Juan Marsé: Ještěrčí ocásky

Župan má rozepnutý knoflík, takže cítí na tváři horkou napjatou kůži kolem pupíku a uchem zachytí tlumené broukání podobné nějaké melodii, jako by zrzka zpívala ze sna a její hlas zurčel jako tichnoucí vodopád v děloze. Slyšíš mě, mrňousi? Dokonce i ve spánku má na rtech písničku. Co si o tom myslíš ty, mikrobe, ty, který posloucháš její srdce v tepu její krve? Proč ve spánku zpívá, a komu?

Nechtěj vědět komu, bráško. Radši ať to nevíš.

Proč ne?

Padnul bys z toho na zadek, kdyby ses to dozvěděl.

Je to zrzčino tajemství? Neobracej se a odpověz, pijavice! drmolí David mezi zuby. Pokud mě posloucháš, řekni mi něco. Když z tebe bude tak chytrej a tak důležitej člověk, jak tvrdí máma, slavnej umělec, co bys dělal na mým místě, kdybys viděl, jak za ní dolejzá ten nafoukanej zasmolenej policajt? Hlavně po tom, jakou hrůzu tuhle udělal.

Já teda nic neviděl.

Sejmul chudáka chlapa, ani nemrknul, prostě ho na to šup poslal pod kytičky! Viděli to všichni, co jeli tou tramvají!

Jenže já jsem tam sice byl, ale nic jsem neviděl. To dá tolik práce to pochopit, trumbero? Právě protože jsem to neviděl, umím si to představit líp než ty. Muselo to být děsný.

Děsný? Příšerný to bylo! Vylíčím ti to. To takhle v neděli po obědě za mnou přijde zrzka a prý že se mám přičísnout a trochu se upravit, že půjdeme k babičce. Nastoupili jsme do čtyřiadvacítky a kde by nás napadlo, že cestou tramvají uvidíme vraždu! Protože to byla chladnokrevná vražda!

Pochybuju, že lidi na plošině to vnímali takhle. A neřvi, máma spí.

Jenže fízl, co pálí za zrzkou, je schopnej všeho! Je z ní zblblej, je do ní cvok! A nezapomínej, že polda je vždycky polda. Jestli někdy, až vylezeš ze skořápky a vyrosteš, uvidíš policajta, jak může oči nechat na nějaký pěkný ženský, dej si bacha, to za ní pálí a určitě hrozí nebezpečí smrti. Kdybys ho viděl, jakým dravčím pohledem ji hledal na přecpané plošině tramvaje! A když si pak všimnul, o co asi jde tomu chlapovi, co ji tam chtěl osahávat, tak se rozzuřil, že byl vzteky bez sebe. Jen si to poslechni. Jeli jsme na přední plošině, máma si tě chránila rukama, protože kolem byla pěkná strkanice, ale nemohla postoupit dál, a vtom se na ni zezadu přilepí takovej vyzáblej proplešlej chlápek, rozumíš, a ona se na něj otočila se zuřivým pohledem a snažila se uhnout a prorazit si lokty cestu. Na plošině si zřejmě máminých potíží nikdo nevšimnul, nikdo, jen inspektor Galván. Nevím, jestli ten fízl nastoupil na stejné zastávce jako my nebo přistoupil potom, zkrátka tam stál, koukal na ni z kouta svýma rysíma očima a nemusel si ani stoupat na špičky, jak je velkej. Viděl, jak se cpe do vozu, a okamžitě jednal. Jakoby nic bez mrknutí natáhnul ruku nad hlavama cestujících, popadnul ti toho chlapíka za flígr a vytáhnul ho až na kraj plošiny. Vypadal, že ho chce vyhodit z jedoucí tramvaje, která se zrovna řítila na plný pecky dolů po Paseo de Gracia, ale vyzáblík se stačil jednou rukou chytit zábradlí a zůstal tam viset, jednou nohou stál na schůdku a druhá mu visela ve vzduchu. Skoč, ty prase, chci vidět, jak si zlomíš vaz! houknul na něj inspektor. A on, posranej strachy, to si umíš představit, zahnanej do kouta a celej rudej hanbou se klepal, jako by každou chvíli odněkud čekal ránu, koukal na dláždění ubíhající závratnou rychlostí pod kolama tramvaje, natáhnul nohu a chtěl ohledat terén starou botou bez tkaniček, která se mu klimbala na noze, vypadal, že už už skočí, ale nakonec se neodvážil. Tak buď teď hned vyskočíš, nebo půjdeš se mnou na komisařství, a to si asi umíš představit, jaká nakládačka tě tam čeká, vyber si, vandruje do něj policajt s půlkou těla vystrčenou ven, a chlapík se znovu pokusí dotknout dláždění špičkou boty, zkouší si skok a hledá vhodnou chvíli a dobrou oporu, kdyby tak tramvaj na chvíli zvolnila, kdyby přišla zatáčka, a pak zvednul tu svou opičí tlamu a vyslal prosebnej pohled na cestující na plošině. Nikdy v životě nezapomenu na plačtivej výraz toho nebožáka žadonícího o slitování, o špetku porozumění, i když musel vědět, že pro něj nikdo nehne ani prstem, vždyť je to hnusnej prasák, pani, takhle se lepit na těhotnou ženskou… A při tom všem se zrzka usadí ve voze a otevře si knížku, radši se nechce dozvědět, co se děje na plošině. Já myslím, že inspektora ani neviděla, ani ji nenapadlo, že ji sledoval. Tak skoč, ty čuně, zmiz mi z očí, paličatě opakoval fízl, říkám ti to naposled. Když se tramvaják rozhodl trochu zvolnit, možná mu ho bylo líto, už bylo pozdě: kdybys to viděl, tu ruku svírající zábradlí, jak začala modrat, až nevydržela a pustila, a to už byla ruka mrtvoly. Se zavřenýma očima a hrůzou v tváři nakonec skočil, kopal a mával rukama jako bezvládnej hadrovej panák, dotknul se vozovky a ztratil rovnováhu s rukama mlátícíma kolem jako šílenej větrák. Setrvačnost ho nezadržitelně rozmázla o platan na Paseu, ale kmen ho okamžitě zase vyplivnul zpátky, odrazil ho pod tramvaj, zachytilo ho zadní kolo, rozmáčklo mu žebra, smazalo obličej a vleklo ho za sebou po dláždění. To si neumíš představit, hysterický křik, tramvaj brzdí se skřípěním kol a zastaví o padesát metrů dál. Nešťastníkovo tělo leželo polámané v černém bludišti železa. Natáhnul nohu, chvilku s ní škubal a z pusy se mu valila krev, no jak ti říkám. Když mu přiběhli na pomoc kolemjdoucí, tos měl teda vidět, trpajzlíku, tak se ten cár ještě jednou zatřásl a pak znehybněl s vytřeštěnýma očima a krví valící se z koutku pusy, jako by znechuceně zvracel. Inspektor vystoupil z tramvaje a beze spěchu se přiblížil, zapálil si cigaretu svým falešným zlatým dupontem, bundu měl přehozenou přes ramena a tvářil se klidně a frajersky jakoby nic, hned začal všechno organizovat a dávat příkazy, zavolejte sanitku, ustupte, pokračujte v cestě. O převoz těla se postará sám, sepíše zprávu a dá vědět rodině, je zvyklý tyhle věci řešit… Jak může být někdo takhle hnusnej?

