenaly všechny ty vidiny

které se zjevovaly na tvé hladině?

A louže pravila:

Ranhojiči

podlí a milosrdní

znamenali rub a líc tvých skutků

a ta co pak jen proplula a zůstala po ní vůně

byla symbolem krásy která dává zapomenout

na skutky kalné

Krajina která se rozpadla na střípky

připomenula ti pomíjivost všeho

co považuješ za věčné

a hlava Jana Křtitele

se kterou Salome si nevěděla rady

no to je přece marnost splněných přání

A smutný příběh kapitána sděluje

že naše dobré skutky

velmi často nejsou životaschopné a bývají

jak praví rčení

po zásluze potrestány

A že soucit je pouze jiné jméno pro slabost..

To byla poslední slova tajemné kaluže

než vyschla docela

Avanti popolo

hej hej hej