A co mezitím dělá maminka? Sedí si dál u okýnka?

Jo. Ani jednou neotočí hlavu, nechce nic vidět ani vědět, a i když slyšela křik a ví, že někdo umřel, nezeptá se a neotočí hlavu a nezvedne oči od knížky, dokonce ani nedýchá.

A proč to, bráško? Proč myslíš, že se zrzka projevila tak necitelně?

Věděl jsem, že se na to zeptáš. Vidíš, že ještě nejsi tak chytrej, pulčíku, vidíš, že ještě nemáš hotovej mozeček a nepálí ti to? Kdy už konečně vylezeš z doupěte a poznáš, jak to na světě chodí, mrňousku? Ještě jsi nepochopil, že maminka už kvůli válce zažila tolik neštěstí, tolik toho vytrpěla a viděla tak úděsný věci, že se jí nic nemůže dotknout? Že už uvnitř nic necítí?

Já jsem ale něco ucítil. Něco jako hádka, který se mi otočil kolem krku.

Jasnačka. Udělalo se jí trochu zle. Ještě aby ne.

To nebylo z toho. Já vím, že je nemocná…

Nedělej ze sebe chytráka, mamlasi! Ty nic nevíš, nevidíš ani necítíš! Kdybys věděl, co tě čeká! Vy všechny děti, co se narodíte po atomické bombě, jak říká babička, se narodíte bez dírky v zadku a bez uší. Zato já tě můžu poslouchat svým velkým uchem doktora P. J. Rosón-Ansia, které vypadá jako mořská mušle, a vidím tě spalujícím pohledem radioaktivních megamyší, šeptá David s uchem klouzajícím po napjaté, horké kůži matčina břicha.

Pak se odtáhne, ještě v polospánku a s hořící tváří, zapne knoflík na tvrdém pupíku a vstane. Oknem žhne letní slunce, panuje odpolední vedro. David chvíli pozoruje krásný snící maminčin obličej, zatímco jí utírá nohy, a pak jí zašeptá:

„Probuď se, mami. Je půl čtvrté. Probuď se.“

přeložila Anežka Charvátová